(Psáno exkluzivně pro Blog iDNES.cz) Stejně jako řadě mých vrstevníků mi nějaký čas trvalo, než jsem začala vnímat internet podobně, jak ho vnímají všichni, kteří se do jeho doby už narodili. Tedy jako hlavní informační a komunikační prostor. Ještě před rokem 2004, než jsem se začala zabývat politikou, jsem vždycky nejprve sáhla po novinách či televizním ovladači a teprve potom po počítačové myši. A možná by tomu tak bylo dodnes, kdyby mě sám náš starý novinový a televizní svět nepřesvědčil, že už vůbec za nic nestojí.
Zůstal prostě trčet v minulosti a s ní související cenzuře a autocenzuře. Vyznává cosi, čemu se říká názorový mainstream. Tedy oficiální názorová linie, ve které se většina novinářů a přispěvatelů pohybuje bez ohledu na to, je či není-li správná. A nemusí nutně jít pouze o nařízení vydavatele. Často jde jen o to, že se lidé od novin či televize prostě od této linie neodchýlí jen proto, že je to „proti bontónu" a ostatní kolegové by to nemuseli pochopit. Být sám ve veřejném prostoru proti všem není snadné a málokomu se chce jít touto cestou. Být sám, to chce odvahu. V názorové smečce je tepleji.
Novinářské „elity" versus skutečná svoboda
Internet žádný mainstream nezná. Má tu obrovskou výhodu, že poskytuje prostor všem. Takže elitářství novinářského stavu tu bere za své. Normální lidé na internetu denně dokazují, že jde o elitářství velmi falešné - jejich nápady a názory necenzurované šéfredaktory, vydavateli či samotnými novináři jsou nezřídka mnohonásobně kvalitnější a zajímavější než rádoby odborné postřehy vyškolených žurnalistů. A denně se tak můžeme přesvědčovat, že svoboda lidskému duchu velmi svědčí. Jistě, že to nese i svá rizika - volné pole i pro ty, na které je krátká policie a naše justice. Ale to není chyba internetu, ale právě té policie a justice. Byla by velká škoda, kdyby se to stalo záminkou pro takové zásahy, které by typ evropského veřejného prostoru proměnily v typ čínský. Protože si troufám tvrdit, že bez svobodného internetu se dnes už nelze posunout ani o krůček dál.
Síti sítí dík
To platí i v politice. Mám s tím své zkušenosti. Lži, neoprávněné útoky a drobné podlosti typu nařčení z populismu v kauze týrání seniorů nepočítám. Tiskové zprávy o mé poslanecké činnosti redakce v drtivé většině ignorují a některá média je dokonce vracejí s vyhrůžkou, že příště je budou řešit soudně jako nevyžádaný spam. Názor, který si vyžádal „renomovaný deník", je označen za osobní, ostrý a tudíž nezveřejněn . Každý samozřejmě může namítnout, že novináři odhadli, že by to jejich čtenáře nezajímalo. Jistě, mají na to právo. V tom je právě ten rozdíl - v pomalu odumírajícím světě klasických médií rozhoduje někdo za své čtenáře či diváky. Na internetu rozhodují čtenáři a diváci.
Nikdo nerozhoduje předem, zdali uveřejněný názor prezentovaný v článku či videu je nebo není zajímavý. Rozhodnou ti, kteří kliknou na příslušný odkaz. Uveďme čísla. Blog na iDNES.cz Vlastizrada LIVE, uveřejněný 7. ledna 2009 četlo přes 24 tisíc lidí. Video „Nebezpečí Lisabonské smlouvy pro ČR" překonalo 18. ledna 100 000 zhlédnutí na YouTube, a zařadilo se tak mezi nejsledovanější česká politická videa. Na rozdíl od ostatních „politicky" zaměřených videí (se sledovaností blížící se ku 100 tisícům), se však toto video nezabývá různými vtípky a vulgaritami českých politiků, nýbrž seriózním tématem, kterým je Lisabonská smlouva. Záznam pochází z 10. listopadu 2008, kdy jsem přednášela studentům VŠTE o své práci v Evropském parlamentu, Lisabonské smlouvě a českém předsednictví. Šestiminutový sestřih z mé přednášky studentům, se tak během dvou měsíců stal jedním z nejsledovanějších politických videí na českém internetu.
Pokušení mediokracie
Takže diváci a čtenáři rozhodli prostě jinak než redaktoři médií. Dnes a denně si všímám, jak tematicky a názorově je naše žurnalistika odtržená od reálného života. To, že si lidé stále ještě noviny kupují, ještě neznamená, že sdílejí názory elitního novinářského klubu. Mnoho politiků si to ale myslí. A tak se řídí podle článků v médiích, čímž se i oni dostávají do tematické a názorové izolace. Vytváří se tak způsob vládnutí, kterému se říká mediokracie. A nedivila bych se, kdyby ta - v zájmu svého přežití - sáhla i po cenzuře internetu a stáhla nás zpět do minulého století.
