Proč prezidentská volba nevyšla

     Pokud posuzuji svou prezidentskou kandidaturu z hlediska nepostupu do druhého kola, tak opravdu nevyšla. Na druhou stranu jsem taková očekávání v postavení předsedkyně neparlamentní politické strany s nevelkým rozpočtem neměla. Tím neříkám, že jsem šla do volby jako předem poražená. Někde v koutku duše maličká jiskřička naděje občas problikla, zejména když jsem se po ohlášení kandidatury a po shromáždění potřebného počtu podpisů objevila v některých průzkumech na poměrně předních místech.

      Pokud posuzuji svou prezidentskou kandidaturu z hlediska umístění a procentního zisku hlasů, tak potom také opravdu nevyšla. Ovšem po té, kdy mě ministerstvo vnitra nezákonně vyřadilo z prezidentské volby bylo zřejmé, že moje šance jsou mizivé. A to i přesto, že nakonec úspěšný boj „mé“ politické strany Suverenita o to, abych se do volby vrátila, sledoval téměř celý národ a fandil mi v něm. Bohužel právě v tomto období si podstatná část voličů vybírala své favority a mě, jako vyřazenou, logicky vůbec nebrala v úvahu. Pokles mých volebních preferencí téměř na nulu, je toho poměrně jasným důkazem. Musím říci, že jsme s týmem mých spolupracovníků zvažovali, zda mám v kampani vůbec pokračovat, i pokud Nejvyšší správní soud rozhodne v můj prospěch. Věděli jsme, že naše šance jsou minimální. Nakonec jsme se rozhodli kladně proto, že jsme nechtěli zklamat ty, kteří se podepsali na mé petiční archy a další stovky a tisíce lidí, kteří mi projevovali sympatie. Že v tom zbylém čase, který do volby zbýval, velké zázraky neuděláme, bylo zřejmé. A také se nestaly.

       Co jsme nemohli tušit, bylo vyhlášení prezidentské amnestie, které mi také rozhodně nepomohlo. Jasně jsem deklarovala – a také jsem tak byla většinou médií hodnocena – že moje představy výkonu prezidentské funkce se nejvíce blíží tomu, jak si v ní počíná Václav Klaus. V období protiklausovské hysterie po vyhlášení amnestie jsem to za Klause schytala i já. A to přesto, že jsem odpůrcem institutu amnestie jako takového a ani s prezidentovou amnestii jsem nesouhlasila.

        Pokud posuzuji svou prezidentskou kandidaturu z hlediska počtu získaných hlasů, tak nemohu konstatovat, že úplně nevyšla. Více než 123 tisíc hlasů od občanů je pro mě sdělením, že své voliče stále mám, a že můj hardcorový elektorát neklesá, spíše mírně posiluje. Z toho mám radost a velice si těchto hlasů, vzhledem k peripetiím, kterými jsem při kampani prošla, vážím.

        Tím jsem se dostala ke kladům, které mi prezidentské volby přinesly. Je to především to, že jsme se jako Suverenita dokázali postavit zvůli státních orgánů a svoje práva si vybojovat. V závěru kampaně, po té, kdy jsem byla rozhodnutím soudu vrácena do hry, a kdy bylo zřejmé, že šance na dobrý výsledek jsou malé, bylo naším hlavním cílem, aby byla Suverenita a její názory co nejvíce slyšet a vidět. To se také podařilo. Také jsem chtěla, aby z úst alespoň jednoho z devíti kandidátů zaznívala varování před riziky, která občanům České republiky hrozí v důsledku překotné evropské integrace. To se také podařilo, i když občané toto ohrožení vlastní svobody a prosperity země, zatím neberou dostatečně vážně. Ale věřím, že i ti, kteří mě v tuto chvíli nevolili, o nich začnou přemýšlet.