Černí šerifové v akci

Říkalo se jim černí šerifové a bývaly doby, kdy by si od nich pes kůrkunevzal. Ano, mluvím o soukromých bezpečnostních službách, o oboru podnikání,kam spadá i ABL Víta Bárty, mecenáše Věcí veřejných. Poté, co pracovnícislužby příkladně nazvané „Professional Commando“ 11. června roku 1993bezpříkladně zmasakrovali fanoušky na stadionu Sparty a 4. září téhož rokudalší pracovník jmenované agentury v metru ve stanici Dejvická zabil FilipaVenclíka, syna jednoho z tehdejších majitelů společnosti s licencí navysílání TV Nova, se na tyto služby konal mediální a legislativní hon.Úředníci ministerstva vnitra se překonávali ve vymýšlení paragrafů zákona,kterým by tyto „nepřátele lidu“ mohli uvázat na řetěz. Dokonce šli až takdaleko, že by ze soukromých bezpečnostních služeb udělali něco podobného,jako bývala Pomocná stráž Veřejné bezpečnosti z dob hluboké totality.Veškeré rozhodování o vedoucích představitelích v ryze soukromých firmáchmělo být podřízeno kuratele ministerstva vnitra. Jak rychle tato legislativníhysterie vznikla, tak také zanikla. Paskvil, který ministerští úřednícivyprodukovali a říkali mu návrh zákona, Sněmovnou neprošel a kdyby i prošel,těžko by obstál u Ústavního soudu.

Celá léta tento zákon nikomu nechyběl. Professional Commando se přejmenovalo na
Special Security , jeho zaměstnanci přestali mlátit a zabíjet lidi a pracovníci
soukromých služeb, co se týče kriminality, se pouze omezují občas na nějakou
tu fingovanou loupež, kdy jakoby přepadeni zmizí s převáženými penězi. Ale
ani těchto excesů není tolik, aby kromě pojišťoven museli nutně někoho
výrazně trápit coby bezpečnostní riziko. Pracovníci soukromých
bezpečnostních služeb jakožto lidé v řádném pracovním poměru prostě
nemají jiná práva a jinou odpovědnost včetně té trestněprávní, než každý
jiný občan. A tak to má být. Protože potom mohou nosit zbraň jen tehdy, když
si sami podle všeobecně závazných právních norem, které nařizují i
psychotesty, zařídí zbrojní průkaz. A zbraň mohou použít – stejně jako
kdokoliv jiný – pouze v prokazatelném případě nutné sebeobrany nebo krajní
nouze (podle Trestního zákona, který se vztahuje na všechny, bez výjimky). I tak
se dá chránit majetek, na jehož ochranu má příslušná služba smlouvu s jeho
vlastníkem. Podle úplně stejných regulí, jako třeba v případě správce
nemovitosti. Agentury dodnes bez větších problémů provozují řadu užitečných
činností, kde nejde o zbraně, ale prostě o službu zákazníkovi. Jejich pulty
centralizované ochrany dokážou nejen reagovat na narušení objektu, ale i třeba
na potíže seniora, který je zrovna sám doma, nebo i na takovou maličkost, jako
když se během vaší dovolené stane vašemu kanárovi drobná nehoda a vylije si
vodu.
Po úspěchu Věcí veřejných ve volbách je všechno jinak. Nejen, že lidé
spojení s bezpečnostní agenturou ABL, která si podle všeho aktivity této
politické strany předplatila už ve volební kampani, obsazují jedno ministerstvo
za druhým, což by v první polovině devadesátých let bylo něco naprosto
nepředstavitelného. Tehdy by to ve vypjaté společenské atmosféře, jitřené
hojně medializovanými výše zmíněnými kauzami bylo totéž, jako bychom na tyto
centrální úřady pustili násilníky a vrahy. Ale lidská paměť je krátká a
řada z dnešních „Véčkařů“ si dobře pamatuje zásah policie proti
technařům, protože k němu došlo teprve v době, kdy přestali tahat „kačera
kolem kamen“. Ostré hochy v černém s obličeji v kuklách masakrující lidi na
sparťanském stadionu nebo v metru si dnes vybaví už jen pamětníci a to jenom
v případě, že jim je někdo připomene. A oni i ti fotbaloví fanoušci jsou dnes
trochu z jiného těsta a lidé si řeknou, že by je měl někdo masakrovat pokud
možno denně.Takže nikomu nepřijde divné, že první razantní a čitelný
reformní počin lidí z ABL a jiných bezpečnostních či vymahačských firem,
shromážděných kolem nového ministra vnitra Radka Johna, je jejich úsilí
zpracovat právě zákon o soukromých bezpečnostních službách. Proč asi právě
tento zákon považují za prioritu? A jakou má mít podobu? Vsadím se, že
určitě nepůjde o snahu uvázat tyto služby na řetěz, jako tomu bylo v roce 1993
a 1994. Společenská objednávka na takový zákon byla stornována nebo prostě
jenom vypršela. Kdokoliv toto téma vytahuje, musí mít tedy úplně jiný a
patrně zcela opačný důvod. Důvod, který na rozdíl od stávajících agentur,
fungujících podle současných právních norem, za bezpečnostní riziko
považuji. Jakákoliv pravomoc, která bude zákonem dána pracovníkovi
bezpečnostní agentury nad rámec práv ostatních občanů, neznamená nic jiného,
než rozdělení společnosti na ty, kteří práva mají, protože si mohou dovolit
platit soukromou bezpečnostní službu, a na ty, kteří práva nemají, protože se
„provinili“ pouze svými průměrnými nebo nedostatečnými majetkovými
poměry.
Jediný, komu náleží vyšší pravomoc než jakou je vybavený běžný občan,
jsou orgány činné v trestním řízení. Tedy policie, státní zastupitelství a
soudy. Prostě proto, že jsou placené z daní nás všech a ze zákona musí také
nám všem sloužit. Že to někdy nedělají, víme. Ale to není chyba v systému,
ale šlendrián či korupce, na kterou si právě činovníci Věcí veřejných
tolik chtěli posvítit (před volbami). I v případě těchto orgánů je velmi
složité legislativně upravit jejich pravomoci, aby mohly efektivně fungovat a
přitom, abychom nezměnili demokracii v policejní stát. Proto je činnost policie
upravena zákonem o policii. Proto jsou policisté ve služebním a nikoliv
v pracovním poměru, jako je tomu u zaměstnanců soukromých bezpečnostních
agentur. Co si můžeme dovolit jako zaměstnanci, u služebního poměru nám
neprojde – jako zaměstnanci nemáme například povinnost neprodleně informovat
svého zaměstnavatele o tom, že proti nám bylo zahájeno trestní stíhání.
Nepodléháme Inspekci ministra vnitra ani parlamentním kontrolním orgánům. Proto
také nemůžeme užívat pravomocí, jakými jsou vybaveni policisté. Chtějí-li
Věci veřejné a jejich chlebodárci zákonem tento stav změnit a nechat detektivy
a hlídače v soukromém byznysu čichnout si k moci nad svým okolím, pak sbohem
právo, demokracie a bezpečí. Cosi podobného se koncem předminulého a začátkem
minulého století dělo v Itálii – skupinám, které si uzurpovaly pravomoci nad
rámec práv běžných občanů, ačkoliv neměly odpovědnost státních orgánů,
se říkalo fasci (množné číslo od slova fascio – čti fašio) a jednou
z jejich významných osobností byl Benito Mussolini (pro ty, kteří se ve škole
neučili, to byl on a nikoliv Hitler, kdo byl průkopníkem fašismu). Je záhadou,
proč naše společnost ještě počátkem devadesátých let, kdy byla podle
všeobecného mínění morálně zdevastovaná komunismem, toto nebezpečí citlivě
vnímala, zatímco dnes černé šerify s nadšením volí.

Autor: Jana Bobošíková | úterý 27.7.2010 12:37 | karma článku: 30,81 | přečteno: 4028x