Zajíc hotový, knedlíky taky a tak jsem vyrazila. V životě jsem tam nebyla, ale kde je zbrojnice mi vysvětlil už když jsme se viděli poprvé a bylo to jednoduché. Tma, namrzlo, na silnici sníh a taky hustě padalo. Naprostá romantika. Všude bílo a z nebe se snášely velké kusy sněhu. Takový ten klid krajiny v bílém. Trochu jsem se uklidnila než jsem odmrazila auto.
Poprvé v životě jsem se zamilovala do chlapa když mi bylo 16. Holkám na gymplu jsem nahlas řekla, toho „Nováka“ si jednou vezmu. Neměl na mně čas. Vůbec. Řekl, že zavolá, nezavolal. Seděla jsem doma i celé dny a čekala až se ozve. Krvavé mládí. Bolelo to jako blázen, milovala jsem ho jako blázen. Chtěla jsem aby byl můj první. Neměl čas. No zkrátím to po 2 letech doufání a čekání to přestalo tak šíleně bolet. Pochopila jsem to a už v klidu odjela studovat za hranice. Pak se zamiloval on. Ani nevím proč. Jenže já už „to“ v sobě neměla, nebo spíš něco jiného. Hlavně spousta zážitků ze zahraničních studií, první vydělané peníze a ne úplně malé, dovolené do destinací, které tady tehdy platily za luxus. Úplně jiný svět a hlava plná plánů, uvědomění si sama sebe. Když mi bylo 20 požádal mě po jednom povedeném sexování o ruku. Nejdřív mi vůbec nedošlo, co to vlastně řekl. Svatba to pro mě v tu chvíli znamenalo ekvivalent života mé mámy. Děti, domácnost a zaměstnání..jeden veliký mlejnek, který tu ženskou semele. Řekla jsem ne. Chystala jsem se do anglie a sňatek byl pro mě něco nepředstavitelného. Kdyby mi nabídl to samé v 18, tak bych řekla ano. Dnes vidím tu ironii. Moje opravdu velká láska mě požádala o ruku a já řekla ne….a s jakou lehkostí a jistotou.
Ten důvod proč o tom všem píšu je asi jasný. Neměl čas a to je paralela, která mě děsí. Už nemám to nadšení a víru „náctky“. Bez toho abychom spolu strávili čas se nepoznáme a bez toho poznání nemůže vzniknout vztah. Konec filozofování a zpátky do zbrojnice.
Předala jsem jídlo a dostala pozvání na čaj. Uvnitř pak i velkou pusu a vysvětlení. Požádali ho aby hrál hokej nějak o třídu výš, úplně přesně jsem tomu nerozuměla. V týdnu nějaký zápas a v neděli odpoledne tréninky. Jednoduché, pochopitelné a skousnutelné.
No nebude to snadné. Já mám stále pocity jako při pohybu minovým polem. Dozvěděla jsem se, že jsem stejná jako ostatní, ale on, že je jiný. Tak to fakt nebyla lichotka a netuším čím jsem si ji zasloužila. I když to možná zní podivně v některých věcech je jiný, ale to jsem já taky :-). Každopádně říkat druhé straně, že je jako ostatní není moc povedená taktika.
Viděla jsem jeho ceněné úlovky z potápění. Krásná velká kovová přilba a potápěčský nůž. Jsou opravdu krásné, nikdy jsem si takovou věc neprohlížela zblízka. Chvíli jsme si povídali a pak jsem jela domů s tím, že se přece jenom druhý den dopoledne zastavím.
