Deník jedné plavovlásky 11

Vlastně jsem to věděla už v prosinci. Vzpamatovat se z tohohle zamilování mi bude trvat a bude to bolet. Jenže vědomí nevyhnutelného nijak neulehčuje stav samotný.

Programově jsem začala vyhýbat víkendům doma. Návštěvy jsem zredukovala na jeden víkend v měsíci a naplnila si diář. Večery i rána a samozřejmě víkendy. A naplnila jsem je kamarádkami a „bezpečnými“ známými – rozuměj páry.

Minulý víkend jsem byla díky narozeninám dvou známých zase v městečku. V životě se mi to nestalo, ale každý blbý den jsem potkala hasičské auto a pokaždé se mi skoro zastavilo srdce. Jsem asi fakt pitomá, ale každopádně pořád zamilovaná do úplně a naprosto nesprávného chlapa.

Někde v mezičase před několika týdny mi od něj přišla SMSka. "Jestli se mnou může mluvit."

 Pro mě se samozřejmě na chvíli přestala točit zeměkoule a po pár minutách hlubokého dýchání…se se mnou mluvit dá.

Jeho druhá zpráva mě ovšem úplně uzemnila.

"Nic po mně nechce. Sedí na kazatelně (posedu) a nudí se."

Sdělení chápu jasně: Kromě toho, že na mně doopravdy „peče“, tak jen chtěl zjistit, jestli jsem se neproměnila v draka chrlícího oheň a síru.

No neproměnila! Ale na to abych udržovala nezávaznou konverzaci nemám. To fakt bolí víc, než umím snést.

Moc nechápu to, proč chlap, který nechá ženskou vykysat tak, až pochopí, že vztah není a nebude, vůbec znovu napíše. Myslím si, že jsem empatická, ale tohle mi uniká. A když už napíše…. tak to, že se nudí!!!!

Asi jsou fakt z Marsu a já rozhodně z jiné planety.