Deník jedné plavovlásky 12

Nastal čas zavřít dveře za jedním hasičem a posunout se životem o kus dál. Skoro jsem měla chuť změnit nadpis, ale deníkem to tu zůstává. Čas je nejlepší lék. To je jedna z životních spravedlností a funguje u každého a tudíž i u mne. Začala jsem být v klidu. Určitě k tomu přispělo i počasí a sezení na terase, pak ještě o chloupek víc práce než obvykle a najednou je magická hranice překonaná. Dokonce jsem byla 3 dny doma a neviděla ani jedno hasičské auto. :-) To už měl být vtip na můj účet.

V té jarní pohodě jsem si řekla, že “musíme jít tomu štěstíčku trochu naproti” a v náhlém návalu čehosi (no musely to být hormony) jsem si dala na internet seznamovací inzerát. Druhý den jsem byla služebně na otočku na Ostravsku a tak jsem se dostala k výsledku až v pátek.

Nevěřila jsem vlastním očím. Počet odpovědí se blížil stovce. Nevíc co jsem udělala správně nebo špatne, ale výsledek byl neuvěřitelný. Postavila jsem se k tomu velmi pragmaticky a všechny inzeráty začala postupně číst. Ty co mě z nějakého důvodu oslovily, jsem dávala stranou, abych se v tom vyznala. Jo a taky jsem hned smazala ten inzerát, protože i během čtení mi tam přibývaly odpovědi.

K mému velkému překvapení, mi většina pánů, kteří mě na základě inzerátu oslovili, už neodpověděli na můj e-mail. Nevím proč. Nechápu a upřímně mě to i mrzelo. Zařazuji to někam ke škatulkám oni Mars  - my Venuše. Nicméně toto všechno je jen ouvertura k rande, které jsem měla díky inzerátu v neděli.

JO! Měla jsem rande a měla jsem hezké, příjemné a veskrze povedené rande.

Teda alespoň pro mne a věřím, že podobně příjemné pocity se dostavily i na druhé straně. Má blankytně modré oči, krásný úsmev a zdá se, že je oběma nohama na zemi. Taky je dost odvážný, protože jsme se potkali na závodech jeho dcery, kterou mi samozřejmě i představil. Je jí 15 a představovat takovou veličinu na prvním rande “cizí” ženské je odvážné a to pro všechny zúčastněné. Není to standardní, ale důvody mi vysvětlil a ty jsou také nestandardní a velmi pochopitelné. Pak jsme už bez dcery byli na procházce a na kafi a povídali jsme si a buď jsme tam byli krátkou dobu, nebo to tak hrozně rychle uteklo. :-)

Teď už zase sedím a píšu s nadějí blog. Poprosila jsem ať se ozve on. Poprosila jsem, protože pokud to udělá, tak budu o malinký kousek sebejistější, že se to nezdá jen mně. On se mi líbí a povídání s ním bylo příjemné. No a klasicky abych neskočila po telefonu nebo mailu a nezahrnula ho svým nadšením, tak raději píšu blog. Třeba to tentokrát dopadne dobře (v to doufám!) nebo alespoň ne tak úplne hrozně jako loni (Eli buď realista).