Deník jedné plavovlásky 5

Léčba jiným mužským nepomáhá…Nechala jsem se pozvat na večeři. Dokud člověk sedí a baví se, alias zaměstnává mysl, tak to jde. Jakmile jsem odešla, první myšlenky patří jemu. Tak tenhle pokus už nebudu opakovat, nemá to vůbec smysl. Momentálně miluju jednoho hasiče a nezměnil by to ani George Clooney u nohou. 

Pořád jsme ve stadiu jedna SMS ráno a jedna večer. Po tom úvodním klepnutí přes prsty se vůbec neodvažuju udělat víc i když bych hrozně chtěla. Kdyby bylo po mém tak jsem se rozjela za ním byť jen na noc na otočku. Chtěla bych mu alespoň jednou denně zavolat a zeptat se co dělal jak se měl. Zajímá mě to. Chci vědět jestli je mu dobře, jestli se má, měl hezky, chci slyšet jeho hlas.

Dnes jsem se snažila o „rozumnou“ úvahu: Když teda každý den napíše, tak přece o víc stojí i on. Asi je to jasné, ale v mém stavu za jasné nepovažuju nic. Trápím sama sebe.

Odjíždí s kamarády na krátkou dovolenou 3-4 dny. Hlavou mi běží úplné nesmysly. Popojíždění po republice a speciálně po D1 mi přijde DNES přímo nebezpečné. Letí do pobaltských republik, tak doufám, že s ČSA, což beru jako synonymum slušné letadlo, dobrý a střízlivý pilot. Pak doufám, že mi ho tam nebudou obluzovat nějaké slečny. A úplně nejvíc doufám, že by se kvůli mně ani nenechal obloudit.

Nevím jak přežiju těch pár dnů volna. Připadám si dvakrát sama. Tak alespoň sbalím vázu a domaluji ji. Kreslím pro kamarádku přes metr velkou skleněnou vázu k vánocům. Bude to hezký dárek, už se těším až jí ho dám.  Jo to je nápad, to je plán!