Deník jedné plavovlásky 2

Takže stalo se to, co jsem si celou dobu přála. Pořádně jsem se zamilovala a s chutí a klidem v srdci se nechala svést.

Normální by mi přišlo, kdybych se teď cítila v sedmém nebi a nic neřešila. Jenže chyba lávky. Rychle mi došlo, že jsem opravdu zamilovaná a že to funguje jen v tom případě, když jsou jaksi zamilovaní oba. A rovnou říkám, že nevím.

Napsala jsem pár SMSek a zároveň jsem měla sama na sebe vztek, že používám tu příšernou elektronickou formu komunikace. No vydržela jsem to  dva a půl dne být nezávazná a se 2 zprávami za den snad i ne vlezlá. Takže dnes jsem dala pomyslně hlavu na špalek a napsala, že ho mám plnou hlavu…což je 100% pravda. Klasické příznaky, že špatně se soustředím a mám hlavu v oblacích, v bříšku motýlky…. Odpověď je doslova klepnutí na prsty. Že má všechno svůj čas a že to dopadne jak to dopadnout má. Přeloženo (podotýkám, že mnou): uvidíme uvidíme (optimistická verze)Sice máme za 14 dnů domluvené rande, ale teď mám pocit, že do té doby se ještě dozvím, že ani nemusím jezdit.

Prostě snad nikdy to nefunguje tak jak bychom si přáli. Dostal, co chtěl. Tajemství je odhaleno a zbývá jen ženská. Celý život se přesvědčuji o tom, že nejvíc funguje dělat drahoty. Nechávat se dobývat. Jenže to umím jen v případě, že mi na dotyčném v pravdě nezáleží.  To je absolutní afrodisiakum. Ty které jsem nechtěla, se mohli přetrhnout. Ty které chci já, nechtějí mně. Možná i proto, že když se u mě ta láska dostaví, tak já to nechci schovávat za závoru. Jsem srdce na dlani a dala bych v tu ránu všechno. Kdyby o to ovšem někdo stál….. Snadno získané pro lovce není ono a nějaká láska pak už nikoho nezajímá. Mám vztek sama na sebe. Dobře to znám a stejně jsem do toho spadla po hlavě jako v 17-ti.