Zápisky z argentinského vězení

Josef Šindelek, muž, který byl počátkem listopadu, po 25 letech "na útěku", zadržen na argentinské hranici a nyní čeká na vydání do České republiky, popsal své zážitky z vězení.

Josef před 29 lety, v tísnivé situaci, převedl peníze svého zaměstnavatele, který mu dlouhodobě dlužil, aby dosáhl uhrazení dluhu. Majitel firmy s ním jednal o slibovaném vyrovnání, přitom na něho však skrytě podal trestní oznámení kvůli neschválenému převodu. Využil příležitosti, kterou mu Josef svým neuváženým činem poskytl, aby se zbavil dluhu i s věřitelem.

Josef peníze dlužníkovi vrátil, ale i tak byl odsouzen na pět a půl, po odvolání dva a půl roku vězení. Smluvenou odměnu za několik let práce už nikdy nedostal. Dlužník se uměl svým dluhům vyhnout. Stresující vyšetřování a soudy trvaly tři roky. Spolu s prací zadarmo to už znehodnotilo 6 produktivních let Josefova života. Byl zdrcený, psychicky vyčerpaný a měl se vzdát dalších let. Kdo případ znal, nemohl říct, že se uzavřel v naprostém pořádku. Josef doufal, že se mu ještě podaří domoci spravedlivějšího výsledku a trest nenastoupil.

Nikdo tenkrát nepředpokládal, že se ani v průběhu dalších 25 let situaci nepodaří zvrátit... Nyní čeká v argentinské vazbě, ve městě Eldorádo, na vyřízení formalit k jeho vydání do České republiky.

Resort

Kasárna stojí na okraji Eldoráda a věznice na okraji kasáren. Jediné okno je obrácené do lesa smíšeného z palem a borovic. Žádný strom není stejný. Totéž ptáci. Od kolibříků po papoušky. Prostor. Spousta volného prostoru. Pravý opak toho, odkud se dívám ven.

Nevím proč při stavbě vězení místem tak šetřili. Každá kobka jsou dvě matrace, sotva loket na věci za hlavou a na dvě dlaně ulička mezi. Máme štěstí, že lidi nejde krájet, asi by nám sem ještě čtvrtku vězně přihodili. Kobky ústí do centrálního výběhu šest krát tři metry, kam nás vypouští přes den. Tam na sobě odsouzenci horlivě vykonávají nikým neudělený trest navíc – trest smrti ukouřením. Všichni hulí 1. ligu a já v tom pasivně jedu s nima.

Apartmán

Moje cela je průchozí. Vzadu spí ještě další dva kluci a je tam záchod. Na stěnách 50 odstínů šedi i hnědi, vzorek z krvavých fleků po komárech i větší cákance, svědci neznámých událostí. Přes to kříže, nějaké informace o Bohu a samozřejmě jména s řadami svislých čárek přeškrtnutých napříč po sedmi. Někdo zkoušel, jestli je zeď cihla nebo z betonu...

Ještě nedávno jsem měl nejhorší místo: matraci, která se musí překročit, když člověk prochází. Ne vždycky to vyjde a šlápnout na postel v botě mokré ze záchodu připadá spolubydlícím upřímně přirozené. Některé odvezli, přišli noví a já jsem „povýšil“. Tedy stále na zemi, ale u protější, lépe chráněné zdi. Na mém místě teď spí jiný nováček, Juan.

Juan

Juan je Brazilec 50+, pašerák, obor spotřební zboží. Má dům s pozemkem u řeky, která tvoří brazilsko argentinskou hranici. Přes přechod nechodí, je to daleko... „Když se na zahradě rozběhnu s bambusovým klackem, jsem suchou nohou v Argentině,“ naznačuje skok o tyči. Těžko pak odolat, když může mít bezcelní zónu na dvorku. Své syny ale Juan vede ke spořádanému životu. Je potomek Italů, kteří přišli za krize ve 30-tých letech a jeho nejstarší syn peče pizzu. Ti mladší to rozvážejí. Jak se podnik rozrůstá, Juan přidělává syny, aby nemusel přijímat cizí. Už to zaokrouhlil na půl tuctu... U mě má interní přezdívku „otec Klapzuba“. „Dcery, co se mi přihodily mezi tím, nepočítám,“ usmívá se Juan.

Elektřina a voda

Čím větší je vedro, tím častěji jedno z toho vypadne. Teď občas oboje – léto vrcholí. Někdy máme kompromis: voda kape a světlo pomrkává. Nejspíš to souvisí s odběrem klimatizací a nepomůže ani, že je na dosah přehrada Itaipú s kdysi nejvýkonnější elektrárnou na světě. Větší problém než energii vyrobit, je totiž za ni vybrat. I naše kasárna platí laxně, teprve až je odpojí.

Značná část obyvatel bydlí ve slamech, báriích, tam se přípojky řeší přehozením kabelů přes vnější rozvody. Moji „kolegové“, většinou z bária, jsou nepokrytě pyšní, že vodu a elektřinu platil naposled jejich dědeček někdy za Peróna.

Výpadky vody se naštěstí vždy vyřešily dříve, než bychom museli přistoupit k pití vlastní moči. Úroveň hygieny ale nezadržitelně klesá. Jeden člen naší cely je věčně hladový hltavec, který jídlo nekouše, ale jedním tahem z talíře vysrkne. Pak jde a rovnou obrátí žaludek do mísy. Je to nějaká porucha, asi bulimie. Když nefunguje splachování, leze pak na nás bulimie na všechny...

Jídlo

Toto téma pokryjí dvě slova: kolínka a rýže. Zřejmě to pro kasárna kupují po vagónech a nebude změna, dokud ten vlak nedojíme. Do toho se pomele kráva, pevně věřím, že vykuchaná. To vše dvakrát denně plus 10 centimetrů suché veky k snídani. Při přechodu na vězeňské menu, šokovaný organizmus, nejprve spustí obrannou reakci a projde si škálou zažívacích potíží, než to vzdá. První měsíc tak má člověk bohatý program a uplyne rychleji.

Před časem všichni jídlo vrátili a vypukla vzpoura. Zrovna, když mi došel podkožní tuk a začalo být jedno, co jím. Hladovku jsme drželi jenom jeden den a už došlo ke zlepšení: kuchař z toho mletého teď občas dělá kuličky.

Naštěstí je v Argentině zvykem, že příbuzní vězňům přilepšují, nosí ovoce a zeleninu. Je to spíš nutnost, jinak by nám už padaly zuby. Udělat pak přílohu z okurek a zelí je zkouška dovednosti, protože nesmíme mít žádné ostré předměty. Někdy přijde před okna pouliční prodavač a přes stráže se od něj dá nakoupit. Tak mám příležitost poznat i místní pochutiny jako chipero – váleček z kukuřičné mouky, plněný sýrem. Dostával jsem donedávna od Blanky k snídani i buchtu, kterou stráž vždycky rovnou nakrájela na plátky, když hledali pilník.

Restrikce

Píšu o buchtě v minulém čase. S přilepšováním je konec. Na dodávky se snesly přísné restrikce. Jednomu návštěva pronesla hulení a přišlo se na to. Kluk šel do „díry“, což je ještě menší cela, a když začal bláznit, někam ho odvezli. Razie zůstaly. Dvě neděle jsme rovnali věci po nečekaných prohlídkách. Po jídle musíme odevzdávat lžičky, vše ostré nebo kovové je zbraň. Nesmím mít u sebe ani párátka.

V trestu jsou také naše návštěvy. Před tím, než je stráže přivedou do věznice, musí se každý svléknout do naha a dělat dřepy, včetně úctyhodných maminek a jejich dcerušek. O to více si cením, že Blanka kvůli mně to ponižování srdnatě snáší. Můžeme se vidět na hodinu a půl dvakrát týdně a jenom když neprší. Sedíme venku, na trávníku, na sarongu z Malajsie, a když odmyslíme plot, můžeme si představovat, že jsme někde v Hyde parku. Na chvíli je nám zase dobře.

Blanka

I když je Blanka na druhé straně mříží, nemá to lehčí než já. Bydlí sama v úsporném kamrlíku bez okna a tři hodiny týdně je pro ni jediná příležitost se setkat se spřízněnou duší. Na malém městě je Blanka záhadou. Není to místo pro turisty a Blanka nemůže říct, že je tady kvůli vězni: už má zkušenost, že ji pak nechtěli ubytovat.Také není možné sehnat dlouhodobě ubytování, a tak se asi už pětkrát stěhovala. Bavíme se s nadsázkou, že kdyby Blanka něco provedla, měla by o bydlení postaráno. V ženském oddělení je volná postel, a vídali bychom se denně, když nás na chvíli pouští všechny společně vyvětrat. Ale i bez nadsázky: myslím, že kdyby na to přišlo, šla by Blanka se mnou i do vězení. A já bych pro ni udělal totéž. Úplně nejdřív bychom si ale museli naši společnou celu vymalovat.

Rukopisy z vězení