„Přišel jsem o svobodu, o peníze, i o dobrou pověst.“

Můj partner Josef Šindelek ve vězení vzpomíná na turbulentní 90-tá léta. „Když se kácí les, létají třísky, a když se kácel starý řád, bylo mnoho těch, co dostali zásah.“

Před 29 lety, v tísnivé situaci, převedl peníze svého zaměstnavatele, který mu dlouhodobě dlužil, aby dosáhl uhrazení dluhu. Majitel firmy s ním jednal o slibovaném vyrovnání, přitom na něho však skrytě podal trestní oznámení kvůli neschválenému převodu. Využil příležitosti, kterou mu Josef svým neuváženým činem poskytl, aby se zbavil dluhu i s věřitelem.

Josef peníze dlužníkovi vrátil, ale i tak byl odsouzen na pět a půl, po odvolání dva a půl roku vězení. Smluvenou odměnu za několik let práce už nikdy nedostal. Dlužník se uměl svým dluhům vyhnout. Stresující vyšetřování a soudy trvaly tři roky. Spolu s prací zadarmo to už znehodnotilo 6 produktivních let Josefova života. Byl zdrcený, psychicky vyčerpaný a měl se vzdát dalších let. Kdo případ znal, nemohl říct, že se uzavřel v naprostém pořádku. Josef doufal, že se mu ještě podaří domoci spravedlivějšího výsledku a trest nenastoupil. Nikdo tenkrát nepředpokládal, že se situaci nepodaří zvrátit dalších 25 let...

Divoký východ

"Červená nit případu, který se táhne mým životem, má začátek v roce 92, stejně jako naše republika. Přechod ekonomiky, centrálně plánované zasloužilými soudruhy na tržní, zaskočil většinu obyvatel nepřipravenou. Dříve bylo zakázané vše, co nebylo dovoleno a najednou bylo povolené vše, co nebylo zakázáno. Lidé, po kterých se dosud chtělo, aby nevybočovali, najednou mohli všemi směry. Začali objevovat nové možnosti a ne všichni měli čisté úmysly. Tenkrát se tomu u nás říkalo „divoký východ“. K přiblížení proč, mohu dodat pár zkušeností a řádek, psaných ve vězení, kam mne ty zkušenosti dovedly.

Rozdává se stát

V devadesátých letech se měnilo od shora dolů úplně všechno. Včetně kabátů. To co se kdysi lidu vzalo, mělo se mu teď odevzdat zpátky. A to se opravdu, ale opravdu, neděje často. Dravci vycítili kořist. Malá privatizace, kupónová privatizace, restituce. Ve všem se bezuzdně spekulovalo. Západní i východní kapitál se vrhl na investice za hubičku, nový nenasycený trh si trhali mezi sebou ti bezkonkurenčně bohatí, a zase to bylo „o nás bez nás“. Zchudlý český lid zůstal stranou.

Supráče a prodejničky

I s omezenými prostředky byla chuť se do něčeho pustit. Kdo si na úvěr otevřel prodejničku, zlikvidoval ho brzy dumpingovými cenami nový supermarket nějakého řetězce, který drobné prodejce plošně vybombardoval, jako kobercový nálet. Přišel o peníze i o iluze. Fabriky se kupovaly jen aby se zavřely a zlikvidovala se místní levná konkurence. Ti, co tam čekali modernizaci a lepší platy, skončili na ulici. Ale nejeden dostal spásný nápad. Půjčil si peníze na zboží a otevřel prodejničku... Billa tam ještě nebyla!

Šance pro všechny

Sféry vlivu si rozdělovali i zahraniční distributoři všeho nelegálního a cizojazyčné mafie se občas na ulici dorozumívaly pomocí samopalů. Také české kriminální kruhy dostaly v široké amnestii druhou šanci, většinově promarněnou. Málokdo si z mnoha příležitostí vybral tu poctivou. Zůstaly po nich škody a nešťastní lidé, než se vrátili odkud vyšli. V rakouských obchodech visely nápisy „Češi, prosím, nekraďte!“ a grafy kriminality vykreslovaly Himaláje. Do banky se chodilo pro úvěr s úmyslem peníze prakticky uloupit, jen se vytasila hrst papírů místo pistole. Chyběli profesionálové a ani v rychlokvašných penzijních ústavech nebývali v managementech samí svatí.

Dluhy a papíry

Skoro to vypadá, že slušní lidé vymřeli, stále však byla většina těch poctivých... a postižených. Těch, co nedostali zaplaceno za zboží, za práci.. Byla celá škála způsobů, jak se placení vyhýbat. Shora se člověk pomoci nedočkal. Odtud spíš spadla nějaká nová regule plus formulář. Lidé, co si dosud uložili do složky maximálně  vysvědčení a oddací list, měli najednou za krkem tlusté šanony s účetnictvím. Vzdělání se dohánělo za pochodu. Zatímco se krajem šířil kapitalismus, státní úředníci plátovali bobtnající zákoník ze socialistické éry, kdy i nařezat dřevo sousedovi za peníze, byl teoreticky trestný čin. Lidi v tom plavali nahoře i dole a bez bolestivých chyb se to neobešlo.

Nové pojmy

Navíc, nahoře měli jiné starosti. Vznikaly pojmy jako „tunel“, „bílý kůň“ a „divoká privatizace“ – eufemismus pro rabování státního majetku. Transformace ekonomiky, bylo přelévání vody cedníkem. Unikaly miliardy.. To, že si tam „dole“ lidi mezi sebou neplatí, nebyla priorita. Mohlo to počkat. A čekalo. Roky. A ti dole poznávali co to je s.r.o., nedobytná pohledávka, druhotná platební neschopnost, insolvence... Důvěra v právo byla pramalá a nefunkční funkci státu nahrazovaly četné vymahačské firmy.

Rány pod pás

Zkusit podnikat mohl každý, ale ne každý měl vnitřní disciplínu, aby peníze, které jednou dostal do ruky, nerozházel. Ti, co se nenaučili hospodařit, podle přirozeného výběru odpadli, ale brali s sebou i ty, co si to nezasloužili. Neviditelná ruka trhu rozdávala rány a hodně jich bylo pod pás. V té turbulentní době se snadno nějaký dluh ztratil, ale aby někdo nedostal zaplaceno, a ještě skončil ve vězení, tak daleko jsem to „dotáhl“ snad jenom já...

Dvě a půl možnosti

Původně to měl být obchodní případ. Podával jsem denně přes stůl peníze za prodané zboží majiteli firmy, ale mé provize zpátky nedostával. Byly „nutné“ investice do firmy i bokem. Čím dál více mě dlužil a na mou výplatu nezbývalo. Měl jsem na vybranou: Buď odejít bez peněz a zahodit dva roky práce, nebo vydělat majiteli firmy dost na to, aby mě mohl vyplatit. Zvolil jsem druhou variantu a s příslibem vyrovnání se pustil s novou vervou do práce. Třetí, více méně teoretická možnost - začít se soudit kvůli dluhu, bylo v té době jen mnohaleté ždímání suchého hadru.

„Podařilo se“

Trvalo to skoro rok, ale podařilo se. Velká zakázka. Přišla znovu řeč i čas na vyrovnání. Tentokrát jsem ale majiteli peníze přes stůl nepodal. Nechal jsem převést na svůj účet, kolik mi dlužil a na jeho pak všechno ostatní. Právník sepsal dohodu o vyrovnání. Majitel – nyní již bývalý dlužník, ji podepsal, zdálo se to být vyřízené. Ale nebylo. Majitel na mne těsně před podpisem skrytě podal trestní oznámení za neschválený převod. To mu umožnilo dohodu popřít a případ sklouzl do trestní roviny.

Poškozený dlužník

Před soudem jsem stanul jako obviněný proti majiteli firmy, poškozenému. Naivně jsem čekal moudrého soudce Ti z čínských bajek, který případ rozhodne z celkového nadhledu, ale soudnictví bylo také v přerodu a nechávaly se dosluhovat staré kádry, stejně jako zákoník z roku 61. Rovnání dluhů, ani morální vlastnosti poškozeného, nebyly předmětem jednání soudu. Ten posuzoval pouze převod financí a konstatoval, že moje jednání bylo sice z lidského hlediska pochopitelné, ale z právního nepřijatelné.

Plachetnice v bouři

Vyslechl jsem si rozsudek pět a půl roku nepodmíněně za podvod. Ten pocit bych nepřál ani největšímu nepříteli. Lidské hledisko šlo stranou. Připadal jsem si jako v tom příběhu, kdy se na jedné plachetnici uvolnilo za bouře dělo. Přejíždělo v podpalubí ze strany na stranu, jak se loď nakláněla a hrozilo, že prorazí stěnu a loď se potopí. Voják, který dělo špatně uvázal ale projevil kuráž, dělo zablokoval a loď zachránil. Když bouře přešla, nechal velitel vojáky nastoupit a rozhodl co s tím provinilcem. „, Za nedbalost zastřelit. Za statečnost vyznamenat.“ Předpis je předpis...

Soudce kroutil hlavou

Také já jsem měl být podle odtržené části případu nejprve „zastřelen“ a po propuštění, již promlčené dluhy, zkusit vymáhat... „Co tam v tom Brně děláte?“ Kroutil hlavou odvolací soudce v Olomouci a trest bez velkého ptaní snížil na polovinu dolní hranice trestní sazby. Víc se dělat nedalo. Ale i těch „jenom“ třicet měsíců bylo moc. Už jsem ztratil tolik let a navíc dlužník, ačkoliv jsem skončil já jako poškozený a on na mě ušetřil, šířil, že jsem ho okradl a špinil moje jméno, aby čistil to svoje před dalšími věřiteli, kterým neplatil.

Poslední šance

V situaci, kdy se všechno vyvinulo tak špatně, že se mi ani nechtělo probouzet do vlastního života, jsem si nedokázal říct „je to v pořádku – konec, nastoupím.“ Chtěl jsem s tím ještě něco dělat, i když nebylo jasné co. Doufal jsem, že jsou možnosti, jen o nich zatím nevím. Uplynula řada let, ale žádné se nenašly. Zbyla už jen ta poslední – žádost o milost prezidenta. Tu mohu podat jen z výkonu trestu a dnes už ve vězení jsem.

Faktury na památku

Po uplynulých letech jsem ale více smířený s tím, jaký svět kolem nás je. Vážím si prostých věcí, které přináší den a života, který je krásný, když člověk chce. A i když teď marním jeho čas za mřížemi, už vím, že ještě může být na mnoho způsobů hůře. To ale neznamená, že se mi zdá teď vyústění mého případu více spravedlivé. Stále mám někde „na památku“ nezaplacené faktury za více než dva roky práce a života, o které jsem byl v devadesátkách okraden. Když jsem tomu chtěl zabránit, stát se zastal práva dlužníka dlužit a mé právo na odměnu za práci pominul. Svůj tehdejší odchod nadále nevnímám jako „vyhýbání se spravedlnosti“, nýbrž nespravedlnosti a stejně tak nepovažuji za smysluplné, navyšování dalších škod v mém životě vězením...“

Pro dokreslení situace, přikádám několik výňatků z rozsudků. Za poškozeného je v nich označován Josefův dlužník. Obžalovaným je Josef.