Můj životní druh je ve vězení v Argentině

Počátkem listopadu byl můj partner Josef Šindelek, po 25 letech “na útěku”, zadržen při přechodu brazilsko argentinské hranice. Ukázalo se, že na něj byl vydán mezinárodní zatykač.

V téhle chvíli je Josef v detenčním zařízení ve městě Eldorádo na severu Argentiny a čeká na vydání do České republiky. Před devětadvaceti lety se dopustil finančního podvodu na svém dlužníkovi. Po třech letech vleklých soudů a třech letech nezaplacené práce byl odsouzen ke 30 měsícům odnětí svobody a k náhradě škody. S tak nespravedlivým rozsudkem se nedokázal vyrovnat a do výkonu trestu nenastoupil.

    Krátce po “sametové revoluci” potkal Josef člověka, který mu zničil život. Pracoval pro něj jako šéf prodeje. Uzavřeli spolu smlouvu o 10 procentní odměně z prodaného zboží. Po čase přišel majitel s tím, že je třeba investovat do rozvoje firmy a požádal Josefa aby mu s vyplácením provize posečkal. Ten v tu chvíli souhlasil. Firmu vnímal částečně i jako své dílo a její rozjezd byl i v jeho zájmu. Majitel firmy však uměl lépe utrácet než plánovat. Investoval do soukromých aktivit a nemovitostí a na výplatu Josefových provizí neměl. Začalo upomínání. Čas běžel, dluh rostl, až výrazně překročil dva miliony korun.

   Josefovi se přestávalo líbit jak majitel firmu vede a přál si odejít. Ten ovšem nic takového nehodlal připustit. Josef byl pro podnik nepostradatelný, a tak nevyplacené provize používal jako rukojmí aby Josefa ve firmě udržel. Úřad exekucí v té době ještě neexistoval a pan šéf navíc veškerý svůj majetek přepsal na rodinné příslušníky, tím pádem byly pohledávky právně nevymožitelné. Dohodli se však, že pokud Josef sežene dostatečně velkou zakázku, vyrovnají se.

Josef takovou zakázku opravdu sehnal a v dobré víře nechal částku odpovídající výši jeho pohledávky přepsat na svůj účet. Následně po převodu připravil Josef soupis dluhů a aby se nic nezanedbalo, přizval právníka k sepsání dohody o vyrovnání. Dlužník svůj závazek uznal, později však vyšlo najevo, že ve skutečnosti zaplatit nehodlal. Těsně před podpisem dohody o vyrovnání dluhu podal na Josefa trestní oznámení a u notáře sepsal čestné prohlášení, že s dohodou bude souhlasit jen předstíraně, protože je ve finanční tísni, do které ho přivedl právě Josef neautorizovaným převodem. Dohoda neplatila. Následoval soud, kde dlužník vystupoval již jako poškozený o 1,1 milionu korun.

Soud Josefa odsoudil k úhradě škody a 5,5 letům vězení. Odvolací soud pak rozsudek zmírnil na 30 měsíců. Josef tedy vrátil dlužníkovi všechny své peníze, do vězení však nenastoupil. Tak nespravedlivý trest by neunesl.

    Josefa jsem poznala ještě před těmito nešťastnými událostmi, žili jsme však každý svůj život. Já měla jiného partnera, on jinou partnerku. V roce 1991 jsem založila tiskařskou firmu, která dalších 7 let stravovala veškerý můj čas. V devadesátém osmém mi zemřel otec a mě najednou mé úporné pachtění za úspěchem, přestalo dávat smysl. Firmu jsem prodala.   

    Josef byl v té době už v Itálii. Rozjela jsem se za ním a už tam zůstata. Zamilovala jsem se. Brzy to bude pětadvacet let. Máme krásný vztah. Myslím, že jen díky tomu, že jsme měli jeden druhého, dokázali jsme žít v zahraničí tak dlouho. Byli jsme si vzájemně domovem i rodinou.

    Od samého začátku, už od prvních společných chvil v Itálii, jsme věděli, že se jednou vrátíme. Žili jsme sice fyzicky mimo Českou republiku, ale myšlenkami byli stále doma. Vlastně, ne jenom myšlenkami. Žili jsme velice skromně, pracovali a šetřili, a vše co nám zbylo, posílali domů. Bylo nám jasné, že budeme-li se chtít jednou vrátit, a to my jsme chtěli, musíme se podle toho zařídit. Platili jsme si proto zdravotní pojištění, náhradní dobu důchodového pojištění, spořili a připravovali se na stáří.

Pětadvacet let jsme žili prakticky na cestách. V bohatších zemích pracovali, v levnějších šetřili. Naskytla-li se dobrá příležitost k výdělku, zůstali jsme déle. Na mnoho let se nám stala domovem Jihovýchodní Asie. Tam se dalo žít velmi úsporně a práce se také našla. Nikdy jsme se nesnažili skrývat, ani maskovat nebo měnit identitu. Nikdy nás ani nenapadlo nelegálně překročit hranice nebo nedodržet povolenou dobu pobytu. Ctili jsme zákony a pravidla všech zemí, ve kterých jsme pobývali, cestovali na vlastní platné pasy. Ty jsme si během té doby několikrát měnili na zastupitelských úřadech. Naposledy v roce 2016.

    Uběhlo hodně času, zestárli jsme, zmoudřeli, získali jiný pohled na svět a došli k rozhodnutí vrátit se domů. V tu chvíli z nás spadla ta úzkost vyhnanství, začali jsme se těšit na budoucnost.  Josef napsal žádost o prezidentskou milost. Chyběl mu však výpis z rejstříku trestů, který je třeba k žádosti doložit. Vydali jsme se na nejbližší ambasádu do Buenos Aires pro ověření plné moci k jeho vyzvednutí pro někoho v Česku. A právě na té cestě, těsně před naším plánovaným návratem, Josefa zadrželi. Teď jsme tedy v argentinském Eldorádu, každý z jedné strny plotu a doufáme, že k nám budou osud a pan prezident milostiví…