Jsem hrdým Evropanem I

Tento text navazuje na můj předešlý: Proč jsem proti přijímání imigrantů? V diskuzích ohledně současné imigrační situace často slýchám, že Evropa má vůči světu určitý dluh. Dluh pramenící z chyb, kterých jsme se my, Evropané, v minulosti dopustili. Rozhodl jsem se tedy nad chybami Evropy zamyslet a to jak nad chybami dob minulých, tak i nad těmi současnými.

Je nepochybné, že jsme se v minulosti dopustili řady chyb s tragickými následky, to přiznávám, ale který národ, rasa, či kultura je bez viny? Při vývoji nelze nedělat chyby, ať už se jedná o pouhého člověka, nebo civilizaci. Důležité ale je, jak se s těmito chybami naloží. Chyby mají jednu dobrou vlastnost, nesou zkušenost a poučení, které vede k vývoji. Smyslem tedy není chyby nedělat, ale poučit se z nich a neopakovat je.

Začněme chybami minulosti. Zde je důležité dávat pozor na jeden nešvar a to tendenci hodnotit historické události z pohledu současnosti.  Pamatujme tedy na to, že minulost byla jiná, než současnost.

1. Křížové výpravy

První historickou událostí, která je dávána za vinu Evropě, jako takové, byly křížové výpravy. Ty jsou současným pohledem považovány za dobyvačné války islámského území Evropany. V současnosti je oblast Blízkého východu vnímána, jako tradiční muslimské území. Ovšem v minulosti to tak nebylo. Islám vznikl až v 7. století. Do té doby oblasti dominovalo křesťanství a před ním soubor jiných náboženství. Je tedy zřejmé, že v 11. století nebyla oblast Blízkého východu vnímána jako ryze muslimská. Jeruzalém byl a je svaté místo pro tři světová náboženství, přičemž islám je z nich nejmladší a má tak nejmenší nárok. 

Krátce po svém vzniku se islám šířil oblastí Blízkého východu. Na rozdíl od křesťanství, které se šířilo formou konverze obyvatelstva, se islám šířil převážně vojensky. Na dobytých územích se ale k původnímu obyvatelstvu choval na tehdejší dobu poměrně tolerantně. Po zaplacení speciální daně mohli praktikovat svoji víru a od muslimských rodin si pronajímat svá svatá místa a poutníci z Evropy mohli volně putovat. (Zda to bylo tím, že v počátku nebyl islám tak fanatický, či ještě neměl dostatečnou mocenskou pozici nevím.) Každopádně situace se začala měnit v průběhu 11. století. Již v roce 1009 dal Egyptský kalif al-Hakim bi-Amr Allah zbořit svatyni božího hrobu, zbudovanou císařem Konstantinem. Svatyni se podařilo zcela rozbít, a to doslova, zachována jsou svědectví o tesání hrobové skály železnými kladivy. V 11. století se začala dostávat do problémů Byzantská říše, největší křesťanská mocnost v oblasti. V první polovině 11. století se na trůně vystřídala v rychlém sledu řada veskrze průměrných a bezvýznamných císařů, panujících vždy jenom pár let. V roce 1048 podnikli vpád na Balkán Pečeněhové a zhruba ve stejnou dobu začali podnikat nájezdy Turkové. Po porážce v bitvě u Mantzikertu v roce 1071 ztratila říše ve prospěch seldžuckých Turků většinu Malé Asie, představující jádro jejího teritoria. To vedlo k upevnění pozice islámu, který začal utlačovat východní křesťany v oblasti, a poutníci z Evropy již neměli volný přístup na jejich svatá místa. První křížová výprava pak byla v roce 1095 vyslána na pomoc východním křesťanům a osvobození svatých míst.

Je pravda, že si křižácká armáda počínala při dobývání krutě, jen vzpomeňme neblahé paměti na 15. červenec 1099, kdy po dobytí města vyvraždili křižáci většinu obyvatel Jeruzaléma. Motivací velkého počtu rytířů bylo i získání nových území, jako dědičného léna. Taková ovšem byla doba a podobně si počínala jakákoliv armáda tehdejší doby. Jen 4 roky před touto událostí podobně naložili s obyvateli Jeruzaléma Arabští dobyvatelé z Egypta. Když muslimové opětovně Jeruzalém od křižáků dobyli, tak obyvatele nezmasakrovali jen proto, že vyhrožovali spálením svatých míst muslimů a tak byl dohodnut odchod všech křesťanských obyvatel, kteří si mohli dovolit zaplatit výkupné. Z ostatních se stali otroci.

Co se týče hodnocení křížových výprav, tak se na ně nelze dívat, jako na dobyvačné války vedené Evropskými agresory, proti ubohým muslimům. Daná oblast byla vždy místem sporu a nárok na ní má několik náboženství, přičemž islám je až to poslední. Evropa tak jen pomáhala svým souvěrcům bránit křesťanské území. Oproti tomu islám se vždy choval, jako dobyvatel. Po svém vzniku dobyl islám křesťanský Blízký východ, křesťanskou severní Afriku a Pyrenejský poloostrov. Po zničení Byzantské říše následovaly výboje muslimských Turků přes Balkán, které vyvrcholily roku 1683 obléháním Vídně. V těchto případech není pochyb o dobyvačné válce. Pokud někdo má dluh vůči jinému, tak je to islám vůči Evropě za pronikání na naše tradiční území.

2. Otroctví

Institut otroctví, kdy jedna lidská bytost vlastní jinou, byl a bohužel i je, vředem na tváři lidstva. Ale jak dnešní člověk otroctví vnímá? Většině se vybaví bílý otrokář s černým otrokem a doba dávno minulá. Obě tyto charakteristiky jsou z velké části mylné.

První chybou při vnímání otroctví je, že největší vinu, či podíl na něm nesou Evropané. Institut otroctví byl v nějaké formě vlastní všem civilizacím a kulturám. Od starověkého Egypta, přes Čínu, jejíž velká zeď doslova stojí na kostech otroků, jihoamerické civilizace, kterým dominovala Aztécká říše, která vedla války, aby získala otroky pro obětování, až po otroctví v amerických koloniích. Africké kmeny se zotročovaly mezi sebou dávno před příchodem Evropanů, a když došlo k založení prvních kolonií, tak si z toho udělali živnost. Evropané, kteří dováželi otroky z Afriky do Ameriky, je sami nezotročovali, ale kupovali od tamních černých otrokářů. Dokonce i prvním oficiálním vlastníkem otroka v Americe byl černoch Anthony Johnson, který roku 1654 získal jiného černocha za otroka kvůli nesplacenému dluhu.

Druhým mylným předpokladem je, že otroctví je chybou minulosti. Podle odhadů OSN je v současnosti na světě více otroků, než kdy v minulosti. V Africe, ale i jiných částech světa, přetrvává otroctví do dnešních dnů. Například ve státě Niger, bylo otroctví oficiálně postaveno mimo zákon až roku 2004 a odhaduje se, že stále 8 % populace Nigeru tvoří otroci. (http://econnect.ecn.cz/txt_zpr_full.stm?x=222989) V Mali a Súdánu je otroctví stále legální. Tuto problematiku rozebral E. B. Skinner ve své knize Otroctví současnosti: „Koupit na Haiti třináctiletého otroka za 40 dolarů nebyl v roce 2005 naprosto žádný problém. Mohl sloužit jako „stroj“ na práci i jako oběť sexuálního zneužívání. „Nejlépe šly obchody s dětmi v roce 1995, krátce poté, co se opět vrátil k moci prezident Jean-Bertrand Aristide a Haiti bylo osvobozeno od sankcí Spojených národů. Lidé ve městech měli najednou o trochu více peněz a mohli si zase dovolit drobný luxus. Benavil (zprostředkovatel, pozn. autora) prodal dvacet až třicet dětí týdně, když šly obchody dobře, a vydělával přes 200 dolarů měsíčně.“ Dnes stejně jako v minulosti se otroci cejchují žhavým železem, aby je jejich majitelé mohli v případě útěku identifikovat. Jsou známy případy ze Súdánu, kdy chlapci byly jako trest za útěk useknuty paže, jinému hřebem stlučena kolena k sobě. Trest za to, že otrok neuhlídal krávu? Uříznutí nosu. V roce 1987 se dal v Súdánu koupit otrok za cenu menší, než byla mezinárodní poštovní známka.“

Za čínským ekonomickým zázrakem do jisté míry stojí otrocká práce tisíců, možná i milionů otroků, kteří tráví v práci většinu dne a v továrnách spí i žijí. Postavení žen v mnoha islámských zemích je na úrovni sexuálních otrokyň, či domácích služebných. Možná za otroky přímo považovány nejsou, ale fakticky jimi v obou případech jsou.

Je snad již jasné, že stigma otrokářů, které Evropané nesou a které je jim neustále předhazováno různými pseudohumanisty, je neoprávněné. Je to chyba v naší minulosti, to bez debat, ale nechybovali jsme více, než kdokoliv jiný. Ba naopak! Na rozdíl od jiných jsme se s otroctvím dokázali, jako jediní vypořádat. Již roku 1763 Britský lord Henley prohlásil: „Jakmile člověk vstoupí na anglickou půdu, potom je svobodný!“ K oficiálnímu zrušení otroctví na území Velké Británie pak došlo roku 1807 a v koloniích roku 1834. Ve Francii po velké francouzské revoluci v roce 1794. V Portugalsku a na ostrovech v Atlantickém oceánu bylo otroctví zrušeno v roce 1761 premiérem markýzem z Pombalu a v afrických koloniích bylo zrušeno v roce 1869. V USA definitivní zákaz otroctví přinesl 13. dodatek ústavy, který se součástí základního zákona stal 18. prosince 1865. S rušením otroctví začali Evropané a díky jejich koloniím se tento trend rozšířil do celého světa. I když je smutná pravda, že po jejich odchodu se do mnoha míst vrátilo. Je na čase zbavit se stigmatu otrokářů a být hrdí na to, co jsme v této souvislosti dokázali.

3. Kolonialismus

Poslední velkou vinou, kterou je Evropě a Evropanům vytýkána, je kolonialismus. Období kolonialismu začalo na konci 15. Století, kdy se Evropané vydali hledat novou námořní cestu do Indie. Díky těmto výpravám Evropané objevili pro ně nové kontinenty, na nichž se setkali s převážně primitivními národy a civilizacemi. Využili své početní a technologické převahy a založili zde své kolonie. Příchod Evropanů byl pro mnohé domorodé civilizace fatální. Ovšem pro lidstvo, jako celek se jednalo o jednu z nejdůležitějších událostí. Evropský kolonialismus položil základy globální civilizace a drtivou většinu národů přenesl z doby kamenné do novověku. Bez zámořských objevů a následného kolonialismu bychom se nikdy nedostali ze středověku, a pokud ano, tak by to byl velmi bizardní svět, kde by byl jeden kontinent technologicky vyspělý a zbytek světa byl v pravěku. (Krom Číny, Japonska, oblasti jižní Asie, Indie a blízkého východu, které by byly na úrovni středověku.) Je nepochybné, že aby se svět mohl vyvíjet, muselo dojít k vytvoření globální civilizace a pokud by její základy nepoložili Evropané, tak by to byl za pár set let někdo jiný. To, že se jednalo o Evropany, bylo dáno naším způsobem myšlení, kdy náš růst byl založen hlavně na inovacích, oproti jiným civilizacím, jejichž ekonomický růst byl založen na zvyšování množství vstupů (často otrocké práci) a zákonitě tak velmi limitován.

Příchod Evropanů znamenal konec způsobu života původních obyvatel a také docházelo k bojům mezi kolonisty a původními obyvateli, ale taková byla doba. Evropané si nepočínali krutěji, než by si počínal kdokoliv jiný. Nejdrastičtěji dopadl případ Evropanů na Americký kontinent, (severní i jižní) kdy v důsledku rozšíření infekčních nemocí zemřelo až 90 % populace. Evropané tak za pád původních obyvatel mohli nepřímo a ke kontaktu by jednou stejně došlo.

V počátcích Evropané z kolonií, zejména z kolonií Jižní Ameriky, drancovali nerostné bohatství, což opět v 16. století nebylo nic neobvyklého, ale postupem času přešli na zemědělskou produkci a využívání půdy, která by bez nich stejně ležela ladem. Jednalo se o druhou vlnu kolonizace, která přišla v době průmyslové revoluce a byla spojena s rozvojem kolonií. Evropané budovali infrastrukturu, která v mnohých zemích funguje dodnes. Zbudovali silnice, železnice, ustanovili samosprávy a vzdělávací a zdravotní systém. Udržování kolonií 19. století bylo pro Evropu a její mocnosti ztrátové, kdy více prostředků šlo do jejich rozvoje, než z nich plynulo. Tato ekonomická nerovnováha společně s šířením ideálů svobody a lidských práv, které se zrodili u Evropanů, způsobily postupnou ztrátu nadvlády Evropy nad koloniemi a vznik současných nástupnických států. (zde považuji za korektní zmínit, že nemám k dispozici konkrétní data. Zjistit náklady a přínosy by bylo velmi náročné, jelikož zbudování infrastruktury má celou řadu synergických efektů. K jejich vyčíslení by byla potřeba armáda ekonometrů.)

Faktem tedy zůstává, že kolonialismus, i když byl doprovázen řadou tragických chyb a následků, zapříčinil vznik našeho světa. Šířila se civilizace a spolu s ní ideály svobody a lidských práv, stejně tak boj proti otroctví a došlo k rozvoji kolonizovaných území. Z pohledu lidstva se jednalo o pozitivní vývoj a my, Evropané, můžeme být právem hrdí, že jsme to byli my, kdo stál u zrodu globální civilizace a hodnot humanity. Tvrdit, že ke kolonialismu nemělo dojít, je jako tvrdit, že bychom měli zakázat auta, protože kočí přijdou o práci.

Slovo závěrem:

Na základě výše zmíněného mohu s klidným srdcem říci: „Jsem hrdým Evropanem!“ Jsem hrdý na své předky, kteří dali světu vše dobré. Položili základy globální civilizace, přišli s ideály svobody, rozumu a humanismu. Jsem hrdý na své předky, kteří se jako jediní postavili otroctví! Dopustili jsme se chyb, jako každý, ale na rozdíl od ostatních jsme se poučili a posunuli dále. Jsme jediní, kteří aktivně bojují se změnami klimatu. Je tedy načase odvrhnout neoprávněné sebemrskačství a být na sebe po právu hrdí. My jsme Evropa!! My jsme to nejlepší, co svět nabízí!! A je naší povinností ducha Evropy zachovat a nést pochodeň světla pokroku dál a jednou ji předat našim dětem.

Chyby současnosti rozebírám v následujícím textu: Jsem hrdým Evropanem II.