Ministryně pro místní rozvoj Karla Šlechtová (ANO) odstartovala další kolo boje proti církevním restitucím.
Ve veřejném zájmu bychom prý měli přijmout ústavní zákon, na základě kterého za blíže nespecifikovanou úplatu vyvlastníme církevní budovy v areálu Pražského hradu. Údajně by to vedlo ke zvýšení bezpečnosti prezidenta republiky. To je ovšem natolik upocené zdůvodnění, že patrně každý pochopil slova paní ministryně jako předvolební zacílení na levicové voliče. Na tom v podstatě není nic divného, protože Hnutí ANO si s nějakou ideologií nedělá hlavu – berou všecko, co dýchá. Je poměrně bizarní, že se k tématu vyvlastňování majetku přihlásila ministryně za stranu, kterou ovládá největší pozemkový vlastník v České republice. Andrej Babiš dnes vlastní tolik pozemků, jako dříve ty největší knížecí rody. Myslet si, že vyvlastňovat či znárodňovat majetky lze pouze církvi, to svědčí o hodně velké naivitě paní Šlechtové. Těch pár levicových procent by se mohlo hodně nevyplatit. Vlastnictví pozemků je u nás historicky velice ošemetná věc; a proč se nakonec nevrátit k levicové myšlence, že půda má patřit těm, co na ní pracují, že?
Víkendový sjezd KSČM skončil potvrzením Vojtěcha Filipa v předsednickém postu a konstatováním, že socialismus neselhal, pouze nedostal příležitost se dostatečně rozvinout. Dát tomu tehdy ještě chvilku, tak už to tady mohlo být úplně super. Třeba soudruzi ve Venezuele budují socialismus na plné pecky a kvůli tomu si zrovna o víkendu prodloužili ekonomický stav nouze o další tři měsíce. Podle prezidenta Nicolase Madury by toaletní papír někdy v srpnu či září už zase mohl být normálně k dostání. Kdyby to náhodou nevyšlo, tak se znárodní nějaké další podniky. Krása socialismu spočívá v tom, že v jeho „rozvinuté podobě“ ho nikdy nikdo neviděl a ani neuvidí, takže pořád je možné o něm snít. Bohužel se dost často sny mění ve volební realitu, protože každá nová generace voličů se potřebuje o ten svůj socialistický sen pokusit. Vysvětlovat dnešním třicátníkům, že ten venezuelský nedostatek je ve skutečnosti socialistický standard, je úplně zbytečné, protože jim schází ta zkušenost. Před dvaceti lety jsem si naivně myslel, že návrat socialismu nehrozí. Dnes se hrozím toho, že otázka návratu socialismu není „jestli,“ ale „kdy.“
Válka policajtů pokračuje. Žijeme v právním státě, což by mělo znamenat, že zejména silové složky podléhají dozoru a fungují podle pravidel. Není nic nebezpečnějšího, než nikým neřízená policie. Co si má člověk myslet o tom, že podezření z obchodu s informacemi uvnitř police nešetří Generální inspekce policejních sborů (GIPS), ale protimafiánský Útvar pro odhalování organizovaného zločinu (ÚOOZ)? Podle zákona trestnou činnost uvnitř policie musí vyšetřovat GIPS, který podléhá parlamentní kontrole. Parta ostrých hochů Roberta Šlachty je sice díky svým zásluhám při likvidaci nejnebezpečnější zločinecké dvojice všech dob Nečas – Nagyová/Nečasová velice populární, avšak v případě policejních akcí by neměl být prvořadý potlesk, ale dodržování zákonných postupů. Dokonce se nebojím říct, že populární policajt může velice snadno přerůst v cosi hodně nebezpečného, obzvlášť když je mu dávána do rukou moc, kterou by nikdy neměl získat. Na to všem je nejsmutnější, že to vlastně vůbec nikoho nezajímá. Poslanci napříč politickými stranami se sice ozvali a vyzvali k podání vysvětlení, avšak tím to tak nějak zhaslo. Ministr vnitra Chovanec se nechal „ironicky“ slyšet, že za těchto okolností – míněno obcházení zákona - by vlastně existence GIPSu byla nadbytečná. To je určitě pravda. Zbývá otázka, kdo teda tu naši policii řídí a kdo ji kontroluje.
