Slovenské prezidentské volby jsou za námi, resp. za nimi, a výsledek je pro Roberta Fica a jeho sociální demokraty zdrcující. Já osobně to vidím tak, že přesně víme, kdo prohrál, ale rozhodně nevíme, kdo ve skutečnosti vyhrál. Moc rád bych v tom viděl porážku levice, ale nemohu se zbavit nepříjemného vtíravého pocitu, jestli to není spíše porážka stranické politiky. Pravice na Slovensku totiž určitě nevyhrála, přestože to tak řada lidí u nás i na Slovensku vnímá. Samozřejmě, že pravicoví voliči volili proti Ficovi, ale řekl bych, že spíše z nouze, než z přesvědčení. Jaký bude Andrej Kiska prezident, to teprve uvidíme. Jeho faktické pravomoci jsou malé, ale díky přímé volbě získal obrovskou legitimitu. Byl zvolen nepochybně demokraticky, takže všechno je jakoby v pořádku. Ale hlodá uvnitř červíček, zda demokracie bez ideologie není pouze prázdná schránka, čili forma bez obsahu.
Odboráři zatroubili k útoku! Předseda Asociace samostatných odborů, Bohumír Dufek, oznámil novou odborářskou vizi paušálního zdanění majitelů živnostenských listů ve výši 1000,- Kč měsíčně. Rozpálilo mě doběla, že na tu jeho nehoráznost okamžitě nereagovali bossové ostatních oborových svazů. Chápu to tedy tak, že Bohumír Dufek vypustil balónek, aby se zjistilo, jaký řev to spustí. No a rozhostilo se trapné ticho. Je to vůbec normální? Za skandální považuji už jenom ten nápad samotný, ale to mlčení je neodpustitelné. Navíc tedy pan Dufek není jenom nějaká obyčejná nicka, ale šéf potravinářských odborů, a to i v celoevropském měřítku. Tudíž pokud svůj návrh přednesl na Ministerstvu financí, jehož vlastník je současně i majitelem největší potravinářské společnosti u nás, rozhodně to považuji za nesmírně závažné. Pan ministr to může klidně pojmout jako formu kolektivního vyjednávání, což by pěkně odpovídalo jeho vizi řízení státu jako firmy.
Vypadá to, že pravicové strany začínají pomalu pomýšlet na spolupráci. Nechci být zbytečně optimistický, ale ty náznaky se přehlédnout nedají. Bude trvat ještě dlouho, než se podaří zformovat pevný blok pravicových stran. Byla by to v našich podmínkách novinka, ale měla by význam. Strany by se před volbami dohodly na čtyřech nebo pěti závazných bodech a v případě úspěchu by se ta dohoda změnila v koaliční smlouvu. Zároveň by se pragmaticky vzájemně podpořily v krajích, kde by jim jednotlivě hrozila prohra. Na úrovni senátních voleb je to ještě jednodušší, protože se dá rovnou uzavřít dohoda o podpoře jednoho společného kandidáta. Nicméně zas tak jednoduché to není, protože často protichůdné zájmy možnou dohodu komplikují. To musí být každému, kdo se někdy pokoušel vyjednat nějakou dohodu, jasné. Pokud se ale soudný člověk podívá na vývoj preferencí jednotlivých pravicových stran, musí se vážně zamyslet nad každou možností…
