Romantický svět politiky, absurdní stát a regulace úspěchu

V mém pravidelném ohlédnutí za uplynulým tentokrát již 45. týdnem jsem se záměrně nechtěl pouštět do hodnocení boxovačky mezi Michalem Haškem a Bohuslavem Sobotkou. A neudělám to, přestože je to natolik lákavé téma, že už se k tomu vyjádřili snad všichni politologové a komentátoři v této zemi. Já to totiž vnímám především jako vnitrostranický souboj, byť je vedený poněkud neortodoxními prostředky. Ale chci se vyjádřit ke všem těm glosám, komentářům a analýzám. V romantickém světě pohádek je svět jasně rozdělen na dobro a zlo, přičemž publikum očekává vítězství dobra. Jiný konec by byl překvapivý. Princ přece nemůže být žádný zbabělec, který nechá sežrat krásnou princeznu sedmihlavou saní. V reálném světě hranice mezi dobrem a zlem není hned zřetelná. Pokud někdo veřejně popisuje spor, měl by dvakrát promýšlet svá slova, než definitivně odsoudí jednu ze stran. Často se nakonec ukáže, že ten údajně dobrý je ve skutečnosti pěkný všivák.

Všiml jsem si, že lidé se aktivně zapojují do hledání nejabsurdnějšího bankovního poplatku a jsou ochotní se s bankovními domy i soudit. Vůbec se nedivím, protože platit za příchozí platbu nebo za předčasnou splátku úvěru, je nesmysl. Podobně tvrdí umí být zákazníci i vůči poskytovatelům mobilních služeb. Škoda, že stejně agilní nejsou občané v tlaku na zrušení největších nesmyslů v rámci státní správy. Na soukromé bankovní poplatky a účty od operátora je dobře vidět, kdežto mysteriózní státní rozpočet je plně v rukou nedotknutelného aparátu. Přitom součet plateb za vedení účtu a používání mobilního telefonu představuje nepatrný zlomek z objemu odvedených daní a poplatků. Možná je to proto, že chybí anketa o nejabsurdnější požadavek státu. Osobně bych potřeboval anketní lístek se stovkami prázdných kolonek. Mám ale obavu, že by celá dobře míněná aktivita skončila zřízením úřadu pro vyhodnocení anketních lístků.

 
Zaujalo mě, jak se svět pustil do kritiky německé exportní mašiny. Mezinárodní měnový fond dokonce Němcům doporučil, aby zavedli kvóty na export. Přiznám se, že mě to překvapilo. Za kritikou úspěšných stojí vždy neúspěšní. V tomto případě to bude úplně stejné, přestože to všichni ti mezinárodní analytici myslí údajně dobře. Německo prý může svojí politikou za to, že méně schopné státy nejsou schopny konkurovat na mezinárodním trhu. Ta politika nespočívá v nějakých neférových praktikách, dumpingu nebo omezování soutěže, ale v efektivnosti. V tom případě se jedná o volání po socialismu v mezinárodním obchodě. Je to naprosto zvrácené. To bychom rovnou mohli nařídit kvóty, kolik mohou exportovat jednotlivé státy na jednotlivé trhy, v jakých cenách a v jaké kvalitě. Něco podobného jsme už zažili a vůbec se nám to nelíbilo. Jmenovalo se to RVHP a řídilo se to z Moskvy.