Pracuje Evropský parlament v ruském žoldu?

Minulý týden – a celkem bez mediálního zájmu – schválil Evropský parlament rezoluci ve věci exportu materiálu vojenské povahy.

Stručně řečeno jde o návrh souboru opatření, které by měly vést ke snížení dodávek do rizikových oblastí. Prakticky by na to měl dohlížet nově vzniklý nadnárodní regulátor. Omezit by se měly exporty do zemí, ve kterých hrozí či probíhá válečný konflikt, resp. kde je pravděpodobné, že budou zbraně zneužity proti civilnímu obyvatelstvu. Na první pohled je to chvályhodná myšlenka; kdo by chtěl podporovat války a násilí?

V loňském roce se podařilo z České republiky exportovat vojenský materiál v celkové hodnotě 18,2 miliard korun. To sice nelze příliš srovnávat například s 900miliardovým exportem automobilového průmyslu, ale představuje to silný 20% meziroční nárůst. Celé desetiletí po roce 2000 se objem českého zbrojního exportu pohyboval někde na úrovni 2 - 5 miliard korun ročně a prudce začal narůstat až po roce 2011. Česká republika, zdá se, definitivně opustila politiku 90. let minulého století, kdy jsme si vojenskou výrobu zakázali jako něco nepatřičného. Před tím bylo tehdejší Československo 7. největší dodavatel zbraní na světě a vojenská výroba orientovaná z větší části na export představovala v české části federace 2 % celkové průmyslové výroby (a na Slovensku dokonce 6 %). To by dnes představovalo nějakých 50 miliard ročně. 

Nutno poznamenat, že rozhodnutí o útlumu vojenského průmyslu mělo kromě dobře vypadajícího pacifismu nového demokratické režimu i zcela prozaický důvod: Zhroutila se poptávka, protože skončila studená válka.

Situace se změnila. Ve světě probíhá hned několik válečných konfliktů a obranné výdaje postupně narůstají. Současně dochází k modernizaci a rozvoji armád řady států, které v posledním čtvrtstoletí zažily silný ekonomický růst. To je příklad Číny, ale hlavně Indie, která je dnes suverénně největší importér zbraní na světě s podílem přes 12 % (na druhém místě je s 8 % Saudská Arábie). Státy reagují jeden na druhého a výdaje na zbrojení se z úplného dna konce 90. let vrací na úroveň, na které byly na začátku 70. let minulého století. I Česká republika chystá nákup bojových vrtulníků a vozidel pěchoty za miliardy dolarů.

Export vojenského materiálu není žádný obyčejný obchod, ale podléhá přísným kontrolám. Je v našem vlastním zájmu dobře promýšlet jaké zbraně, kam a komu chceme prodávat. V tomto smyslu je to zájem národní. Jednak máme historicky s některými zeměmi lepší (či horší) vztahy, jednak tím posilujeme pozici České republiky; jiný je pohled na zemi, která není schopná v oblasti vojenského materiálu dodávat prakticky nic, než na zemi, která patří mezi 15 nejvýznamnějších dodavatelů na světě. Rezoluce Evropské unie je proto v rozporu s našimi národními zájmy.

Rozhodně není náhoda, že se prakticky hned po přijetí rezoluce objevila zpráva od Social Watch, že Česká republika přispívá k bezpečnostní destabilizaci světa. Důvodem má být český export do Saudské Arábie a Egypta. To je naprosto směšné. Do Saudské Arábie jsme vyvezli především nákladní automobily jejichž škodlivost spočívá v tom, že mohou posloužit k transportu osob a materiálu. A v případě Egypta prý egyptská vláda může zneužít české dodávky proti demonstrantům. Cože? Takže v tom případě, prosím pěkně, zakažme export balené vody, protože ji mohou pít i vojáci. Totéž se týká třeba konzerv a cigaret. Nehledě na to, že demonstranti v Egyptě z řad Muslimského bratrstva jsou všechno jiného, než kamarádi za jejichž práva bych se chtěl prát. Právě z nich se rekrutují egyptští teroristé.

A teď si dovolím konstatování, že největší jednotlivý trh – čili Indie s hodnotou armádního importu zhruba 12 miliard dolarů ročně – je ze 70 % zásobována Ruskem. Je to právě Rusko, které ze všech exportérů vojenského materiálu na obchodním úspěchu svých zbraní nejvíce závisí. V zásadě pořád platí, že Rusové exportují ropu a zbraně; a jak známo, cena ropy je dnes na polovině toho, co byla před třemi let. Rezoluce Evropského parlamentu, podle které jistě začne Evropská komise brzy konat, je v národním zájmu Ruské federace, protože každý výpadek dodávek vojenského materiálu z členské země EU by dokázali – a moc rádi! – nahradit. Social Watch dělá tu stejnou práci, jakou dělali v 80. letech minulého století na Západě profesionální bojovníci za mír, když za peníze KGB demonstrovali za odzbrojení. No jistě: vždyť SSSR kolaboval, když ekonomicky nestačil stíhat vojenské výdaje západních zemí v čele s USA. Tehdy byla totiž ropa taky moc laciná.