Metody schválení EET, česká bilance v čerpání dotací a ČR jako zpravodajský klaun

A je vymalováno. Vládní návrh o povinné elektronické evidenci tržeb nakonec podpořilo 105 poslanců – všichni přítomní vládní a pět opozičních.

Poslanci za ODS a TOP09 se hlasování nezúčastnili, čímž vytvořili východisko pro napadení způsobu schválení zákona u Ústavního soudu. V této chvíli je však lhostejné, co se přinese budoucnost. Vláda prokázala svoji jednotu, a to jak v hlasování samotném, tak v silových metodách, kterých je ochotná užít. To je docela pikantní. Způsob schválení zákona je totiž sám o sobě vzkazem veřejnosti. Vláda se „možná“ domnívá, že nechala k zákonu promluvit všechny poslankyně a poslance, resp. zaznít vše podstatné, ale i po schválení zákona na tabuli stále svítilo asi 16 přihlášených zákonodárců. Ti nedostali šanci předložit svůj pozměňovací návrh. Je to ještě přijatelné? Kde podle vlády leží hranice? Může opozice předložit sto pozměňovacích návrhů, nebo jenom deset, nebo dokonce žádný? Podobnou otázku si vládní poslanci nepoložili, což je samozřejmě špatné a svědčí to o jejich lhostejnosti. Anebo, a toho bychom se měli bát, si tu otázku položili, ale bylo pro ně důležitější zničit opozici, než dodržet pravidla. Pokud jsou vládní poslanci konzistentní ve svém názoru, měli by počínaje dneškem rovnou vyloučit opozici z parlamentní diskuse.

Čistá pozice České republiky vůči Evropské unii byla v loňském roce 151,8 mld. Kč: o tolik jsme vyčerpali víc, než kolik jsme do společné pokladny odvedli. Pomiňme nyní oprávněnou kritiku, že pomocí eurodotací na všelijaké nesmysly (a že jich je!) skutečnou prosperitu naší země nezajistíme. Pravda je totiž taková, že některé dotace míří i do infrastruktury, takže stoprocentní kritika není na místě. Uznávám, že kdybychom se obešli bez genderových školení na pracovišti a kulturních projektů zaměřených na sbližování minorit a výuku svahilštiny, tak bychom ty infrastrukturní výdaje zvládli i z vlastních zdrojů. Nehledě na to, že na všech těch projektech je často nejdůležitější ta část peněz, která se ztratí cestou v administrativě – co by všichni ti projektoví manažeři dělali, že? Ale i tak: získali jsme peníze, které zvýšily spotřebu v České republice. Jinak řečeno daňoví poplatníci z jiných států nafoukli náš hospodářský růst. Hoši, děkujeme. Nicméně až dozní radostné fanfáry a přestane všeobecné plácání se po ramenou, přijde vystřízlivění. Letos budeme čerpat o takových 100 mld. Kč méně, což se pochopitelně negativně odrazí na celkové spotřebě. Jsem zvědavý, jak na tom ve skutečnosti ekonomicky jsme…

Česká republika je prvotřídní zpravodajský klaun. Udělali jsme ze sebe pitomce v případě sledování agentů v kauze Nagyová/Nečasová. Dodnes se nikdo věrohodně nevyjádřil k tomu, jak je vůbec možné, že policajti jen tak rozebrali naše vojenské zpravodajství na prvočinitele – a jestli při všem tom odposlouchávání náhodou nemohli zaznamenat i něco úplně jiného, než jen žárlivé milenecké scénky. Generál Páleník a jeho zpravodajci určitě neřešili pouze Nagyové/Nečasové kabelky. Co se s těmi odposlechy stalo dál, to nám pánové Ištván a Šlachta neřekli. Nejenže to celé byl extrémní trapas vzhledem k osobnímu rozměru a společenské vraždě zúčastněných osob, ale také to může znamenat bezpečnostní riziko. Která spřátelená agentura bude našim zpravodajcům předávat informace, když tím riskuje například vyzrazení svých agentů pracujících v utajení na území nepřítele? Aby toho nebylo dost, tak teď jsme kvůli nezkušenosti a naivitě našich zpravodajců sežrali libanonskou návnadu i s navijákem. Zpravodajská hra, na jejímž konci jsou propuštění agenti Hizballáhu, které jsme měli vydat do Spojených států kvůli podezření z obchodování se zbraněmi, je obrovská ostuda. Nejhorší je, že se k tomu nakonec veřejně přihlásili premiér, ministr obrany a ministr spravedlnosti – a když už byli v ráži, tak veřejně oznámili, kolik jsme únoscům zaplatili v jiném případě; to aby každý Afgnánec věděl, co si má říct za české rukojmí – přece nebudeme smlouvat jak hokynáři, ne? Je to normální? Zbláznila se nám vláda, nebo jsme se profízlovali až do situace, že se na vládu prakticky nemůžeme spolehnout?