Korupce v přímém přenosu, nové směřování EU a posilování vzájemných vztahů

Tak se nám v tom politickém rybníku usídlil pěkný dravec. Andrej Babiš se rozhodl, že to tady převálcuje – ať to stojí, co to stojí.

Svoje politické krmivo dávkuje s rozmyslem, aby se mu hejno nepřežralo, ale aby pěkně pomaličku nabývalo na váze. Než se Agrofert pustil do politiky, předcházela tomu roadshow o hodném strýčkovi ze Slovenska, který se rozhodl investovat svoje miliardy do boje proti české politické korupci. Arcilhář vyškolený zločinci se proměnil ve Spasitele v zemi ateistů. Politika založená na politických stranách a idejích je údajně nesmysl, protože stačí dobře poslouchat a plnit přání lidí. Trošku to připomíná politiku Bohuša Stejskala ze slavného filmu Dědictví aneb Kurvahošigutntág: dětem kolotoč – a nakonec si koupit všechny. Takže proti politické korupci se bojuje tím, že se zkorumpují voliči. To je totiž legální. Politika bez idejí se dělá v televizi, když se za potlesku publika slíbí levnější pivo pro všechny. Korupce v přímém přenosu, o které však všecky ty neziskové organizace drží poslušně ústa. Asi jsou na tom mlčení hmotně zainteresovány.

David Cameron konečně přinutil Evropskou unii, aby se nad sebou zamyslela. Příslušní potentáti se evidentně polekali, že by snad Britové – při své podivnosti! – přestali sdílet všeobecné nadšení pro budování lepších zítřků pod modrou vlajkou se žlutými hvězdami. Ono se totiž zdá, že by obyvatelé Velké Británie klidně mohli v referendu hlasovat pro vystoupení z EU. Ostatně dva tři roky zpátky válcovala britskou politiku euroskeptická strana UKIP, která přinejmenším donutila konzervativce ke skutečnému eurorealismu. Pánbůh zaplať! Konečně přestane být „stále silnější integrace“ unijním smyslem a zůstane pouze možností pro ty státy, které to budou chtít. Měli bychom se nyní chopit příležitosti a po vzoru Velké Británie si vynutit změnu podmínek našeho členství v EU. Nevolám po ničem radikálním, pouze bychom si měli nechat například přijetí eura jako možnost, nikoli jako závazek. Rovněž se ukazuje, že je rozumné si ponechat určitou volnost v ostraze vlastních státních hranic. Jenom pochybuji, že vláda Bohuslava Sobotky bude chtít takovou změnu podmínek pro Českou republiku vyjednat.

A už se u nás zase normalizuje. Tentokrát jde o vztahy mezi „evropskými státy“ a komunistickou Kubou. Miláček médií a živější z obou kubánských krvavých bratří – mladší Raúl – se vydal na státní cestu do Francie za prezidentem Hollandem. (Je docela symbolické, že týden před Raúlem Castrem se s Hollandem na letišti vášnivě líbal íránský prezident Hasan Rúhání.) Francouzský prezident to označil za „novou fázi v posilování vzájemných vztahů“ – což může znamenat cokoli, ale v zásadě to legitimizuje kubánský režim. Určitě totiž nejde jenom o ty polibky. Opravdu nerozumím takové zahraniční politice. Kolikrát jsme se už v minulosti spálili, když jsme očekávali, že naše vstřícnost povede k polepšení hříšníků? Asi jsme odsouzeni k dělání stále stejných chyb. To v USA se možná situace začíná měnit. V republikánských primárkách v Iowě uspěl Marco Rubio, mladý politik s kubánskými kořeny, který by mohl být přijatelný pro většinu Američanů. Připomínám jeho slova z června 2015, že jeho vláda by ukončila vztahy s antiamerickou komunistickou tyranií na Kubě. To je rozdíl proti Obamovi, že?