Indové mají zřejmě ve zvyku uvádět Evropanky do rozpaků, neboť, kráčí-li bílá blondýna v plavkách / tedy nepřípustně odhalená dle jejich měřítek/ do vody, nepokrytě na ni zírají. Neovladatelně přitahováni známými silami se přibližují i ze vzdálených míst. Kráčejí do vody za ní a nebohou, neznalou a k smrti vyplašenou bělošku obklíčí...
Na plážích indického pobřeží je běžné, že si mohutný býk ustele hned vedle bělouše, chytajícího bronz a sežere mu všechny banány. karikatura.cz
Náhodným divákům, kolem kterých jsme se mihli, musí náš tuk-tuk připadat jako torpédo na kolečkách. Neodpružených. Náš stav by se dal popsat, jako stav beztíže, nebýt toho, že jsme pink-ponkovými míčky mezi sedadlem a střechou. Po hrbolaté, kamenité, příkře se svažující, úzké, prašné cestě nad strží si rychlost jízdy náš tuk-tukář vyloženě užívá. Tam, kde by jiný jel krokem, letíme nadzvukovou rychlostí a každý kámen, nebo nerovnost nás katapultuje, takže vyboulíme střechu. Spolu s námi v tom malinkatém prostoru poletuje i naše bagáž. Tuk-tuk poskakuje od svahu ke strži a zpět a řeže zatáčky po dvou kolech. Napadá mě, jestli si ještě užijeme zbytek putování Indií, jestli si vůbec něco kdy ještě užijeme. Brzdíme smykem u dvou vozítek stejné kategorie, vedle nichž se poflakují jejich vlastníci s úsměvy od ucha k uchu a čekají, jak se vypotácíme ven. Asi znají našeho šíleného šoféra a viděli už pár vyděšených turistů, které sem dopravil svým kaskadérským stylem, kdy z rikši vydupe rychlost asi tak šestkrát vyšší, než na jakou je stavěná. No, přežili jsme a po skalnaté cestě slézáme na Óm beach. Je tma jak v ranci a všechny resorty, podél celé dlouhé pláže, jsou plně obsazeny.
Nakonec se východiskem z nouze stává „Jungle caffe“, venkovní posezení v džungli, kde nám za lože poslouží betonová sedátka s laskavým svolením provozovatele, který ostatně spává podobně v kuchyni, již tvoří, jak jinak, bambusový přístřešek. Trochu becherovky a litr repetentu, také spirálové čmoudíky a uléháme na tvrdé lože.
Štěně, se kterým si Sára večer hrála, nám kňučelo u bot celou noc a spolu s moskyty se postaralo, abychom se nenudili. Jsme trochu rozlámaní, ale bagáž na hřbet a hurá na pláž.
Krém proti slunci je nutností. Naše pomazávání se bílým krémem však neunikne pozornosti zvědavých Indů. Náhle přede mnou stojí skupina tmavých mladíků tak kolem dvaceti let a natahují ke mně ruce. Nejdřív nechápu, co chtějí, tak si se dvěma či třemi potřesu rukou, ale oni je ke mně natahují stále, než mi to dojde. Každému musím vytlačit trochu krému na dlaň, až je tuba prázdná. Taková radost z tak malého dárku se nevidí.
Příděl opalovacího krému každému spravedlivě.
Někteří jen se smíchem poodběhnou, jiní vyskakují a pár z nich se dává do tance. Vše doprovází smích a povyk. Pomazávají si obličej a radují se, že zbělí. Bude to sice jen krátká radost, ale lepší, než žádná. Ostatně k nějakému veselí si záminku vždycky najdou. Okamžitě jsou přátelští a já si musím potřást rukou s každým z nich. Ostatní běloši netečně přihlížejí, jak se zelenáč seznamuje s indickou mentalitou a přátelstvím, které pro našince hraničí až s vlezlostí. Jenomže přizpůsobování se svému okolí v exotických krajích je jedna z mnoha radostí i strastí našeho způsobu poznávání. Skrumáž neujde pozornosti dalších Indů, kterých je dnes plná pláž, protože je hinduistický svátek. Za chvíli to vypadá, že tady celkem úspěšně pořádám mítink politické strany „OCHRANNÝ FAKTOR 21“. Stokrát odpovím na otázku: „Jak se jmenuješ? Jak se jmenuje tvá žena, tvá dcera? Kolik máš dětí a jak to, že tu nejsou s tebou všichni? Odkud jsi? Kde to je?“ Atd. pořád dokola. Začínám chápat odstup zkušenějších. Proud otázek nevysychá a já si musím domýšlet, protože mezi britskou a indickou angličtinou je rozdíl, jako mezi polštinou a češtinou. Odmítám jejich pozvání na pivo se slovy, že ještě nechci spát. Oni netuší, že jsem je ušetřil od pořádné kocoviny, protože jako Čech mám určitě lepší spalování. Prostě v tomhle případě si to chtěl Trabant rozdat s Ferrari.
Pražské ulice jsou pokryty psími exkrementy,pláže řecké Sithoníe oplývají kozími bobky a zde jsou to kravince, o které zakopáváme. Může to i bolet, neboť jsou sluncem vytvrzené na kámen. Některé. Ty čerstvější z chodidla spláchnou slané vlny. Prostě nic, co by stálo za řeč.
Indické pláže nejsou jen pro lidi.
V restauraci, což je otevřený přístřešek z bambusu se střechou z palmových listů a jakási hliněná nepravidelná stavba kuchyně/ to už je poměrně přepych/, vyplňuji další formulář a získáváme jednu malou postel v malém bungalovu. Lepší, než nic. Budeme se o ní střídat. Bungalovy mají něco, jako verandy, kde je možné mezi bambusové sloupy zavěsit hamaky, což je hojně využíváno a většina Izraelců si v nich užívá své hulení háše.
Spokojeně sedíme ve stínu palmové střechy a popíjíme zázvorový čaj. Sára se učí matiku a místní kohout chodí kolem.Občas mávne křídly a projde se po některém ze stolů, až se usadí kousek za Sárou a kouká po očku, co to tam to vypelichané kuře, v tak dráždivě červeném triku, kutí. Za rohem zaskučelo štěně a matika je rázem devadesátá devátá.
Indové mají zřejmě ve zvyku uvádět Evropanky do rozpaků, neboť, kráčí-li bílá blondýna v plavkách / tedy nepřípustně odhalená dle jejich měřítek/ do vody, nepokrytě na ni zírají. Neovladatelně přitahováni známými silami se přibližují i ze vzdálených míst. Kráčejí do vody za ní a nebohou, neznalou a k smrti vyplašenou bělošku obklíčí za různých povyků a posunků, takže ona se jen otáčí dokola s vykulenýma očima a čeká to nejhorší. Řešením je vzdálit se do hlubších vod, protože většina Indů neumí plavat. V mé nepřítomnosti nahnal hlouček indických sexuálních lovců Stáňu se Sárou až ke skalám na konci pláže. Než se holkám podařilo uniknout nad hlubiny, hodili po Sáře v rozdovádění alespoň prázdnou pet-lahev a trefili jí do palice, čímž se citelně dotkli její hrdosti a propadli se na dno jejího zájmu. Kdo ví, zda nešlo o náznak kamenování nestoudných ženštin?
V Indii Evropan nudu nezažije.
