Kladivouni k jídlu a čuník na útěku.

Svatý muž.karikatura.cz

Vyplňuji tři formuláře a jízdenky jsou naše. Osobák, směr Gókarn v Karnátace, nás poveze až zítra. Teď procházíme tržištěm a v pestrobarevné nabídce ryb různých druhů a tvarů vidíme i malé žraloky. Dokonce i kladivouny. Co se asi pohybuje v neprůhledné vodě pod námi, když si zaplaveme dál od břehu nad hlubinu Indického oceánu? Stáňa má mini-šaty jen na ramínkách a pohledy kolemjdoucích mají výrazy od překvapení přes lačnost až k nesouhlasu, ale i veselí. Právě načesané zralé sladké mandarinky dosud nepoznané chuti, čerstvý kokosový ořech nejdříve vypitý a po té rozsekaný kvůli výborné dužině, neznámé sladké ovoce v chlupaté slupce, krabice sladkých indických zákusků a nové druhy velmi chutného, i když trochu pálivého vegetariánského jídla v místní občerstvovně mezi domorodci, pro které jsme středem pozornosti, to vše patří k příjemnostem poznávání vzdálených krajů. Dávno už je černo-černá tma a rozhodnutí, jet zpátky autobusem, mi přináší povinnost najít ten správný. Ostatní čekající poznávají naši zmatenost a řeší ten úkol za mě. Usazujeme se, cestou na sebe necháváme působit všechny vjemy a každou chvíli nás překvapuje něco nového, jako bychom byly děti, právě objevující okolní svět.

Ležíme v pokoji, rozebíráme nevšední zážitky a plánujeme, zatímco šváb, cestující po stropu kolem místnosti, už spadl a asi nám zalezl do spacáku, nebo báglu. Až se objeví, zažijí Indové, co to je jekot ženské z Čech a já si budu muset dát pivko navíc, abych zklidnil tep.

Ráno se probouzíme opět do slunečného horkého dne a vyrážíme na cestu do džungle dle instrukcí místních, ale nenacházíme místo vstupu do ní. Tak kráčíme husím pochodem mezi džunglí a oceánem po římsách nad příbojem hluboko pod námi. Nohy nám ujíždí po červeném prachu i štěrku a tlama propasti, cenící hnědočervené zuby útesů, je vždy připravena na další sousto. Nakonec nás přece jen tak trochu dostane. Po té, co jsme naskákali do vody a zaplavali si nad hlubinami, vrhnul nás při vylézání příboj na ostrá skaliska a způsobil pár odřenin, jako už tolikrát.

Už má babička říkávala: „Moudřejší ustoupí“.

Vracíme se zpátky na oběd, při němž sledujeme Indy, jak jedí výhradně pravou rukou rýži, kterou namáčejí v různých omáčkách. Malá agama se přiběhla podívat a škádlena proutkem, líně popobíhá po kouskách a neochotně po zdi směrem vzhůru, pryč od tolik lákavých zbytků lidského hodování. Po obědě vyrážíme jiným směrem. Jdeme pod palmami pohodlně po asfaltce kolem chatrčí a domků. Sára /je jí 10let/ pozoruje pruhovanou veverku na jedné z palem a neví o čuníkovi za malou zídkou. Čuník zase neví o ní, takže stačí tři její kroky. Čuník zděšeně vykvíkne a skoro udělá salto nazad. Sára v úleku vyskakuje do výšky, ječí a rozhodí rukama, takže si nebohý čuník musí myslet, že nadešla jeho poslední hodinka. Sára si z rozčilení málem sedla na zadek a za čuníkem se někde v dálce ještě práší, jak peláší o život.

Přicházíme k velkému mokřadu o průměru zhruba jednoho kilometru. Je plný vodního ptactva a Stáňa dokonce tvrdí, že za trsy travin zahlédla plavat malého krokodýla. Jdeme až na samý okraj mokřiny, fotíme a filmujeme. Pokračujeme dál a míjíme nerozlučnou, velmi rozdílnou dvojici. Obrovitého tmavého buvola a drobnou bělostnou volavku, z nichž predátorem je ten menší. Do stínu palmového listu přistává král rybář /ledňáček/ a když zaslechneme rachot v roští, musí nám být jasné, že nedaleký rozložitý fíkovník je opičí rejdiště. Chceme se k nim opatrně přiblížit a získat pár záběrů, ale malé výtržnice mizí s povykováním v korunách vedlejších stromů, pryč od nás a skryté před našimi zraky si vyměňují houkavé a vřeštivé názory na podivné vetřelce na zemi pod jejich teritoriálním stromem.

Při večeři dávám se Sárou něco angličtiny, pak pivko a padáme do pelechu. Zítra nás čeká osobák do Gókarnu na jihozápadním pobřeží Indie a já tuším MASO.