Neuvěřitelná Indie:Koumák s rikšou, nádoby zla a skoroutopenec...

Radosti i strasti jsou vepsány do tváře ženy se znamením hindu na čele.karikatura.cz

Ganéša je můj nejoblíbenější z mnoha indických bohů a jejich reinkarnací.

Další přístav a velkoměsto rozlohou i počtem obyvatel. Na letišti mě čeká průjem a ledová sprcha. Vojáci, střežící vchod, mě na letiště bez letenky nepustí a tak musím na parkoviště. Dobíhám ke stánku skoro se zpožděním, ale o to větší bude uvolnění. Vletím dovnitř s vykulenýma očima a musím vypadat jako šílenec, protože fronta Indů, čekajících na totéž, se údivem zavlní. Málem to vzdávám, svěrače to žádají, ale hrdost a důstojnost zachraňují mou sebevládu a stavím se do řady. Trpím, ale těším se. Dva Indové mě drze předbíhají a já z toho málem povolil.Úleva v poloze lyžařské je nepopsatelná. Polévám se ze zadu hrnkem vody a je mi šuma fuk, že si máčím i košili a kalhoty, takže můj odchod není zas až tak plný důstojnosti, zato zcela pohodový.

Rybáře z Andamanských ostrovů potkáme až později.

Pohoda se mění ve zlý sen u kasy India Air. Lety jsou vyprodány na tři týdny dopředu a zdá se, že jsme podnikli cestu napříč Indií zbytečně. Po zvážení všech možností to vypadá na cestu zpět, do Keraly. Ale situace se v Indii mění každým okamžikem. Objevují se dva rikšáci, z nichž jeden je řidič a druhý koumák, neboli manager.Sjednávají cenu 1200 rupek. Je dost vysoká, ale bílá kavka nemá na smlouvání síly a už se vezeme zpět do přístavu pro tikety na trajekt, což je prý šílené martýrium, čemuž po zkušenostech s indickou byrokracií beze zbytku věřím a připravuji se na tvrdou zkoušku nervů. Navíc je sobota.

Rodinka se jen pasivně veze, protože všechny formuláře a vyřizování jsou má starost. Mám vůbec dovolenou? Svatý Petr je méně důležitý, než vrátný dotyčného úřadu a ten to dává nepokrytě najevo. Pustí nás? Nepustí? Nepustí! A začíná honička. Jedeme kopírovat pasy a víza, udělat fotografie na lodní lístek a pak zpět, vyplnit pár formulářů, přiložit fotky a kopie, kontrola pasů a platba v hotovosti. Vše vyřízeno téměř hladce s jedním malým spropitným pro ochranku pod režií koumáka. Nakonec rikšou stíháme autobus do Mamallapuram, které je od Chennaie asi 80 km. Řidič s koumákem z nás nakonec vydolují 2500 rupek za čtyřhodinové kodrcání a vyřizování věcí v dusivé Chennai. Spokojenost je na obou stranách.

Postava na konci pláže zdůrazňuje obrovitost stromů na břehu Indického oceánu.

Do džungle se vydáváme říčními koryty, kde je teď jen málo vody.

Jsme v oblasti, kterou před rokem zasáhla Tsunami. Unaven celým dnem podléhám pochůzkovému plážovému prodejci a mám kamenného slona. Naštěstí jen kapesní velikosti. V očích ženy, prodávající sarongy, se objevuje nehraný smutek a se skrývaným žalem ve svém úsměvu mi vyčítá, že s námi strávila povídáním dvě hodiny, aniž bychom udělali obchod. Jestli hraje komedii, je to na Oskara. Sára tak získává jeden z mnohobarevných šátků, sarong, který si tu kolem boků uvazují jak muži, tak i ženy. Zvláštní věcí je hliněná nádoba, obalená hadrem, na kterou Stáňa se Sárou v moři narazily. Nesou jí na břeh a prodavačka sarongů rozhazuje rukama v zamítavých gestech. Ten, kdo nádobu naplnil, obalil hadrem a rituálně předal vlnám, vložil do ní zlo a špatnost, kterých se chtěl zbavit. Vyzvednuta ze dna, vypouští nádoba svůj obsah na nejbližší okolí, jako pandořina skříňka. Příhoda zcela potlačuje ženinu radost z drobného obchodu a ona zmateně odchází. Jako by moře chtělo dát jejím slovům za pravdu, další událost je téměř tragická. Nevině mírné vlnky lákají mladé Indy k hrátkám, ale dno tvarují do nečekaných a zrádných prohlubní přímo u břehu a jedna z nich právě pohltila svou kořist. Naštěstí si ostatní všimli a už podpírají urostlého, vysokého mladíka a pomáhají mu z vody. Je to metrákový atlet. Nohy mu vypovídají službu a visí mezi svými zachránci zcela bezvládně, prost vší síly i vůle k životu. Stačilo jedno vdechnutí slané vody, tak křehká je naše síla a život. Na mé doporučení ho jeho spolužáci vlečou pryč ze slunečního žáru. Leží, kašle a zvrací ve stínu přístřešku z palmového listí ještě přes hodinu,ale žije a má o čem přemýšlet.

Ubytování máme občas skromné, ale nekup to za 100 rupií.