Když ve večerních televizních zprávách 17. listopadu 1989 oznámili národu, že studentský pochod Prahou zneužily kontrarevoluční síly, nepřikládal jsem tomu žádnou historickou důležitost. Svobodná Evropa, kterou jsem vzápětí naladil, poskytla navíc informaci o zabitém studentovi.
Nedokázal jsem si představit, že by se komunisté vzdali moci, když disponují armádou, Sborem národní bezpečnosti a Lidovými milicemi a hlavně fungují v totalitním režimu, ve kterém sami mohou všechno a občané nic. Nakonec se nemožné stalo skutkem, totalitu vystřídala demokracie a zavládla svoboda. Mohli jsme dát najevo, co si myslíme, valuty se daly vyměnit v bankách a cestování přestaly bránit závory na hranicích. Obchody se zaplnily zbožím, které dříve nebylo ani za bony v Tuzexu a bylo ho tolik, že se nemusely stát fronty.
Ve společnosti zavládla spokojenost, kterou bych přirovnal k pocitům nemocného, kterému lékaři oznámili, že se zbavil rakoviny. Navenek se to tak jevilo. Uvnitř, skrytě a nenápadně však bujela nová. Využila všeobecné euforie, kdy jsme podcenili kontroly a metastázovala téměř do všech orgánů. Teď už je na záchranu pozdě. Ti, kteří jsou tady, aby léčili, jsou bezradní a jen standardními terapiemi oddalují nástup konce.
Věřit se tomu nechtělo a věřit se tomu nechce.
