V levé držel zapálenou svíčku a pravou vedle mého ucha cinkal klíči. Díval se směrem k balkonu Melantrichu. Pod ním si postavil štáb ZDF podium a kamerou přejížděl po namačkaném davu. Jen co Havel dokoktal svou řeč, naklonil se
ke mně a s rozzářenýma očima pronesl: "Teď už se budeme mít jenom dobře." Místo přikývnutí jsem se přikrčil, protože objektiv německé televize začal mířit naším směrem.
Nestál jsem o korpus delicti a proto jsem se schoval za papachu Franty, se kterým jsem na Václavák přišel. Standa byl s námi ten třetí. Nebyl vzadu a černý byl jen jeho kabát. Na rozdíl od svého nadřízeného vypnul hruď a šel proti kameře ánfasem. Zvednul ruku a zamával. Maminku měl v Mnichově a měl šanci, že ho v reportáži z Prahy uvidí. Na jeho místě bych byl také statečný. Právě před několika dny mu přiklepli povolení k vystěhování za matkou. Zbývalo mu jen schrastit prachy na úhradu nákladů za vysokoškolské studium a tradá.
Stařec se svíčkou a klíči do mne strčil. "Říkal jsem, že se budeme mít už jen dobře." V rozzářených očích jsem viděl, že se mu nezdám. Neměl jsem chuť něco vysvětlovat a tak jsem jen pokrčil rameny. Byl jsem v partaji, dělal vedoucího odbytu, dálkově studoval vysokou ve Zvolenu, občas vycestoval služebně na Západ, dcera začala studovat od října na VŠE, syn studoval průmyslovku ve Volyni.
Marta Kubišová začala zpívat a lidé se přidávali. Zvonění klíči zesílilo. Přes sychravý podvečer a poletující sněhové vločky jsem cítil, jak to ve vzduchu žhne.
Byl jsem tehdy rád, a jsem i dnes, že jsem se po jednání na pobočce pézetky rozhodl vyhovět přání Standy a zúčastnil se úterní demonstrace. Úředníci PZO se připojit nechtěli a sám jsem je chápal. Jezdili na Západ i pětkrát do roka. Na Václaváku nebyli jen milicionáři se samopaly na hrudi a příslušníci SNB, ale určitě tam bylo i plno těch neuniformovaných. V úterý byl poprvé ozvučen a celá akce měla až podezřele cílevědomou režii.
Den nato mi cestou do práce s nezakrývanou škodolibostí kolegyně oznámila, že nám to ve zprávách na rakouské ORF slušelo. U nás na jihu se právě v této revoluční době rakouská televize hodně sledovala. Potvrdilo mi to i zavolání na koberec k řediteli, který se sarkasticky zeptal, jestli jsem se nepomátnul, když na takovou akci lezu.
Dnes jsem rád, že jsem byl při tom. Kdykoliv jsem četl zprávy o tunelování, rozkrádání a rozprodávání státního majetku, o propojení politiky s mafií, nebo jsem dnes svědkem opětovného rektolezení byť opačným směrem, vzpomínám na slova dojatého starce a ptám se, měli jsme se tehdy skutečně tak špatně?
Napadají mne mnohá negativa, vyjmenoval bych i pozitiva. To samé se dá udělat i dnes a platí to o každé době. Co jeden pokládá za nezbytné, je pro druhého zbytečné. Náruživý cestovatel si nemůže vynachválit otevřené hranice a pro moji tchyni, která nikdy v cizině nebyla, mohly klidně zůstat na hraničních přechodech závory a před nimi ozbrojená stráž.
Těžké je dojít ke konsensu v otázce, jak se máme. Na jednom pólu stojí bezdomovci, životní ztroskotanci, bankrotáři, samostatné matky, marně čekající na alimenty, dělníci pracující za minimální mzdu a věčný strach z výpovědi. Na druhém všichni "za vodou" společně s boháči, mající v majetku a na účtech miliardy a na daňových přiznáních bídu.
Stručně shrnuto, ať je doba jakákoliv, vždycky budou jedni nadávat a druzí slintat blahem.?
