Selské baroko K5 Po plese

"To jsou mi fóry" ze mne tentokrát přímo vystřelilo, když na mne Máňa bafla za sloupkem plotu. "Taťka celý den nejedl. Jen furt vzdychal". "Tak si to zapamatuj a alkoholu se vyhýbej. Neměla bys ještě ležet v posteli?"

Spala bych, kdyby to u nás tak děsně nesmrdělo. Mamka ráno, jak to vždycky dělá, pustila Broka dovnitř, aby ji nebudil kňučením. Hopsnul ji jako obvykle do postele a zavrtal se pod peřinu. Mamka nejdřív sprdnula taťku, jak to, že prdí, když nemá z čeho. Pak pohladila chodidlem Broka a přišla na to, že je celý od sraček. Tátovi v tu ránu došlo, kde k tomu přišel a vyrazil ke Kubíkům. Máma teď na střídačku myje sebe i Broka a já radši vypadla.“

Před Kubíkovým gruntem stál vedle rukama rozhazujícíhi Wagenknechta i zlostí nahrbený Voborník a Jindra se jim snažil  vysvětlit, že se jedná o nehodu. 

„Netušil jsem, že jsou tak shnilá. Seshora vypadala zachovale.“ Kubík se sehnul pro důkaz svého tvrzení. Šermoval s ním jak středověký rytíř mečem, aby si při uskakování před odletujícími kousky hoven nevšimli světlejší barvy nedávno naříznutých středů. Voborník do mne při ústupu z kolbiště narazil a spřízněným tónem se zeptal.

„Tvůj je také od hoven?“ 

„Jako předseda bys měl vědět, že mám fenu.“

„To máš kliku. Alana jsme myli nejdřív mýdlem, potom v Azuru a nezabral ani Jar.“ Ukázal směrem k jámě s hovny. „Stěžuješ si, že ti žena nevaří a jámu máš plnou. Co žereš, že to tak smrdí?“

Wagenknecht mávnul rezignovaně rukou: „Tobě smrdí jenom pes, jenomže u nás smrdí i ta moje a myl jsem je i Monteráčkem.“

„Říkal jsem vám, abyste si ty svý čokly zavřeli, ale jen jste si ze mne utahovali. Žena říká, že vás Pán Bůh potrestal.“

Počkal jsem až Voborník s Wagenknechtem poodešli a mrknul na Kubíka: „Stojím na čerstvých pilinách.“

„Koukám, že nábytkáře neoblafnu.“

„Kolik jich tam spadlo?“

„Ještě pes Maiera. Ten se ale doma moc nezdrží a tak to Venca ještě neví.“

„Tohle jsi přehnal.“

„Napadlo to ženu a sám jsem si myslel, že to bude jako se vším, co ji výjimečně napadlo. Skoro věřím, že takhle dochází i k většině zločinů. Manželská hádka. Na stole leží nůž. Ona ho vezme teatrálně do ruky. Když už ho drží, tak co s ním jiného udělat, než se rozmáchnout a pak čumí, co provedla.

V hospodě bylo cigaretového kouře víc než obvykle. „Zlobí vás kamna?“

Hospodská mávla rukou. „O co víc se hádají, o to míň pijou.“

Peřina od sebe posunul rozpitý půllitr se spadlou pěnou. „Pořád mi to nebere.“

Wagenknecht se naopak furiantsky zhluboka napil. „Měls vidět Maiera, když jsem mu vylíčil, co všechno těm ruďochům navykládal.“ 

Voborník se k němu naklonil a ukázal ke sloupu, za kterým seděl Moravec.

Hospodská se natáhnula pro prázdný půllitr před dědou Herzů. „ Vy jste na plese určitě nebyl a tak byste mohl pokračovat. Skončil jste, jak vám kámoš vypadnul z vlaku.“

„Zlatá Sibiř. Chytil jsem tam tyfus a od té doby se nemusím česat.“ Pohladil si pleš. „Netrvalo dlouho a vjeli jsme na čínské území, skrz které mělo Rusko na léta smluvně pronajatou dráhu do Vladivostoku. Na železnici pracovali copatí čínští ajznpoňáci v modrých uniformách, které připomínaly montérky. “Protože v této oblasti operovaly loupeživé bandy, železniční domky byly chráněny vysokými zdmi se střílnami a telegrafní vedení bylo pod zemí. aby je ti gauneři nemohli poškodit. Třebaže byly zapřaženy tři lokomotivy, příkrá stoupání překonával vlak skoro krokem. Kolem trati bylo vyprahlo, stejně jako teď v mém krku.“
“Už se nese.“ Hospodská zamířila nejdřív k dědovi a teprve pak ke mně. 
„Po pár dnech jízdy jsme přijeli do velkého města, jméno vám po těch létech neřeknu. Žili v něm jenom Číňané. V obchodech měli plno potravin, jako by ani válka nebyla. Jedni nabízeli spoustu zboží a jiní vedle nich žebrali. Po prašných cestách drkotaly početné džinrikši, dvoukolové vozíky tažené kuli, čínskými novodobými otroky. Na chodníku se můj kémoš nechal za pár šupů oholit. Holič měl na dlaždicích otevřené ohniště, kde vařil vodu. V ní nahřál polorozpadlý hadr, obložil mu s ním tváře a po chvilce z kapsy vytáhl široký nůž ostrý jako břitva a bradu měl jak nemluvně. Sám jsem díky Sibiři pár šupů ušetřil. Pak jsme dlouhých deset dnů cestovali nehezkou krajinou do Vladivostoku. Když jsme přejížděli řeku Ussuri, na mostě stáli američtí vojáci. Velkopansky nás přehlíželi a na pozdravy neodpověděli. K večeru jsme spatřili moře a byli v cíli.“

Naklonil jsem se k Voborníkovi. „Tomu papalášovi z kraje jsem musel slíbit, že si u nás střelí divočáka.“

„Nevypadal na myslivce.“

„Má na starosti tajný a tak by měl umět střílet.“

„Nechci ti do toho kecat, ale mně tady stačí Moravec. Stačilo mi, jak čuměl na Maiera.“

„Mně zase připomíná Kovaříka z Karny.“ Všimnul jsem si nechápavého výrazu. „Toho, jak jsem ti vypravoval, že na MVSZ koupil za dva tácy milence puget růží a vyúčtoval to pak firmě jako kytici k přivítání sovětské delegace. S tímhle talentem a svými známostmi by se nám mohl hodit.“

„Těžko si střelí prase, když se stáhla ke krmelištím v černické oboře.“

„On si myslí, že sedne, čtvrthodinu počká a prase bude ležet.“

„Řekni Maierovi, že má šanci si to u něj vyžehlit. Sežene lončáka z výkupu, položíš ho na Americe ke krmelišti a ty to nějak zaonačíš, aby ho jako střelil. Mám ti takové svrbění, že by ho ty kecy na plese mohly připravit o živnost a kde dneska koupíš čtyřkilová kuřata a ještě se slevou.“