Selské baroko K4 Konference

Čest práci. Na konec diskuzního příspěvku jsem si oddychl. Povzdechnutí po stranickém pozdravu, nepatřičně zesílené reproduktory v sále působilo tak smutně, až jsem se polekal.

Pohled na tupé a otylé ksichty papalášů mne uklidnil. Napravo i nalevo od řečnického pultu seděly letargicky působící figury, které snad ani nevnímaly, co jsem právě dočetl. Listy projevu jsem přiklopil koženými deskami s nápisem Design+Holz Studio, které jsem dostal s nějakými propagačními materiály od jednoho západoněmeckého odběratele a vykročil ke své židli v sále. Podle výrazů tváří, které jsem míjel, můj diskusní příspěvek na přikázané téma „Přestavba s konkrétními kritickými a pochvalnými příklady z místa bydliště“ nezabral. Připadal jsem si jako gladiátor přecházející kolem císaře, jehož palec sklopený k zemi může předznamenat konec existence.

Když jsem míjel delegáta z kraje, poodstoupil jsem k jeho židli, abych udělal cestu dalšímu diskutujícímu. Usmívající se papaláš  mne zatahal za šos saka a se spikleneckým mrknutím mi pohybem ukazováčku naznačil, abych se k němu sklonil.

„S tou přestavbou, soudruhu....“

pochopil jsem, že si pauzou říká o jméno. „Kocourek, Franta“.

„Já jsem Vojta. Marek. Franto, s přestavbou začít je naše stranická povinnost. Není včak zapotřebí to přehánět. Rohlík. to se dá akceptovat. Vzpomenout si na křupavé rohlíky od pekače Jaška, to bylo fakt působivé. Jen to chtělo, soudruhu, vedle nich vzpomenout i vuřty z řeznictví u Kleinů, sekanou od Hoffmannů a pivo ze zrušeného pivovaru. Koukáš, soudruhu, jak to všechno znám? Vždyť já to tady, soudruhu, jako svazák pomáhal znárodňovat. Nádherná doba. Celý národ nám tehdy fandil a časem nám kulaci s továrníky děkovali, že jsme je s majetkem zbavili i dřiny a starostí. Politiku je třeba, soudruhu, prosté dělnické třídě přiblížit a co si budeme povídat, buřtům s pivem a nakonec i těm tvým rohlíkům, nejlíp rozumí. S ostatními soudruhy jsme domluveni, že se tu po konferenci zdržíme a sepíšeme hlášení na ÚV.“

Konferenci ukončila zdravice pionýrských trubačů a jen co se sál vylidnil, nejzasloužilejší usedli ke slavnostní tabuli, kterou na rudé ubrusy snášeli tři číšníci. Studené mísy a orosené láhve vodky zaplnily  stůl. Před delegátem z kraje se objevila na tácu s ledovou tříští orosená hrouda másla. Z několika lahví nalil sousedům, kam až dosáhl a potom si odkrojil z másla tlustý  špalek. který nabodl na hrot tesáku.

„Celý život se, soudruzi, musíme učit a není žádnou ostudou, učíme-li se od velkého Sovětského svazu. Vrátil jsem se z této bratrské země, soudruzi, před Vánocemi, teda před dědou Mrázem, že jo. Projei jsme ho, soudruzi, celý a skončil ve Vladivostoku. Tam mne jeden soudruh admirál naučil moc užitečnou věc pro stranickou práci. Každou sklenku vodky zajídat oříškem másla.“

Posoudil velikost másla na špičce svého tesáku a opravil se. „Vlašákem másla“. Zvednul svůj stakan s vodkou a naráz ho do sebe obrátil. “Balšája zemlja, soudruzi. Co u nich štamprle, soudruzi, to u nás čtvrťák.“ Strčil do úst špičku nože s nabodnutým máslem a jen co ho opatrně rty stáhnul, strnul s blaženým výrazem. Nejbližší horlivci povstali a udělali kolem hroudy chumel.

„Netlačte se, soudruzi. Díky soudruhovi řediteli z Madety máme, soudruzi, dost pro všechny a za moment soudruzi číšníci přinesou máslo i pro vás.“ 

Když se dojídaly a dopíjely poslední zbytky, začala debata, kde pokračovat. Naklonil jsem se ke krajskému tajemníkovi. „Promiň, soudruhu, ale já se trhnu. Chápej, musím s manželkou na myslivecký ples ve Vlastiboři.“ Místo očekávaného nesouhlasu se rozzářil.

„Myslivecký ples, soudruhu, to je výborný nápad. I na vesnici se rodí proletářské kádry, i když jen rolnické a myslivci jsou zálohou Lidových milicí. Tam budeme mezi svými.“

Ve vlastibořském sále obsadili papaláši volný stůl hned před podiem. Manželku jsem posadil ke stolu myslivců s tím, že se k ní připojím, jen co si odbydu povinný úvod zábavy s partou z konference.

Delegát z kraje se natáhl po sedmičce vodky a rozlil ji do dvou půllitrů se zbytkem pěny na dně.

Vojta ke mně napřáhl ruku se sklenicí. „Na tykání“.

Po mém usrknutí vodky v půllitru neubylo, zatímco ve Vojtovým zbyl jen zbytek nezdolné pivní pěny. Část ulpěla i kolem jeho úst, které mi nesmiřitelným výrazem připomněly proměnu Kubíkové.

„Na tykání se musí do dna.“ 

Vojta uznale pokýval hlavou a mě v puse zůstala stejně hnusná pachuť, jako když se člověk napije vody z nevypláchnuté sklenice po pivu. 

„Teď mě na chvíli, Vojto, omluv, musím zařídit tombolu.“

Spiklenecky hodil okem k tombole pod pódiem. “Zařiď mi toho čuníka a líbí se mi i ten vousatej trpajzlík.“ Hodil hlavou k polici.

„Ten nepatří k tombole. Loutky představují zemřelé členy mysliveckého sdružení.“

„Škoda, už jsem ho viděl stát v předsíni mezi muškáty.“

Voborníka jsem našel u kasy.

“Prase musí vyhrát Vojta.“ Ukázal jsem ke stolu papalášů. „Největší komouš. Pošli k nám s tombolou Danu a první cenu ať si schová do dlaně.“ Všimnul jsem si nesouhlasného výrazu. „Vím, že ji máš v šose a přidáváš ji až k posledním lístkům tomboly.“

Když jsem se vrátil ke stolu, Vojta se hádal s Maierem.

„Když je to na Západě tak špatný, proč nás tam nepustíte? Zabil bych pár kuřat a těm chudákům přilepšil. Maierové nebyli nikdy škoti.“

„Zeptejte se tady Franty, soudruhu, jak tam žijí. Ten na Západ musí jezdit služebně.“

„Vojta má pravdu. Kapitalisté si žijí jako prasata, dělnickou třídu mají za žito a i námel se tam najde.“

„Mluvil jsem, Franto, o žebrácích.“ Zvedl hlas. „No tak, viděl jsi je tam?“

Poslušně jsem přikývnul.

“Kdo maká, žije si tam líp jak tady.“ Maierovi se už jazyk špatně ohýbal.

Situaci zachránila Dana s tombolou. Vojta ji plácnul přes zadek a hlasitě vykřiknul: “Pojď k nám dělat sekretářku, soudružko.“

„Radši tady kydám hnůj.“

„U nás, soudružko, taky kydáme, jen místo vidlí….“ Vyhrnul nohavici a poplácal svalnaté lýtko. “Tímhle dělám, soudruzi, kádrovou politiku.“ Kývnul jsem na Danu a ona mrknutím naznačila, že je vše, jak má být. Natáhnul jsem k ní ruku s dvoustovkou. „Vyber nám dvacet lístků.“

Strčila ruku do pytlíku a strnula. Pochopil jsem a rukou naznačil, že o nic nejde. „Kupuji všechny.“ 

Vojta se pustil do rozbalování hromady téměř stovky lístků, které mne stály týdenní mzdu. Nevyhrávající končily v popelníku a ty s číslem strkal do kapsy.

„Co je to za kulaka, Franto?“

„Je sťatej.“

„Ptám se, co dělá.“

„Pěstuje ve velkém kuřata.“

„Perestrojka je dobrá věc, ale jinak stojí za hovno. Tady vidíš, kam to vede, když se zmírní třídní boj. Však my ho už srovnáme.“

„Zítra ho to bude mrzet.“

„Prase, vyhrál jsem prase.“ Vyskočil  a letěl ke stolům s tombolou, aby si první cenu zblízka prohlédl.

Zamířil jsem do šenku, kde šoféři papalášů zabrali rohový stůl. „Který z vás je z kraje?“ Jeden z nich zvedl ruku způsobem, připomínajícím hajlování. 

„Skočte do sálu a to prase naložte do auta.“

„Tak rychle se sťal?“

„Vyhrál divočáka.“

Manželka si všimla mého zavrtění na gauči.

„Na tenhle ples se bude dlouho vzpomínat. Vaši největší borci pili, ve srovnání s tvými novými kamarády z ligy, tak okresní přebor.“

„Ani slovo o alkoholu.“

„Kde máš výhry? Nadávali, že jsi skoupil plnou tašku lístků a na ostatní nezbyly.“

Schoval jsem hlavu pod peřinu. K obědu jsem ještě nevstal a teprve odpoledne jsem se posadil ke stolu v kuchyni. Bolavou hlavu jsem vzal do dlaní a lokty se opřel o rozevřené Rudé právo.

„Jak jsem se dostal domů?“

„ S Vojtou. Už se rozednívalo a Červenka měl vysunuté periskopy.“ Sousedovo špízování má manželka rozdělené do tří kategorií. Sledování za záclonou nazývá peep-show, vystrčená hlava nad živým plotem, jsou periskopy a nenápadnému odposlouchání říká štěnice.

„To je zase ostuda.“ 

„Chlastali jste jak americkej džíp. Slíbil jsi, že Vojtovi střelíš divočáka a on na to objednal litrovku Ferneta a se svatým Hubertem jste si připíjeli na lovu zdar. Nalévali jste mu do třetí skleničky a nadávali, že musíte pít za něj. Potom jste na pódiu zpívali Ej od Buchlova na melodii Sedí sokol na javori.“

„Oni nás nechali?“

„Vojta muzikantům pohrozil, že je jinak pošle na Sibiř. Naštěstí vám brzy došla slova. U baru jste obtěžovali ženské a před manžely vás zachránili šoféři. Nakonec Vojta prohlásil, že to musí prasknout a ty jsi dodal, že s volbou Jakeše tomu dali ránu do vazu.“

„Už nikdy nebudu pít.“ Několikrát jsem krknul a s rukou na puse vyrazil k záchodu. Manželka mezitím Rudé právo složila a když jsem se vrátil ke stolu, z titulní strany na mne zíral tučnými písmeny vysázený nadpis REPUBLIKU SI POZVRACET NEDÁME! Přinutilo mě to zaostřit dosud notně zkalený zrak. Cvrnknutím jsem odstranil útržek papíru pod bříškem P a k náramně se bavící manželce pronesl: „To jsou ale blbé fóry“.