Selské baroko K16 Tak už máme, co jsme chtěli

Vlaječky a symboly OF v různých velikostech byly všude. V květináčích za okny, ve vázičkách na stolech, zastrkány za obrazy. Nejmenší byly přilepené k párátkům a zapíchány do hlavní pušek loutek myslivců na Posledním lovišti. 

Výčepní stůl byl několikrát obtočen girlandami v trikolóře svázaných nad pípami ve tvaru srdce.. Oklepal jsem sněhobílé vločky z beranice, které se po dopadu na dlaždičky rychle změnily v nevzhledné špinavé kapky a hospodská mě přivítala pohledem, jako bych to udělal u ní v obýváku. 

      "Co v tomto nehostinném čase oslavujete?“ Usmál jsem se, ale adekvátní reakce jsem se nedočkal. 

Prstem naznačila, abych popošel, jedním mrknutím poměřila vzdálenost k Wagenknechtovi a nastavená úroveň hlasitosti se rovnala téměř neslyšitelnému šepotu. „Vzal si do hlavy, že Silvestra oslaví společně s volbou prezidenta. S jeho starou mi vyzdobili hospodu a takhle má zůstat až do vašeho plesu. Musela jsem se na to i červenomodrobíle obléct. Skvostná výzdoba, ale lidí pár a tržba na prd. Jako by všechny děda Herzů vyděsil, když říkával, že všechny změny jsou jen k horšímu. U mě to zatím platí. Ve Vídni na to padly tři měsíční výplaty." 

Všimla si, že ji Wagenknecht sleduje. „Tak co dělá stověžatá? Viděla jsem vás, když jste se včera vrátil.“

"Všechno se musí změnit."

Postavila před něj půllitr a Wagenknecht si ho natočil k sobě uchem. "Mám sluch, že slyším blechy kašlat. Děda Herzů to tak mohl mít, protože se narodil do mizerného období. První světová, potíže po rozpadu céká, světová krize ve třicátých letech, protektorát, Únor, komunisti, zpackané Pražské jaro a po něm Husákova obroda. Teprve naše děti si uměly vybrat tu správnou dobu. Všem vrátíme pole, louky i lesy, statky, hotely, fabriky, dokonce i zámky a vy si tuhle hospodu od Jednoty koupíte a budete nás obsluhovat ve svým."

"Kde bych na ní vzala?"

"Banky jsou nabité penězi a seshora dostaly pokyn úvěry na rozjezd podnikání doslova vnucovat a moc se neptat. Čeká nás teď pravý opak toho jejich Vítězného února." Podíval se s despektem na Vojtu a ještě pohrdavěji na Moravce. 

"Z čeho bych půjčku splácela, když skoro nepijete?" Ukázala rukou na půllitry se spadlou pěnou.

"Dneska tu budeme do noci a tak se zahojíte."                                                                                   

Vešel Peřina. „Vy jste to ještě nestrhala?"                                                                                           

"Už se dočkáte." Zapomněla, že je nedoslýchavý a pronesla to stejně potichu jako před chvílí mluvila ke mně.                                                                                                       .                                       

"Proč šeptáte? Teď už máme, co jsme chtěli a plácat můžeme, co slina na jazyk přinese." Ukázal na obraz čerstvého prezidenta. "Názorně předvedu." Zhluboka se nadechnul a hlasitě zařval. "To mám chlastat s tímhle hejhulou?"                                                                                                       

Vyzývavým pohledem objel přítomné a znovu se obrátil k hospodské.  "O tom je celá ta slavná svoboda. Dovolí nám veřejně plácat, co nám slina na jazyk přinese, bez užitku courat  po světě a nikdo netuší, čím a kolik za ten opojný pocit zaplatíme. Vás už cesta do Vídně stála majlant. Moji starou, díky tomu rakouskému zážitku, rajzování pustilo a doufám, že ji to vydrží nadosmrti. Můj děda se podíval nejdál s procesím někam k Příbrami a stačilo mu to. Cestou zplodil tátu a o svobodu díky příbramské Panence Marii přišel." Popošel k obrazu prezidenta a .poopravil mu polohu. "Když už musí viset, tak svisle."

Wagenknecht se napřímil, hlavu dal na stranu jak náměsíčný hafan a koukal na Havla, jako by měl před sebou obraz Mony Lisy. "Je doleva."                                                                                 

Peřina rám z levé strany několikrát poklepal a Vojta na zvuk s úsměvem zareagoval. "Dále."               

Pokývnutím mne pozdravil, ukázal na volnou židli vedle sebe a k Tondovi, který mezitím obraz naklonil doprava, pronesl: "Přehnal jsi to."                                                                                                     

Peřina se na něj zaškaredil a poklepal Havla z druhé strany. "Tak blbě neraď."                                 

Vojta se ke mně naklonil. "Mluvíme spolu rodnou řečí a nerozumíme si. Jak si potom mají mezi sebou rozumět národy?"                                                                                                                                   

Od sloupu, kde seděl Moravec s cikánem Bene se ozvalo: "Vojta má oči z Kašparovy krávy. Před tím jsi to trefil."                                                                                                                                                 

Peřina se s prosebným výrazem otočil k hospodské. Ta ze zásuvky vyndala příborový nůž, přivázala k němu provázek a polohu Havla srovnala podobně jak zedník futro.                                                 

Usednul jsem vedle Vojty, který dění sledoval s neskrývaným uspokojením. "Nejdřív nám Tonda vysvětlil, co je svoboda a teď jsme byli svědky názorné ukázky, o čem je demokracie. Naštěstí zdejší vládě lidu udělala přítrž panovnice místní monarchie." 

"Tady je královnou Jednota. Já jsem jen jedna z fraucimoru."                                                         

"Zatím. Do dvou let tady kralujete. Mimochodem Venda Havel jen jako hejhula vypadá. Poznat ho blíž, divili byste se, stejně jako kdysi já, při čtení jeho sledovaček. V chlastu s ním soutěžit, skončíte pod stolem a on by bez vrávorání šel opíchat vaši starou."                                                                         

Bylo znát, že v očích myslivců autorita nového  prezidenta rázem stoupla. Vojtovi to neuniklo, spiklenecky na mne mrknul a teatrálně sprásknul ruce. "Wagenknechte, ty vlastenče ! To nevíš, že bílá má být u fangle vždycky nahoře?                                                                                                         

Maier se zvednul se sklenkou v ruce, které mezi nás roznesla hospodská. "Stejně jako zelená." Nato spustil  "Zelení hájové" a my jsme se přidali.                                                                                       

Jen jsme dozpívali, hospodská začala roznášet držkovou polévku. "Až se vrátíte z naháňky, bude na vás čekat gulášek z lončáka. Nepotřebujete honce?  Rukou si přejela po podbřišku. “Musím se začít hýbat, abych shodila tenhle wajnachtšpek."

Ruku s talířem natáhla k Manhofovi, ale ten zavrtěl hlavou. "Vezmu si jen chleba. Kubíkovýmu průtržáku se skřípla na Boží hod kýla a za pomoc při zabíječce jsem dostal výslužku.“ Rozbalil z tlumoku vytažený balíček ve voskovaném papíru a na krajíc od hospodské položil jitrnici. Jelítko vrátil do ruksaku a ten pověsil na věšák.“             

Wagenknecht se naklonil k Voborníkovi s potutelným úsměvem. „Četl jsem, jak jednomu myslivci vytlačili ze střeva prejt a do něj mu strčili..........“                                                                                Peřina ho nenechal domluvit. „Hodně starý fór. Ten si dal jelito ohřát do guláše, střívko popraskalo a všichni měli po baště.“ Otočil se k Manhofovi, který si do pusy vymačkával jitrnici. "Jelito, hlídej si  jelito! Luboš si na něj brousí zuby a místo prejtu ti tam chce nastrkat psí hovna."                           

Wagenknecht natáhnul nosem vzduch jak slídící pointr a levou ruku ohnul nad stolem, jako by vystavoval. "Jestli Kubík léčí tak, jako dělá jitrnice, tak k němu jdu na vyšetření."                               

"Viděl jsem, jak to jeho léčení končí. Svý starý našel šutr a ta jde příští týden na operaci žlučníku. Při zabijačce na nás čuměla jak péro z gauče a místo ovaru chroustala dietní suchary. I mně k výslužce přidal diagnózu. Mám prý od narození kličku na tepně pod páteří. Kvůli ní mne studí chodidla a má na svědomí opotřebované kyčelní klouby."

Hospodskou popis Kubíkových schopností zaujal. "Fakt to pozná?"                                                     

Vojta jako ortodoxní materialista zapochyboval. "To říká jen tak mezi řečí? Do prejtu přidej hrst marjánky, máš kličku na tepně. Do tlačenky tolik tlustýho nekrájej, s kyčlí si ještě užiješ?"               

"Když to na něj přijde, vyjedou mu oči, že je má jak na stopkách a mluví, jako by psal morseovkou. Asi takhle. K..o.. r.. n.. a.. t.. í....  v.. á.. m....  k.. r.. k.. a.. v.. i.. c.. e."                           

 Hospodská se zamračila. "To ať sedí radši doma."                                                                   

Wagenknecht popostrčil talíř, aby na něj hospodská dosáhla. ""Držkovka jak víno. Na naháňku kašlu. Pivo s velkým rumem a dejte mi ohřát ten guláš."                                                                                     

Vojta k němu popostrčil židli. "Dva. Nejgeniálnější nápady bývají ty nejjednodušší. Proč se taky před přípravou plesu unavovat zakopáváním o ostružiny? Říká se, že ses dal místo mne na politiku." 

"Zavolal mi známý, se kterým jsem seděl v lapáku, jestli jim nechci pomoct." Všimnul si údivu. " To ti na mne nikdo nebonznul? Dostal jsem pár měsíců za fitinky, které zbyly, když se před léty tohle stavělo." Rukou udělal nad hlavou oblouk. "Pro komouše to bylo rozkrádání socialistického majetku a dnes se to dá využít jako boj proti rudému režimu."                                                                                 

Peřina se postavil před Vojtu. "Nedávno jsem se ptal, co teď budeš dělat, až tu vaši inkvizici zruší. Tehdy jsi dělal hluchého. Teď už bys mi snad odpovědět mohl."                                               

Hospodská do Tondy rázně strčila. "Tak zrovna o pana Marka strach vůbec nemám. S jeho podnikavostí je do téhle doby jako stvořený."                                                                     

Peřina se nuceně rozesmál. "Komunista přes noc kapitalistou? Včera tvrdit, že se peníze zruší a pozítří se o ně rvát s konkurencí?"                                                                                                             

Vojta se pousmál na hospodskou. "Vy jste chtěla být od mala hospodskou?"                                       

Ta koukla ke stropu a sepjala ruce jako k modlitbě. "Toužila jsem být zdravotní sestřičkou. Jenomže na zdravotku jsem se kvůli svému živnostenskému původu nedostala a tak jsem šla na prodavačku. Přes stavebniny a prodejnu potravin jsem skončila tady."                                                                         

Marek přikývnul. "Dá se říct, že vás sem zavála náhoda. No a podobně na tom byl támhleten, jak Tonda řekl, hejhula. Tomu nezbylo, než se kvůli svému původu stát disidentem a následně o něm jeho američtí chlebodárci rozhodli, že bude prezidentem. Dá se říct, že tohle vše má díky komunistům. Už od mládí jsme mu nedali jinou možnost, než se stát odpůrcem režimu. Tím se zviditelnil pro Západ, který si ho tady vydržoval. Korunu tomu komunisté nasadili, když ho na přání stejného Západu před svátky zvolili za hlavu státu, aby mohl svým mecenášům všechno splatit i s úroky."                                 

Peřina drbnul do Wagenknechta, až mu půllitr hlasitě klepnul o zuby. "Sereš se do politiky, tak nechlastej a poslouchej, jak má politik mluvit a nic neříct. Chci od Vojty vědět, co bude dělat a on mi udělá přednášku o Havlovi a o sobě nic."                                                                                     

Vojta se opět pousmál a já si znovu uvědomil, co mi na rozdíl od něj, chybí. Decentně podaná nadřazenost nad okolím, kterou všichni bezděčně akceptují. 

"Mne osud, díky jinému původu, už na vojně zavál  do komunistické strany. Ctím zásadu, že co člověk dělá, má dělat pořádně a tak jsem  krok za krokem došel až na krajský výbor. Na svou práci jsem si tam zvyknul, stejně jako paní hospodská na výčep a dělal jsem stejně jako ona všechno, co se ode mne chtělo a co k té práci patřilo. Byl jsem vždy jen v partaji a nikdy komunistou. Komunistou, nacistou, stejně jako ortodoxním křesťanem či židem se mohou stát jen fanatici s darem o ničem nepřemýšlet. Tihle v Německu po Velké válce neviděli, že je Hitler psychicky nemocný. Jim podobní uvěřili pohádce o komunismu, kdy lidé rukou společnou a nerozdílnou hrabou na společnou hromadu a všichni se spokojí se stejně malým krajícem. Jenomže člověk je sobec. Nejradši hrabe pod sebe a v genech má zapsánu touhu nad ostatními vyniknout. Nutit nás chovat se komunisticky je stejné, jako chtít od hada, aby chodil. " Vojta se rozhlédnul a když viděl, že ho všichni poslouchají, s chutí se zhluboka napil. "Teď mne Vítězný listopad o práci připravil, ale zároveň přihrál plno nových příležitostí. Tu nejbližší jsem využil v Soběslavi, kde tady spolu s Frantou zakládáme v areálu po Agrostavu čalounickou firmu nazvanou T.M.A. Až vás doba jásavého temna, podobně jako mě připraví o robotu, ve Tmě na vás čeká světlo na konci tunelu."                             

Kouknul na zkoprnělého Tondu a potom na můj podobně překvapený výraz. "Kapištó? Tohle je, jak jsem už před časem vysvětloval u piči a kvádra, rovněž převzaté z němčiny a to z otázky kapierst du. Rychle se to řekne kapíšttu. Ke kapištó je už blízko a dá se tušit, že z toho vzniklo i české chápeš to. Vy, jak doufám, jste po mé podrobné přednášce spolu s Peřinou pochopili, jak jsem se stal komunistou a teď kapitalistou." 

 Když už jsi mě chtěl za společníka, mohl jsi mi to říct, když jsem ti pomohl vymyslet ten název. Na to bych ti vysvětlil, že jde o střet zájmů. Nemůžu  současně prodávat nábytek Jitony a k tomu čalouněné soupravy od, de facto, konkurenční firmy."                                                                                           

 Vojta se dál tvářil, jak to nesnáším a pak mne, jak starší brácha, bodře poplácal po rameni. "Tichým a padesátiprocentním. Po neděli to na úřadech podepíšeme." Všimnul si zaražených tváří ostatních myslivců. "Vy si zase vezmete zpátky svoje polnosti a budou z vás čtvrtláníci, půlláníci či láníci. Někteří, jako tady Maier, i statkáři. Naše krajina bude zase vypadat stejně rozmanitě a pestře jako ta, kterou jste viděli cestou do Vídně. Bude se hemžit zajíci, bažanty, koroptvemi, křepelkami a myslivost bude stejně krásná jako za vašich dědů."                                                                                     

 Voborník začal mlčky vrtět hlavou a Vojta ho marně opakovaným přizvednutím víček povzbuzoval k nějakému vyjádření. Postupně se k němu přidávali další potomci vlastibořských a svineckých rolníků. Nakonec pouze Maier, který stačil rozšířit chov brojlerů, cikán Bene a Moravec hlavou nevrtěli.               Hospodská to nevěřícně sledovala od výčepního pultu.  "Co blbnete? Konečně máte, co jste léta chtěli."                                                                                                                                                 

Usmála se na Peřinu, který přestal vrtět hlavou, ale znovu se zachmuřila, když promluvil . "Chtěli, ale  nechceme."                                                                                                                                 

"Čtyřicet let jste nemohli komunistům odpustit, že vám pole sebrali a teď, když se vám zpátky vrací, je nebudete chtít? Komunistovi vyčítáte, že začíná podnikat a vy, ze sedláckých rodů, do toho jít nechcete?"                                                                                                                                       

Myslivci dál vrtěli mlčky hlavami a Peřina se k nim zase přidal. "Průser je, že mezitím proběhlo čtyřicet let. To jsou skoro dvě generace a lidé odvyknou. V mém případě práci na poli, u jiného řemeslu." 

Wagenknecht se zhluboka nadechl  "Předkové tady rolničili po staletí a statek dostával vždy nejstarší syn a to jsem měl být já. Jenomže já se kvůli Vojtovým soukmenovcům musel vyučit lesákem a stal se ze mne přes porážení stromů vedoucí zalesňování. Pod sebou mám dvanáct bab a k jakékoliv soukromé dřině už mám odpor."                                                                                         

Hospodská stojící za Peřinou rezignovaně mávnula rukou a popošla ke sloupu. "O cikánech se říká, že jsou nepřizpůsobiví a zatím je to tak, že byste si z něj mohli vzít příklad. Jen co se v Soběslavi zřídil pracák, seknul i s manželkou s prací v kravíně a začali žít z podpory. Viďte pane Bene?"                       

Cikán si v očividných rozpacích palci střídavě přejížděl po dlaních. Zkroušeným pohledem našel pomoc u Moravce. Ten ho zlehka poplácal po rameni. "Hloupý kdo dává, hloupější kdo nebere."            Cikán podal hospodské Moravcův vypitý půllitr. "Bene. Čárku na můj tácek."                                         

 Vojta spočinul labužnickým pohledem na šunkách odcházející šenkýřky a rozhovořil se, až když zašla za náčepní pult. "Zazlívali jste nám, že jsme vám sebrali polnosti, o které teď, když je můžete dostat zpátky, nemáte najednou zájem. Vyčítali jste nám, že jsme vás zglajchšaltovali a teď, když bude mít váš šéf stokrát tolik jako vy, mu to budete závidět. Socialismu jste nepřišli na chuť a přitom jste ho měli milovat. Tím, že vám znemožnil rolničit, mohli jste si namlouvat, jak bohatí byste byli, kdyby vám pole nesebral. Od nepaměti se lidé dělí na tahouny a ty, co se vezou. Sám patřím mezi ty první, kterým vy budete za pár let závidět a zkuste přijít na to, kam patříte sami. Punktum."                                              

Hospodská položila plný půllitr před Moravce a udělala čárku na tácku před Benem. Druhý půllitr postavila před Vojtu, aniž by mu ho připsala.                                                                                       

Peřina rychle dopil zbytek piva, aby si prázdný půllitr mohla hospodská odnést. "Když si nechám vrátit těch našich patnáct hektarů, tak se na nich jako rodiče sedřu. Táta s mámou, budiž jim země lehká, začali žít, až když jim v pětapadesátým pole sebrali. Než tohle, předem říkám, nechci."

Moravec se zhoupnul na židli zpoza sloupu, v jehož stínu pravidelně sedává. "Vojta má pravdu. Nevíte, co chcete. Když jsem vaše rodiče před čtyřiceti lety přesvědčoval, aby se nelidský dřiny zbavili, tak na mne vzal váš táta bič."                                                                                                                   

„Taky na vás dojde.“ Wagenknecht odstrčil židli a popošel, aby na Moravce za sloupem líp viděl. “Na naše včerejší zasedání přinesli namnožené seznamy spolupracovníků a agentů STB. Našel jsem Vás na sto patnácté stránce. Pod krycím jménem Tykadlo jste je léta informoval o všem, co se tady šustlo.  Teď ale s vámi uděláme krátký proces.“                                                                                                     

Nejdříve jsem uslyšel žuchnutí a pak zpoza sloupu vyjela překocená židle, která po dlaždičkách několikrát s třísknutím poskočila. Hospodská k bezvládnému Moravcovi přiskočila, porovnala zvrácenou hlavu, zkontrolovala jazyk a co to šlo, mu nadzdvihla nohy. Oddychla si, až když se chraplavě nadechnul.                            

 Voborník na hospodskou obdivně zíral. „To bych do vás nikdy neřekl. Než jsme se domluvili, jaké číslo má záchranka, tak už není třeba.“                                                                                                       

„Jestli má být časem hospoda moje, jak tvrdil tady Wagenknecht, tak mrtvý ve kšeftu by tržbám nepomohl. Sanitku stejně zavolejte, ať zjistí, co to bylo.“                                                                           Když Moravce na nosítkách odnášeli, Wagenknecht se s nimi vytratil a v hospodě zavládla pochmurná nálada.

Vojta mávnul na hospodskou. „Každýmu frťana rumu a pro vás, co si na leknutí vyberete. Už jsem viděl tu s kosou,v nápřahu.“                                                                                          

 Moravce přivezli z nemocnice už druhý den dopoledne. Infarkt ani mrtvička to nebyly a už večer, plný energie, popisoval dychtivě naslouchající zachránkyni svoje zážitky. „Řítil jsem se tunelem doprovázen nádhernou hudbou. Když jsem se přiblížil k jakémusi světlu, zhoustl přede mnou mlhavý chuchvalec, přeměnil se na nadýchaný věnec a ten mne začal pohlcovat. Blažený pocit se bohužel přerušil, když mne něco nemilosrdně stáhlo zpátky a uviděl jsem tady paní hospodskou.“                                             

„Snad mi to nevyčítáte?“                                                                                                                           

„Nasál jsem tam boží světlo a teď je mou povinností se o něj s vámi podělit."                                   

Peřina se plácnul do čela. "Chcete říct, že jste začal věřit v Pána Boha? Nejdřív komunista kapitalistou a hned po něm rudý konfident zapáleným křesťanem. To pro změnu sekne s Wagenknechtem."           

"V Pána Boha jsem nikdy věřit nepřestal. V ložnici nám nad postelí visí kříž s Kristem. S manželkou se každý večer před spaním modlíme a za to mne teď odměnil." Moravec se dlouze zadíval do začouzeného stropu.                                                                                                                           

"Jak jste mohl být potom u komoušů a donášet estébákům?"                                                           

"Stejně jako jste se vy stala hospodskou a ne sestřičkou. Souhra náhod. Komunistou po tátovi a spolupracovníkem STB kvůli tchánovi. Po něm zůstala v dílně destilační trubice a tak jsem si řekl, že bych mohl zkusit spadané švestky vypálit. Sesbíral jsem je i se špendlíky po zahradě, vyházel z nich pečlivě všechny nahnilé a přidal košík trnek. Naložil jsem to do nádoby, ve které družstvo vozilo brigádníkům na pole čaj. Dá se neprodyšně uzavřít a přetlak uniká pojistným ventilem. Když to začalo krásně vonět, v prádelně jsem to strčil do kotle, ve kterém jsme vyvařovali prádlo, než jsme koupili automatku a k tomu připojil to tchánovo zařízení. V životě jsem tak dobrou slivovici nepil. Chtěl jsem se pochlubit a na štamprli pozval jednoho rodáka, který přinesl k naklepání kosu. Za pár dní přijeli estébáci. Prohledali statek, přístroj zabavili a když ochutnali, sebrali i všechny flašky. Cestou do Tábora pokračovali v koštování a před Sezimákem mi navrhli, že když jim to podškrábnu, tak na to hodí zástěru. Tak jsem se stal jejich tykadlem ve Vlastiboři a ten, co mne asi prásknul, se krátce na to odstěhoval."                                                                                                                                 

 Na Peřinovi bylo vidět, jak marně loví v paměti. "Kdo to byl?"                                   

Moravec zavrtěl hlavou. "Na beton to nevím, ale byl jediný, kdo o slivovici věděl. Dohodl jsem s dědou Herzů, že pustí do placu, co mne potkalo. Věděli jste to, dávali si pozor na hubu a o to hlavně šlo. Musel jsem se sichrovat pro případ, že by tu byl ještě jeden. Estébákům jsem jednou měsíčně poslal zprávu, že ve vsi panuje budovatelská nálada a lidé jsou oddaní socialismu. Výjimečně jsem k tomu přidal nějakou tu drobnost navíc, ale vždycky tak, abych nikomu neuškodil. Nejraději měli Wagenknechtovy protistátní fóry, které ještě neznali.  Nedělat to, nasadili by sem nějakou opravdovou svini a mohlo být hůř." 

                 

V pondělí po mysliveckém plesu mne navštívil Vojta. V Táboře jsme obešli několik úřadů, kde jsem se, po ukázání kam, podpisoval a pomalu nevěděl co. Cestou zpátky Vojta zastavil před vilou v Plané nad Lužnicí. "Musíme to přece zapít, aby byla firma zdravá. Tohle je tu teprve pár týdnů a před pár dny mi volal šéf, že přivezli čerstvé pipiny z Ukrajiny. Pobrali je tam po vsích, prý úplná telata. Jestli nemáš prachy, zacáluju to tam za tebe.“ Všiml si mého zaváhání. “Nemusíš sexovat. Sedneš, pokoukáš, vycucáš pár drinků a já je mezitím prubnu."                                                                                               

Jen co uviděly Vojtu ve dveřích, nahrnuly se kolem něj a začaly jedna přes druhou štěbetat. Uklidnil je rázným pokynem. „Moje milé hurisky. Ukážu vám teď skálu, na které postavím firmu svou.“ Udělal dramatickou pauzu a ty nejbližší bodře poplácal po zadcích. “No tak, dámy! Nekoukejte mi do rozkroku, ale za něj.“                                                                                                                       

Jako skála jsem si ani trochu nepřipadal, dámy to vycítily a navzdory doporučení mi věnovaly jen letmé a poněkud přezíravé pohledy. „Vyprošuji si pro něj íáá třídu, jakou mám sám. Začneme sexbulem.“ Začal se dvořit několika rozcuchaným adolescentkám a mně stačil moment k poznání, že něco tak prostoduchého se u nás jen tak nenajde. Přes veškerou opatrnost, se kterou jsem nápoj pomalu upíjel, se mi po chvíli v baru začalo líbit a i holky se zdály roztomilejší. 

Vojta se za chvíli zvednul a dvěma chichotajícím Ukrajinkám dlaněmi pod zadky pomáhal do schodů. Výskot zanikl, až když se zavřeli na pokoji.

"A co my?“ Ta, kterou jsem ohodnotil jako nejpřijatelnější, se ke mně sklonila, abych si mohl prohlédnout plná ňadra s velkými dvorci a rukou mi přejela po stehně. “Nepůjdeme taky?“                     

Pokoj byl obložen namořenými dubovými palubkami, na zdech viselo pár obrazů s erotickými motivy a na stolku stál porcelánový faun se vztyčeným pyjem. Místnosti vévodila biedermaierovská postel s nebesy. „Gábina. Máš štěstí, že se kunčaft omluvil.“                                                                                  

"Franta.“                                                                                                                                                   

„Poprvé mám klienta v obleku s kravatou.“ 

 „Asi i naposled. Díky Vojtovi musím seknout s Jitonou, kde prodávám nábytek po tisících a začnu ho ve Tmě prodávat po troškách."                                                                                                             

"Už se mi pochlubil. Proč se vaše firma tak divně jmenuje?"

"Viník je furt stejný. Když mě informoval, že chce založit čalounickou firmu, v rozvaze měl miliony, které vydělá. Zapomněl však na daně z příjmu a když jsem na to poukázal, řekl, že finančáci nebudou schopní jeho suprfígle prokouknout. Dodal jsem, svět začal slovy budiž světlo a tvoje podnikání budiž tma. Na to zajásal, že má pro firmu jméno a  za písmenka doplnil tečky. Na úřadech to dneska vysvětloval, že jde o zkratku trading, manufacturing, association."                                                           

Když jsme se s Gábinou vrátili do baru, Vojta byl rozvalený v ušáku a dopíjel pátý drink. „Projevil ses jako pravý direktor. Telata jsi nechal mně a sám hned na poprvé sáhneš po super třídě.“ Pak tišeji dodal. “Paráda, co? Umí ji stáhnout a hned máme pocit, že se tam sotva vejde.“                           

„Jako by měla uvnitř prsty.“                                                                                                               

„Asijská technika. Rychle na to zapomeň, nebo se ti to doma přestane líbit.“                                       

„Kolik si za to vezme?“                                                                                                                               

„Včetně zápisného tě to přišlo na patnáct tisíc."                                                                               

"Nejdřív jsem přišel na úřadech v Táboře o jistou gáži v Jitoně, a teď tady, jak hospodská ve Vídni, o tři měsíční výplaty."                            

"To bylo ale čistě tvoje rozhodnutí."                                                                                                       

"Nemůžu přece na kontraktech současně prodávat Jitonu a Tmu."                                                   

Vojta se rozesmál. "Tak by to bylo vysoce produktivní, ale mohl jsi to dělat i postupně. Nejdřív Tmu a pak Jitonu."                                                                                                                                     

"Prasklo by to na mne stejně rychle, jako ta účast na demonstraci na Václaváku a pak bych se styděl i podívat do zrcadla."                                                                                                                               

"Takhle mi to mnohem víc vyhovuje. Jen co v Jitoně uklidíš svůj dřevotřískový stůl, čeká na tebe masivní ve Tmě." Dopil šestý drink a mávnul na obsluhu nahoře bez. "Sedmička je moje šťastné číslo."                                                                                                                                                 

"Nebudeš mít strach sednout za volant?"                                                                                           

Vojta zavrtěl hlavou. "Strach mají teď esenbáci a krom toho, s většinou dopraváků se znám." Kouknul na můj zkroušený výraz. "Naplnění je likvidace touhy. Hladový lační po žrádle a sytému je z něj eklhaft. Od zítřka tu máš, coby člen, dvaceti procentní slevu.“ Podal mi červenou kartu s růžovými lampionky v rozích.                                                                                                                                                 

„Dva týdny si libuji, že už nejsem v káesčé a ty mne přihlásíš do dalšího bordelu.“

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

                                  

 

 

Autor: Štěpán Bicera | středa 17.3.2021 8:08 | karma článku: 3,30 | přečteno: 137x
  • Další články autora

Štěpán Bicera

Blatské baroko K 22 Tři pohřby

Pozoruji hospodskou pečlivě točící pivo a přemítám, proč Jednota, dokud ji hospoda patřila, nenabídla také vedle desítky i dvanáctku a polotmavé. Už se nese a vidím, že rozjásaný nemusí být jen obličej, ale i chůze.

1.6.2024 v 10:30 | Karma: 0 | Přečteno: 4x | Poezie a próza

Štěpán Bicera

Selské baroko. K22 Tři pohřby.

Pozoruji hospodskou pečlivě točící pivo a přemítám, proč Jednota, dokud ji hospoda patřila, nenabídla také vedle desítky i dvanáctku a polotmavé. Už se nese a vidím, že rozjásaný nemusí být jen obličej, ale i chůze.

2.2.2024 v 16:16 | Karma: 0 | Přečteno: 22x | Diskuse

Štěpán Bicera

Selské baroko K21 Nenahraditelné ztráty

Slunce se dotklo okrajem Svineckého lesa v místech, kde se říká Na Americe. Za pět minut se schová za špičkami stromů a po chvíli ho bude následovat i Večernice. Za spoustu let se nebeské představení téměř nezměnilo.

7.8.2023 v 7:47 | Karma: 0 | Přečteno: 48x | Poezie a próza

Štěpán Bicera

Selské baroko K 20 Zanedbatelné ztráty

Ostře znějící výstřely nemohly být z brokovnice, ale nepřipomínaly ani rány z kulovnic. Zkusil jsem si vybavit střelbu ze samopalu vzor 58, ale od vojny už uteklo příliš času, aby se mi to povedlo. Manželce jsem namluvil,

17.11.2022 v 13:27 | Karma: 0 | Přečteno: 62x | Diskuse

Štěpán Bicera

Selské baroko K 19 Přijde hic

Dvířka do dvora visela jen na horní skobě a při otevření hlasitě zaskřípala. Sténající pant jsem použil místo zvonku, ale ani po opakovaném zavrzání se Bašta neobjevil. Nezbylo, než na nevábně vyhlížející dvůr vstoupit.

23.4.2022 v 12:00 | Karma: 3,11 | Přečteno: 120x | Diskuse
  • Nejčtenější

Policie v pohotovosti kvůli hrozbě terorismu. Zadržela podezřelého cizince

8. června 2024  23:01,  aktualizováno  9.6 12:41

Policie dopadla cizince podezřelého ze zvlášť závažného zločinu, po kterém vyhlásila pátrání v...

„Ukrajinská sebevražda“. Intriky v Kyjevě čím dál víc frustrují Západ

11. června 2024  19:21

Kádrové změny nezmítají jen ruským ministerstvem obrany, rostoucí pozornost vzbuzují i rošády v...

Dar pro Ukrajinu prostřednictvím Čechů vyvolal na Tchaj-wanu bouři

10. června 2024

Premium Dar, který má pomoci Ukrajině s obnovou tamního zdravotnictví, způsobil na Tchaj-wanu politický...

Volby vyhrálo ANO před SPOLU. Stačilo! i Přísaha mají dvě křesla, propadli Piráti

9. června 2024  20:29,  aktualizováno  10.6

Volby do Evropského parlamentu vyhrálo v Česku hnutí ANO. Od voličů získalo 26,14 procenta hlasů,...

Policie prověřovala nákup vojenského materiálu pro Ukrajinu. Zajistila 300 milionů

5. června 2024,  aktualizováno  8.6 21:12

Premium Česká policie v tichosti prověřovala třaskavý případ, který může mít negativní dopad na zbrojní...

Starostové nesouhlasí s plánem na další rušení pošt, testy chtějí překazit

14. června 2024

Premium Česká pošta začala na venkově testovat, nakolik zvládne klasické poštovní pobočky nahradit Mobilní...

Začíná nová éra válčení. Na Ukrajině proběhla první bitva robotů na světě

14. června 2024

Premium Historie si možná bude pamatovat, že jedna z prvních bitev mezi roboty se odehrála na Ukrajině...

Kazaň a Helena. Ruská a americká jaderná ponorka se přiblížily na dohled

13. června 2024  22:12

Na Kubě, kam tento týden dorazily ruské bojové lodě, se nachází i americká jaderná ponorka USS...

„Jako impérium si musíme podrobit barbary.“ Ruský moderátor rozzuřil Číňany

13. června 2024  22:11

Ruský propagandistický moderátor Sergej Mardan silně pobouřil čínské uživatele sociálních...

  • Počet článků 992
  • Celková karma 0
  • Průměrná čtenost 1280x
Jsme jako hokejoví brankáři. Naučili jsme se bez masky do střetnutí nechodit a jací doopravdy jsme, je těžko zodpověditelná otázka i pro nás samotné.

Seznam rubrik