Selské baroko K 8 Srnec

Než schůze začala, postavil jsem na dlouhý stůl se zelenými ubrusy pět lahví rumu a pět zelených a ke každé židli dal talíř s plátky šunky, gothaje, turisty a loveckého salámu. Alkohol zajistil Vojta v Hradci a uzeniny v Plané.

S hospodskou jsme je nakrájeli a ozdobily okurkou a různobarevnými plátky paprik. Za odměnu dostala dvě láhve gruzíňáku, který Vojta vyfasoval při návštěvě sovětského velvyslanectví. Volby přišly na řadu až na závěr schůze. S uspokojením jsem si prohlédl plot zdvižených paží a vydal se do výčepu k telefonu.

„Stal ses členem sdružení.“

Odpověděl mi podrážděný ženský hlas. „Rodičů a přátel školy?“

„To není Marek?“

„Ne, to je Lukáš.“

"Myslel jsem, že mluvím s Vojtou. Promiňte, mohl bych ho dostat k telefonu?“

„To sotva." Slyším šustění a po chvíli znovu ten ženský hlas, ale tentokrát už zní mnohem příjemněji.

"Pokouším se dostat horu k Mohamedovi.“ Slyším šum a pak znovu ten řízný tón, až jsem mimoděk odsunul sluchátko od hlavy.

„Jako by staří kamarádi nestačili. Podívej, jak ses s nimi zřídil. Jsi na krupici.“ Ozvala se řada nedefinovatelných zvuků a pak opilý Markův hlas. “Kdo je?“

„Franta, Vlastiboř. Jednohlasně jsme tě přijali za člena. Také jsi dostal povolenku na srnce první věkové. Odstřel začíná pozítří.“

„Dopoledne jsem byl pro tekutou munici v Hradci a trochu jsem si tam i zastřílel. Přivezl šofér tu baterii?“ Jazyk měl pořádně těžký.

„Právě ji likvidujeme jako třídního nepřítele.“

„Čest vaší ušlechtilé práci.“ Chraplavě se rozesmál. "Koukám, žes mě nakazil. Budu si na tebe muset dát větší pozor. A co ti péesáci?" Zakašlal a několikrát si odkrknul. "Udělali voliéru, jak jste chtěli?"

"Jen dvakrát větší. V tom týdnu zvládli postavit i střelnici a o čarodějnicích se poprali s místní omladinou o májku a pár holek. "

Vojta se rozesmál. " Odjakživa jako Marx tvrdím, že venkov je zárukou zdravé budoucnosti, třebaže je málo revoluční." Opakované zakašlání. "Kamaráde, já jsem snad vystřízlivěl. Za hodinku vám s tou baterií pomůžu."

Ve dveřích hospody se objevil už za třičtvrtěhodinky a před sebou nesl karton s plachetnicí. U pultu si právě připíjel Voborník s Kubíkem.  Na rozdíl od hospodské, náklad přivítali s velkým jásotem a hned ho od Vojty převzali. Ten si přišoupnul volnou židli od Moravcova stolu a bodře mě poplácal po rameni.

"Střelnici s voliérou jsme zvládli. Co naplánujeme teď?"

Moravec byl od nás na doslech a tak jsem raději ztišil hlas.

"Nejedná se o rozkrádačku?"

"Co šeptáš? Jakápak rozkrádačka. Za vaše, vlastně teď už za naše myslivecké sdružení jsem podepsal družební smlouvu s rotou pohraniční stráže z Nové Bystřice. V rámci bratrské spolupráce lidové armády s dělnickou třídou nám v rámci výcviku pomohli a obohatili tím jinak těžký život na vsi o pár druhů zábavy."

"Jenomže na voliéru použili fungl nové pletivo a na střelnici přivezli dvě automatické vrhačky ovládané na dálku. Odhaduji, že to muselo stát aspoň třicet tisíc."

Na Vojtovi jsem poznal, že to bylo mnohem víc. "Starou Jiráčkovou zavřeli skoro na rok za to, že z vepřína odnášela v dědkových velkých gumákách krmení pro jejich pašíka."

"Srovnáváš nesrovnatelné. Žrádlo nosila soukromému praseti a tak šlo o rozkrádání socialistického majetku. V našem případě šlo jen o pouhý přesun socialistického majetku z jednoho místa na druhý. A pokud jde o ty vrhačky, tak v družební smlouvě je psáno, že se na vaší střelnici budou cvičit pohraničníci z Nové Bystřice ve střelbě na běžící a letící cíle. Zrovna nedávno jeden narušitel přelétl v balonu hranici u Znojma. Netrefení se svádělo na velký vítr. Už jsem si zjistil, že z vrhačky letí holub rychlostí čtyřicet metrů za vteřinu a to je kolik kilometrů za hodinu?"

Můj výraz si vysvětlil, že to neumím spočítat a s neskrývaným potěšením to udělal za mne. "Veletucet. Tudíž letí rychleji než orkán a ten se u nás vyskytuje jednou za čtyřicet let." Nesmírně spokojen sám sebou rozjařeně mávnul na hospodskou. "Jedno orosený, soudružko. Kecám a nepiju."

"Tvoje říkala, žes na mol. To ses nebál sám řídit?"

"Za prvé, moje má sklon k přehánění. Za druhé, kdo se bojí, sere v síni. Měl jsem otravovat služebního šoféra? Mám ve zvyku se k podřízeným chovat ohleduplně. Většina z dopravky jsou kámoši a kdyby ne, od toho mám průkaz." Se zalíbením si proti světlu prohlédl obsah půllitru a pil tak lačně, až mu ohryzek poskakoval. 

Slunce spěchalo načervenalým oparem ke kulise lesa a prodlužovalo jeho stín, až se rozplynul v soumraku. Ptáci naráz, jakoby na povel, utichli. Vojta s dalekohledem na očích přejel pole až k rybníčku, kterému se říká Jordánek a když triedr odtáhnul, bylo na něm znát zklamání.

„ Zatím jsou v lese, nebo zalehlí v osení.“

"My jsme se uměli narodit nejen do krásné země, ale i do krásné doby. Moje babička přišla na svět s koncem minulého století. Za stejný čas, co my si užíváme mírové pohody, ona protrpěla hospodářskou krizi, odsun ze Sudet a dvě války a než jsme se z té druhé vzpamatovali, umřela. My máme práci  jistou, peněz akorát, střechu nad hlavou, dobré pití, hodné ženy. No řekni, co nám chybí?" Rozesmál se. "Zapomněl jsem na ty tvoje rohlíky. Ty se musíme ještě naučit péct, aby byly stejně dobré, jako bývaly ty od pekaře Jakeše."  

"Jaška. Milouš byl také pekařem?"

"Elektrikářem. Vyučil se u Bati."

Kolem vodárny a Holcové louce vyběhla na pole plná koza se šmolkou. Poklepal jsem Vojtovi na rameno. "Teď už jenom šeptem a bez ykavek." Netrvalo dlouho a z mlází před Žaldovo loukou, tak sto metrů od nás, vyšel i mnou obeznaný bulkař. Vojta se na mne tázavě podíval. Opatrně, aby řemen nezavrzal, jsem mu podal kulovnici.

„Klepu e, jak tenkrát na praeti a tak to imou nebude."

Rukou jsem naznačil, ať nikam nespěchá. Roček udělal několik kroků do pole a jistil. Znovu popošel a začal s pastvením. Vítr od vsi přinesl hlášení veřejného rozhlasu. Srnec přizvednul hlavu a ideálně se natočil. Vojta zamířil. "Připomíná mi partaj. Taky i neuvědomuje, že už je koro v pánu."

Po ráně se srnec prohnul, jako by mu položili pytel s mokrým zrním na záda a po pár krocích zalehl.

“Trefil jsem ho?“

„Přebij a zajisti. Dostal to na měkko.“

„Co to znamená?“

„Ránu do střev.“

„Co budeme dělat?“

„Dáme mu půl hodiny a pak  kvůli tmě k němu budeme muset. Myslíš, že to krachne?“

Vojta se podíval do nebe, jako by čekal, že mu seshora napoví. "Dávám tomu tak nejvýš rok. Naháněním strachu by se to dalo udržet i déle, ale nahoře není zájem. Koho by taky bavilo roky vládnout a být pořád chudý. Na dovolenou jezdit na Krym a na výlety moskvičem. Hlavním handicapem socialismu je, že neumožňuje těm nahoře zbohatnout. I kdyby si k penězům nějak pomohli, nesměli by to dát najevo a to je k vzteku."

"Svoláte sjezd, na kterém se usnesete, že socialismus změníte na kapitalismus?"

Vojta se rozesmál. "Je tu plno týpků, kteří se na vládnutí  třesou. Těm předáme kormidlo za slib, že nás nechají v pohodě podnikat a vysloužilým dají pořádnou penzi. S tvými známostmi v republice a s mými i v RVHP to pak bude máček."

"Pošlou sem tanky, jak v osmašedesátým."

"V Kremlu už mají chudého socialismu taky plný zuby. Ve Svazu podnikat, jsem za pár let nejbohatší muž Evropy a tavárišči si také moc dobře uvědomují jaké možnosti nabízí širá Rus."

"Nejvyšší čas jít ho omrknout."

Když jsme se k bulkaři přiblížili, několikrát se marně pokusil dostat na běhy a pak už jen vyděšenýma očima sledoval přibližující se konec. Přiklekl jsem, dýkou udělal záraz a najednou se mě zmocnil vztek. Nejen na Vojtovu mizernou ránu, ale i na myslivost, kvůli které si kazím nádherný večer zabíjením tvora, který nikomu nic neprovedl. Vztek jsem měl i na srnce, že měl místo paroží jen dvě bulky a proto musel skončit. Zlost jsem měl i na komunistické papaláše, kteří z jinak dobré myšlenky svou blbostí a strachem o koryta udělali podobného zmršence na odstřel a který se zajídá i jim. S ostnatými dráty a závorami na hranicích, záchovnými dávkami místo platů, prázdnými pulty obchodů a tupými proslovy plných frází. Jestli má Vojta pravdu a krachne to, určitě nepůjde o žádné malé úpravy, ale všechno bude naopak. Pochmurné náladě pomohlo i vědomí, že se cítím příliš stár, abych se učil nové věci.

Z kapsy jsem vytáhnul dvě smrkové větvičky a placatici. Jednu jsem smočil v ráně a vložil do pootevřeného svíráku a druhou strčil za stužku Vojtova klobouku. Láhev zůstala v mé ruce na půl cesty k Vojtovi, který koukal k lesu. "Jen jednou?"                 

Myslel jsem, že myslí ránu dýkou. "Už zhasnul." 

Z lesa se ozvalo nové kukání a Vojta ožil. "Jednou, dvakrát, třikrát," Kukačka zmlkla a Vojta zesmutněl. "Celkem čtyřikrát. To je málo."

"Na tyhle pověry se na vsi nevěří. Dneska ti zakuká jednou a zítra osmdesátkrát a obojí by stálo za hovno."

"Čemu věříte na vsi?" 

"Pivu. Komu přestane chutnat, ten tu dlouho nepobude." Vojta se usmál, popadnul placatici a já ukázal na hlavu srnce. „Blahopřeji k ulovení prvního srnce. Smrkové větvičce se říká úlomek a to, co v tobě zmizelo, byl rum."

„Tak ho máme.“ Několik hostů nám dalo najevo, abych nerušili. Potichu jsem  hospodské podal játra a pošeptal "po maierovsku".

V hospodě to nehučelo, protože všichni, včetně hospodské, naslouchali povídání dědy Herzů. Přisedli jsme k mysliveckému stolu vedle Peřiny a Maiera a kývnutím pozdravili. Děda na mne zamrkal a pokračoval ve vyprávění. „Vylodili nás v malém přístavu s pevností, který se jmenoval Modži a byl na ostrově Kin-Šin. Šli jsme na lehko, protože zavazadla zůstala ve vraku, který odtáhli do doků v Kobé. Obyvatelé ostrova, již dříve zpraveni o ztroskotání lodě, nás srdečně přivítali. Naše rota se do budovy americké Ymky už nevešla a tak nás nastěhovali do plátěných stanů, postavených na přilehlém prostranství. Ráno jsme nastoupili k rozcvičce a hned byli obklopeni houfem kluků. Děvčata chyběla. Nesměla nikam bez pozvání. Po snídani naši muzikanti spustili české písničky. Japonce nejvíc zaujala harmonika, kterou neznali. Místní si nás časem oblíbili a neschopnost se domluvit jsme nahradili všemožnými posuňky. Později jsme, rukama, nohama pozvali i odrostlá děvčata.“

„Já bych je zval jinou končetinou.“ Od propanbutanového vařiče, který si do výčepu přenesla, aby nepřišla o vyprávění, hospodská Maiera rázně okřikla.

Děda Herzů ji posuňkem poděkoval a přizvednutou rukou ukázal na svůj prázdný půllitr.
„Pohybovat jsme se mohli jen ve  vymezeném prostoru. Přáli jsme si, když už nás sem osud zavál, tuto zem více poznat, ale platila pro nás spousta omezení. Ani koupat v moři jsme kvůli žralokům nesměli. Konečně správa města uvolnila jeden ze starých chrámů a já se rád přestěhoval ze stanu do sucha a tepla. Dovnitř bylo zakázáno brát jídlo i pití a vcházet se smělo jen v ponožkách. Jednou nás při poobědní siestě vyděsilo dunění. Země se začala chvět a trvalo to pěknou dobu. Slunce zahalily mraky a do večera už nevysvitlo. Zavládla pochmurná nálada.“

Děda si vzal od hospodské plný půllitr, vrátil ji vypitý a chvíli se kochal pohledem na kopec pěny. “Umění není jen v galeriích. Je kolem nás, jen si všimnout. Za mého mládí se uhlí rozváželo koňským povozem. K nám na statek ho vozil takový udělaný uhlíř ze Soběslavi a na kozlíku vedle něj sedávala  ženská, jak se říká, krev a mlíko. On v umouněných montérkách, ona v sněhově bílých, nabraných šatech a světu pyšně ukazovala vypnutou hruď s obtisknutou černou dlaní.“

Děda se zhluboka napil a hřbetem ruky si utřel pěnu z nosu. Pokračování znám. Po zemětřesení teď přijde na řadu incident, kdy v chrámu jeden z Čechů zabije posvátného hada, potom příhoda s delikventem, kterého dozorci na vězeňském dvoře v běhu setnou, procházky po městě i za něj, při které v jakémsi křoví děda objeví oběť vraždy.

Vidím, že vyprávění Vojtu neupoutalo a tak se šeptem vracím k tomu, co teď i mě  mnohem víc zajímá. "Nestačilo by lidem umožnit výjezdy na Západ bez těch otravných doložek? Poskytnout jim dost valut, aby si tam nepřipadali jak chudí příbuzní? Vykašlat se na těžký průmysl a začít podporovat výrobu spotřebního zboží, aby bylo běžně k mání bez ponižujících front? Přestat cenzurovat média a lidem dovolit říkat, co si myslí? Umožnit drobné podnikání, soukromá řemesla a rolničení? V Kremlu máme teď Gorbačova. Ten by to podpořil jako perestrojku a ještě by za to papaláše pochválil. Proč v ústavě nezrušit vedoucí úlohu KSČ a povolit i jiné partaje než tu frašku se socialisty a lidovci v Národní frontě? Jsem si jistý, že po všech těchto změnách k lepšímu by naše partaj měla vedoucí úlohu i bez vynucení ústavou." 

Vojta se shovívavě usmívá.

"Koukáš na mne jako na blázna. Ty hranice bych přirozeně otevřel až úplně nakonec, po všech těch opatřeních."  

"Kdyby padal suchý déšť, nemusely by být deštníky. Už ses vykecal? Na nákupy spotřebního zboží na Západě nemáme valuty a sami podobné neumíme vyrobit, protože jsme vývojově zaostali. Těžký průmysl nahradit lehkým nepomůže. Nebo si myslíš, že valcíř z Poldovky stvoří barevnou televizi ala Sony? Naše partaj nemůže vyhrát volby, protože lidé při prvním výletu za Český les uvidí ten šílený rozdíl v životní úrovni. Bez cenzury bude národ zaplaven nejen pravdou, ale i všemožnými výmysly a pomluvami. Dvě generace jsme lidi učili, že co je v telce nebo v novinách je pravda pravdoucí a teď chceš tyhle naivky vystavit svobodě tisku a slova? Zavedeš svobodné volby a nově vzniklé strany voličům v kampani naslibují hory doly. My samozřejmě taky, ale je pochopitelné, že lidé uvěří spíš jim, než někomu, kdo jim čtyřicet let lhal. Dovolíš drobné podnikání a jak potom vysvětlíš dělníkům a družstevníkům propastný rozdíl v příjmech? Kdybychom podle tvých představ přece jen socialismus zdokonalili, tak papaláši pořád budou muset ctít komunisticko-františkánskou zásadu, že správný komunista musí být povznesen nad pozemskými statky. Se socialismem, ale i odbytovým oddělením v Jitoně se už předem rozluč a koukej přemýšlet o své budoucnosti. Kdo je připraven, není překvapen. A teď přestaň myslet a začni žít."

Hospodská dokončila opékání jater a začíná je roznášet po sále spolu s topinkami potřenými plnotučnou hořčicí. Je nás na to asi tucet a tak jsou játra akorát pro chuť a topinky na zasycení. Děda Herzů stihnul dokončit vyprávění o Japonsku pasáží o nenapravitelném zloději, kterému před zraky kolemjdoucích za nějakou další zlodějnu kat odříznul poslední prst, který mu ještě na rukou zbyl. Slyšel jsem to už  mockrát a i tentokrát mne napadá, co asi tak mohl tím jedním, i kdyby ukazováčkem, šlohnout. Vidím, jak si cikán Bene mimoděk prohlíží obě dlaně a když zjistil, že ho sleduju, předstírá, že si je omastil jídlem a otírá je o rukáv.                                                                                                             Vojta se ke mně naklání s rozzářenýma očima a žvýkající sanicí. "Proto jsem chtěl k vám a nikam jinam. Hospodská tady perfektně a bez řečí uklohní pro celou hospodu játra. Nadělá k nim hromadu topinek a nic za to nechce. Kdybychom nebyli blbí, takhle mohl, kamaráde, vypadat komunismus a místo toho to krachne."

"Mám pocit, jako bys mi jitonský krach i přál. Ty vaše výbory přece musí skončit jako první a potom na tom budeš hůř jak já." 

Vojta se přezíravě usmál. "Neznáš rčení, kdo dřív přijde, ten dřív mele? A tady toho bude k semletí opravdu moc, to mi věř. Bude jen správné, když si to rozeberou ti, kteří mají na vytvořených hodnotách největší zásluhy. K čemu pomohli disidenti? Akorát dělali bordel."  

Z police s nápisem Věčná loviště se na mne usmívají ti, co to mají už za sebou a mě najednou jejich výraz připomíná úsměv Jana Wericha na fotce, která se kolportovala krátce po jeho smrti. Byl na ní vzkaz, který jsem si tehdy vyložil "tak si to tady užijte".