Děda opravdu nekecal. Krátce nato padla v Berlíně zeď. Dederoni jako v nočním prvomájovém průvodu vyrazili navštívit zapovězený kus Berlína a obdivovat prohnilý režim, kterému jejich dva slovutní rodáci věštili neslavný zánik.
V pátek 17. listopadu v Praze esenbáci během vzpomínkového pochodu utloukli studenta Šmída a jak se později provalilo, muselo se jednat o příbuzného Járy Cimrmana. Den na to jsme měli hon a když jsem se po půlnoci chystal po návratu z hospody do postele, zastavila před domem osmsetpětka s milicionáři, táhnoucími na Prahu. Manželka jim vysvětlila, že jsem na krupici, což byl jediný argument, který komunisté s hlubokým porozuměním akceptovali. Ještě jsem po tom leknutí nezabral a z Prahy se vrátila dcera Štěpánka se svým kamarádem Honzou. Z vysoké ekonomické přivezli letáky, vysvětlující události v Praze. O příbuzném Cimrmana v nich nebyla zmínka. Po nedělním obědě jsem ji vysadil v Soběslavi, kde hodlali provádět osvětu. Sám jsem domluvené dvě hodiny strávil na podniku. V kanceláři jsem na stole našel dva dálnopisy. V prvním Peter Mellin z Ikea oznamoval návštěvu majitele firmy pana Kamprada a v závěru vyhrožoval, že pokud okamžitě nezprovozníme fax, který nám před půl rokem darovali, dají ho Staňkovi do píseckého Hikoru. V druhém byla pozvánka od Štefana Sustrika na úterní jednání v pražské pobočce PZO Drevounia. Cestou domů mi dcera znechucená soběslavskými občany, popisovala obroditelské tažení. Z vývěsní plochy před vrátnicí Ladovky leták vzápětí po přišpendlení strhl vrátný a nezištně poskytl přednášku o výdobytcích socialismu. Na náměstí dceru poznal tajemník městského národního výboru. K přišpendlenému letáku se zachoval jako ladovácký vrátný a navíc poznamenal, kdyby to tak věděl tatínek. S podporou či sympatiemi se nikde nesetkala a tak do Vojtovy téze o nerevolučnosti rolnické třídy zahrnula i maloměšťáky a nazvala je burany.
S vědomím, že jediné parkovací místo ve dvoře pobočky Drevounie v ulici Politických vězňů obsadí auto ředitele vývozu nábytku do kapitalistických států, jsem to svoje referentské zaparkoval na střeše vestibulu Hlavního nádraží. Během potřásání rukama mi došlo, proč mi Štefan ušetřil cestu do Bratislavy. Do Prahy vzal s sebou i svého předchůdce Milana Píku a oba se chystali na odpolední demonstraci na Václaváku. Na střídačku nás zasypali informacemi, které slyšeli během cesty při poslechu rakouské stanice a z nezávislého zdroje potvrdili. že žádného studenta esenbáci neutloukli. S útrpnými výrazy začali popisovat dění v Bratislavě, kde se Slováci, až na pár výjimek, chovali podobně jak v osmašedesátém. Na Václavák jsme vyrazili v půl čtvrté. Jirkové Jirotka s Vorbsem, ani Pepa Švec se ke svému současnému i bývalému nadřízenému nepřidali a sám jsem je i chápal. Co projde na Slovensku, neprojde v Čechách a mohli by tak přijít o čtyři jisté každoroční výlety na Západ a za to jim účast na demonstraci rozhodně nestála. Naše generace si až moc dobře pamatuje, jak dopadlo Pražské jaro. Než jsme v poletujících vločkách dojedli rychle chladnoucí párek, začaly se kolem nás srocovat hloučky demonstrantů. Z chodníku nás sledovali milicionáři se samopaly na hrudi a naštěstí to nebyli ti naši. Od Národního muzea na nás mířila hlaveň tanku, který jsem důvěrně znal z časů vojny i odspoda. Houstnoucí dav nás odtlačil pod balkon Melantrichu, kde se za mikrofonem začali střídat řečníci. V duchu jsem si vybavil fotografii z 28. října 1918, kdy se dav opojený odtržením od Rakouska choval podobně. Na vývěsku Národní politiky tehdy vyvěsili nótu, kterou zaslal rakousko-uherský ministr zahraničí prezidentovi USA s nabídkou na příměří, ve které akceptoval Wilsonovy požadavky o právech národů rakousko-uherských. To lidé mylně pochopili jako kapitulaci a z Rakouska-Uherska se začala klubat Československá republika. Tentokrát dav ze socialistické letargie probudila pro změnu lež o ubití studenta a bude usilovat o zkrácení dnešního názvu vlasti na tu původní verzi. Účel znovu posvětí prostředky a až se projeví, že to byl omyl či lež, zpátky to vrátit nepůjde.
Když začal mluvit Václav Havel, kterého uvedli jako budoucího prezidenta, napadlo mne, že lepší než očerňování v Rudém právu, by komunistům prospělo, představit ho národu v televizi. Náš první kosmonaut Remek, který si svými řečnickými schopnostmi vysloužil z jeho příjmení vytvořenou trefnou přezdívku "rychle é, mluvící é, kosmonaut", hovořil plynněji. Dalšího řečníka představili jako budoucího ministra zahraničních věcí a mne napadlo, kde je ta demokracie, ke které se všichni hlásili. Davu to však očividně nevadilo, protože na každé samozvolení reagoval souhlasným pokřikem, pohupováním zapálených svíček a cinkáním klíčů. Vzpomněl jsem si na teorii vývoje po spirále a vybavil si z hodin dějepisu podobné halasně oslavované a nadějemi nabité chvíle, které byly pokaždé vystřídány vystřízlivěním, znechucením a nakonec touhou po další změně, která už zcela jistě zajistí vysněný ráj. Nedaleko nás stvořili z několika beden jakési pódium, ze kterého začali kamerou s nápisem ZDF snímat demonstrující. Když se objektiv přetočil naším směrem, přikrčil jsem se za papachu Štefana, zatímco vedle mne stojící důchodce Milan Píka hrdě napřímil tělo. Už pořádně prokřehlý jsem přivítal u mikrofonu Martu Kubišovou, která na závěr zazpívala hymnu. Při loučení se Slováky jsem zamyšlenému Milanovi řekl, že právě u něj bych čekal mnohem víc radosti. Na to se pousmál a řekl, že radost je lícem mince, jejíž rubem je smutek a jak dnes dopadla na stranu příznivou, pravděpodobnost velí, že příště tomu bude naopak.
Na jeho slova jsem si vzpomněl při převalování v posteli. Místo usnutí se mi v uších znovu a znovu jako ozvěna vracel pokřik "už je to tady, už je to tady, už je to tady" a před očima jsem měl rozzářené obličeje nadšených demonstrantů. Snad právě proto se celý život cítím mezi lidmi tak osaměle a cize, protože mi tohle souznění kvůli věčnému přemýšlení není dopřáno. Místo osvobozujícího rozjaření mne ovládne v takových chvílích spíše melancholie a místo pocitu opojné sounáležitosti s davem, stísněné uvědomění odlišnosti. Znovu počítám od stovky do jedničky a opět marně. Uvědomuji si, že těm všem, co stáli kolem mne, závidím jejich jednoduchost a prostotu. S uspokojením přijímají fakt, že se hroutí vláda jedné strany a nepřemýšlejí nad tím, co může být za tím a co potom. Po Velké válce rakousko-uherský ministr zahraničí akceptoval požadavky prezidenta USA o právech národů rakousko-uherských. Jaké požadavky budou mít Spojené státy tentokrát? O prezidentovi a ministrovi zahraničí je už rozhodnuto. O tom, že nesmíme být jako Rakousko neutrální, asi také. V nějakém románu, myslím od Kundery. jsem četl že "optimismus je opium lidstva". Dodal bych, že k tomuto opiátu patří i slova demokracie a svoboda. Všichni vládci světa, komunisty nevyjímaje, s těmito slovy krmí ovce pod sebou, aby si nevšimly, jak jsou jimi zneužívány, střihány a dojeny. Asi nás opravdu čekají nové časy, které kovaný komouš Vojta předpovídá, co jsem ho poznal. Jak mohou vypadat, když on sám se na ně těší a chystá? Stejně jako komunisté zneužili po Vítězném únoru nadšení davu z okradení těch, kterým léta záviděl, tak i tihle noví zneužijí optimistickou náladu, které jsem byl na Václaváku svědkem. Zatímco bude národ křepčit, odnárodní v jakési inverzi Vítězného února tehdy zabavené majetky a všechno to, co lid této země, díky záchovným dávkám, které místo mzdy dostával, vytvořil. Dosud jsme se měli jako králíci. Zavřeni v králíkárně, s jistotou dennodenní stravy a střechy nad hlavou. Za zavřenými dvířky, které jsme nenáviděli, jsme si užívali bezpečí před predátory a téměř jsme zapomněli, že nějaké šelmy jsou. Budeme vůbec umět najít pastvinu, až nás z kotců vyženou? Uchráníme se před všemožnými šelmami a dravci, kteří se na nás sesypou?
Druhý den ráno jsem se dozvěděl od několika spolupracovníků, které jsem cestou do práce předešel, že záběry ZDF uvedla ve zprávách u nás sledovaná ÖRF a papacha Štefana nebyla zas tak vysoká, abych se za ní schoval. Místo do kanceláře jsem proto zamířil rovnou k řediteli, abych předešel prvního zvěstovatele této zprávy. Po jeho poklepání na čelo mi došlo, že jsem to nestihl a dozvěděl se, že co je dovoleno Jobovi, není akceptováno u vola a pokud jde o fax IKEA, tak si mám tuhle hračku pro děti připojit ke své státní lince.
V kanceláři na mne čekal Marek, sedící u šálku kávy a na zážitky z Václaváku zvědavá sekretářka. Vojta se při mém vyprávění tvářil jako divák filmu, který ho už jednou viděl.
„Na ÚV je svolaná mimořádka Národní fronty a za lidovce tam bude ředitel Pozemních staveb. Podepíšu mu tam smlouvu na předělání chalupy dědy na klubovnu. Vlítnou na to už zítra."
„Mohl jsi to nechat na jaro." Udiveně se na mne podíval. "Kdybych nepoznal jednoho demonstranta krčícího se za čepicí, nevěřil bych, že jsi tam byl."
„Do jara to snad vydrží.“
Mlčky zavrtěl hlavou.
"Děda Herzů říkával, že všechny změny jsou jen k horšímu. Po Rakousku-Uhersku rozhádaná první republika s hospodářskou krizí. Po ní protektorát a vzápětí komunistická totalita. Z bláta do louže, odtud do kanálu a z něj do žumpy. Kam nás to zavede teď?" Vojta tentokrát pokrčil rameny.
Doprovodil jsem ho před vrátnici a pokynul služebnímu řidiči, kterého si pamatuji z plesu. Marek stáhl okénko. "Tak jim to ve Vlastiboři vyřiď. Čtvrtek, třiadvacátého listopadu, klubovna, pozemáci."
"Čest."
"Přišel čas vysrat se na čest!"
