Selské baroko K 12 Poplatkový hon

Peřina jadrně zasakroval, když na jedné z přepravek, které za Vaškovou stodolou nakládal, sáhnul do slepičince. Popošel k plotu, kde rostlo bujné mlíčí, pár listů utrhnul a dlaň usilovně rajboval. Přičichnul a pokračoval.

"Taky jsi mohl přes bedny hodit fólii."

Maier ho bodře poplácal po rameni. "Jen sis sáhl do hovna. To se občas stane." Stoupl si k němu zády, stáhl zip příklopce, mírně se předklonil a ruku zasunul do jedné z nohavic až po loket. Jen co se narovnal, mocný proud dostříkl skrz plaňky až ke kořenu dubu, kterým začíná pás trnek, lemující počátek polní cesty k Debrníku.

Peřina uznale pokýval hlavou a do zátylku mu zanotoval, "my jsme chlapci od Zvolena, máme ho až po kolena". Aby nezůstal dlužen, poplácání rázným šťouchnutím oplatil. Venca se zakymácel, proud se však nepřetrhl, ani nezeslábl.

"Když vidím, kam až si pro něj saháš, není divu, že po tobě baby jedou."  Došlo mi, že Tonda v hospodě celý týden chyběl a tak neví, co Vaška o víkendu potkalo. Ten obráceným pohybem, kterým vytahoval, ho do nohavice vrátil a po vytažení zipu se otočil.  

"Ty nevíš, že od pondělka nepíchám?" Peřina čekal nějaký fór a tak se už dopředu pousmál.

 "Ani nemočím." Smutný tón i výraz ho přesvědčil, že se vtipu nedočká.

 "Cos dělal teď?"  

"Vypouštěl." Zopakoval prvotní rituál a z příklopce vytáhl hadičku s ventilem na konci. "Po honě jste mne zapomněli pod stolem a ráno jsem byl zmrzlý jak sobolí hovno. Na zahřátí jsem dopil, co jste ve flaškách nechali, ale ta trocha na záchranu nestačila. Odpoledne jsem dostal zimnici, že jsem čaj musel pít brčkem a už večer jsem piňdoura ždímal, jak cecek mlsný kozy. Když to v pondělí úplně přestalo téct, mazal jsem do nemocnice. Tam mi do něj strčili tuhle rourku a předepsali nějaký sajrajt. Ten během úterka horečku srazil a měl bych ležet v posteli. Jenomže tam se mi honí hlavou blbosti."

 "Sám jsem u ohně taky nastydl, ale stát se mi tohle, tak se snad do smrti neopiji." Tonda po pohledu na katétr potřeboval potěšit zprávou o cizích neštěstích.

"Nebyl jsi sám. V hospodě jsem se od pondělka potkával jen s Wagenknechtem, Manhofem  a Frantou. Dokonce i děda chyběl."

Ze silnice odbočil tmavozelený Trabant, přejel můstek a před námi zastavil. Ze staženého okénka se na nás tlemil Pepa Honsa. „S papíry za pětikilo.“ Poklepání rukou na umělohmotné dveře vydalo zvuk připomínající tympány.  

Peřina má podobného a tak ví, kolik taková ojetina stojí. „V socialismu se o cenách nežertuje.“

"Včera večer o tom mluvili na Svobodné Evropy. Ráno jsem nelenil a trabant se zelenil. V Praze dederoni  přelézají jak opice plot ambasády brášků a jsou rádi, když za auto aspoň něco trhnou. Koukněte, jak je zachovalej.“

Nekoukli jsme, protože přes můstek přejely další tři trabanty a zaparkovaly v zákrytu za Honsovým. Z prvního vystoupil cikán Bene a k autu před sebou uznale zvedl palec. “Bene barva. Pro nás už jen tyhle. Stály tam odemčený, s klíčky v zapalování a techničákem na sedadle." Naše výrazy si špatně vyložil a rychle dodal. "Policajti byli rádi, že jsme od aut uvolnili ulici.“ Ukázal na ty za sebe. “Moje rodina.“ 

Pepa si promnul bradu. "Já blbec zaplatil půl kila." Vyrazil ke Komárovu a růdl hnědých k bytovce.        

  "Smraďoši." Maier si držel nos, dokud se šedavý oblak nerozplynul. "Všude kolem se to hroutí, jen tady chcípl pes."

"Děda Herzů pohřbívá socialismus od léta a teď k němu přidal i sebe. Mám se u něj zastavit pro zápisky z války sibiřské."  

"Jdu s tebou. Snad mne pohled na ještě nemocnějšího trochu povzbudí." Otočil se k Peřinovi, který sedal za volant. "V kolik chceš začít s odchytem?"

 "Až se setmí. To budou klidnější."

Děda seděl za stolem a během těch pár dní, kdy jsme se neviděli, neskutečně sešel. Lžící nabíral z kafáku kusy nalámaného chleba a než je donesl do úst, další kapky cikorky zvýraznily světle hnědou cestičku na bílém ubruse. Pokýval na pozdrav hlavou a ukázal na štos papírů v černých deskách na nočním stolku. Maier si přitáhl židli od okna a než usedl, porovnal rourku v nohavici.

„K čemu ty chmury?“

Děda si nás pozorně prohlédl. „Zubatá si mne už začala líčit a i vám na očích vidím, že se jí to daří. Jakmile se okolí smíří s něčí smrtí, skon umírajícího uspíší.“

Nedopitý hrnek postavil vedle tlustého fasciklu. Rozvázal dvě tkaničky a ze svazku papírů vytáhl černobílou, stářím zažloutlou fotografii. Položil si ji na střed hrudníku a pravačkou ji pohladil. "Takhle mi ji dejte do rakve." Fotku opřel o budík na nočním stolku a lehl si na bok, aby ji měl na očích.

Maier uznale sešpulil rty. "Vyprávět i o ní, mohlo být vaše vzpomínání na Sibiř ještě zajímavější."

"Už se těším, až mi nahoře zase zazpívá hej, hej, hej sokoli." Dědovi se zatřásl hlas. "Marienka. O celých sedmdesát let jsem ji přežil."

Maier se naklonil, aby na fotku líp viděl a uznale potřásl hlavou. "Tahle nevypadá na umření."

"Za války je všechno dovoleno a když se k vědomí beztrestnosti přidá i opilecká iluze nesmrtelnosti..." Dědovi se znovu zatřásl hlas. "Když jednoho přepadne pocit nezlomného zdraví, měl by lehnout na gauč a počkat, až ta pohroma přejde. Na světě se nejvíc zla, ale i  hloupostí napáchá hlavně kvůli němu. Nemocní na zločiny, lumpárny a jiné skopičiny nemají ani pomyšlení." Plácl se do hrudníku a smutně povzdychl. "Zítra mne přijďte zkontrolovat. Třeba mi už bude zpívat na nebesích. A tyhle zápisky si odneste. Chybí dovyprávět plavba do Terstu.“

"Zítra máme poplatkový hon pro Němce a tak musíte vydržet do neděle." Maier na dědu povzbudivě mrkl.

Protože do setmění minimálně hodina chyběla, po rozloučení s dědou jsme zamířili do hospody.

Když se hostinská během týdne od myslivců dozvěděla o trablích Vaška, sarkasticky to okomentovala rčením, kdo s čím zachází, tím také schází. Tentokrát ji však pohled na Maiera očividně potěšil.

"To je dost, že jste našel cestu mezi lidi. Jedno velký?“

„Dám tonika.“

Voborník se poodsunul, abychom se mezi něj a Manhofa vešli. „Co je s tebou?“  

„Nemoc starců.“

Hospodská před něj rázně postavila otevřenou láhev, až sklenice přiklopená na hrdlo zacinkala. "Spíš zhýralců.“ S rukama v bok očekávala námitky, ale Vašek místo protestů přitakal.

"Dík. Takhle to zní mnohem líp."

„Proč ti prostatu v nemocnici neprošťouchli?“ 

„Protože to není zarezlá trubka. Musí se nejdřív vyloučit, že to není rak a netvař se, že to nevíš."

Encyklopedie zdraví, kterou Manhof dostal na jaře k padesátinám, se pro něj stala tím samým, čím je pro věřící Bible. Zajímavé je, že o zdraví není v encyklopedii ani zmínka, zato je plná nemocí. Jak Manhofa někde píchne, už v ní listuje, Protože k tomu dochází dost často, stává se z něj nejen znalec chorob, ale i pořádný hypochondr. 

Hospodská věří, že řeči o nemocech brzdí konzumaci a tak se od výčepu velitelsky ozvalo "otočte list". 

„Jen dopovím stránku. Byli jsme u dědy Herzů. Předal nám tyhle zápisky o sibiřském tažení a na zítra žádal vizitu. Jenomže my máme hon s Němci.“    

Hospodskou to trklo. "Až odejdete lovit, ráda se na něj podívám. Včera sem na skok zašel." Významně koukla na Vencův tonic a pak zabloudila pohledem na loutky na polici. "Taky si dal jenom limonádu."     

 Na place u hospody se na jedné straně parkoviště naparovaly nablýskané mercedesy s bavoráky a naproti nim se sklíčeně krčily ojeté škodovky a wartburgy dojíždějících členů. Poraženecký dojem z porovnání dvou nesmiřitelných režimů nenapravila ani volha Vojty.

Přišel jsem jako jeden z posledních, protože cestou k hospodě na mne za sloupkem plotu Wagenknechtovy zahrady vybafla Máňa. Pyšně předvedla, že si rčení Errare humanum est pořád pamatuje a chtěla vědět, proč se mýlí lidé a ne zvířata. Je zajímavé, kolik času zabere odpověď na jednu přiblblou otázku.

 Na trávníku u parkoviště už netrpělivě přešlapoval hlouček dokonale oháklých Germánů zvyklých na germánskou dochvilnost, zatímco z hospody se ozýval nepříliš melodický zpěv Slovanů, povznesených nad spěchem světa.

Pozdravil jsem hosty Weidmannsheil a vystoupal po schodech na terasu, kde stepoval očividně zoufalý hospodář. "Kamaráde, průser. Ten tlumočník z Muzea dělnického hnutí na nás hodil bobek. Ty bys ale měl umět německy."

Zavrtěl jsem hlavou. "Umím jen obchodní němčinu a potom pár frází."

Palcem jsem ukázal k šenku. "Kdo je provokuje ruštinou?"

"Vojta si nedal říct a pozval svoje známé." Nasadil ještě ustaranější výraz. "Vždyť jsi jim něco říkal."

"Lovu zdar po jejich jsem našel ráno ve slovníku. Německy jakž takž mluvím, ale Němcům rozumím, jen když vím, o čem je řeč a plno slov si domyslím."

Peřina rozhodil rukama. "Do pičy. Co teď s nima?"

Ve dveřích hospody se objevil Vojta. Ke mně se radostně zašklebil a k Tondovi pronesl. "Mluvíš německy a nevíš o tom. To tvoje do pičy je odvozeno z německého p a t s ch e. Když Němci řeknou Ich bin in der pače, znamená to, jsem v bryndě. Češi to odposlouchali od Sudeťáků. Časem, z jim nic neříkajícího pače, udělali důvěrně známou píču a bylo jim fuk, že tím postavili smysl rčení na hlavu."

Tonda koukl na Vojtu jako na svatý obrázek. "Umíš šprechtit?"

Ten nasadil povznesený výraz. "Ovládám univerzitní němčinu. Zkusit to s nimi mohu, ale dost pochybuji, že mi budou tihle mistbaueři rozumět." Všiml si zmatku v očích hospodáře a dodal. "Zahnojenci."

Hospodář ukázal na parkoviště. "Koukni, čím ti tvoji zahnojenci přijeli a na ty jejich kvádra."

"Znovu mluvíš po německy. Kvádro je převzato z německého výrazu pro roucha, což je Gewänder. Řekni si to rychle a hlavně ledabyle. Kvendr, kvandr, kvadr a máš z toho kvádro."

Tonda koukl na hodinky. "Můžeš vyřídit těm tvým zahnojencům, že hon za čtvrthodku zahájím?"

Vojta sešel se schodů a za pomocí rukou se pokoušel dorozumět. Netrvalo dlouho a byl zpět. "Jak jsem tušil. Bavorácký dialekt  S těmi si svoji němčinu nebudu kazit."

"Řekl jsi jim o tom zahájení?"

"Pochybuji, že mi tihle křupani rozuměli."

Z Wagenknechtova statku vyšla Alenka, o které Luboš rád prohlašuje, že tahle je, na rozdíl od přitroublé Máni, určitě jeho. Se samozřejmostí profesionálního tlumočníka prohodila s Němci pár vět a zamířila k nám, doprovázena lačnými pohledy ženáčů na pár dnů puštěných z manželského řetězu.

"Táta volal, že nepřijel průvodce."

Šťastný Peřina ji sdělil, co má přetlumočit a pustil se do Vojty. „Jak to, že jsi pozval kámoše a sám máš taky pušku? Ten hon měl být jen pro Němce.“

"Jsou to naši sponzoři. Ten s kožešinovým límcem je ředitel z Vlašimi. Zadarmo náboje. Velitel péessáků je ten vytáhlý. Střelnice s bažantnicí. Ten brýlatý dělá náměstka ministra lesů. Bažanti. Poďobaný je šéf hlubockých rybářů. Kachny. Papulatý je z ÚV, komentáře netřeba. Plešatý korzár kormidluje jindřichohradeckou korvetu a zásobuje nás rumem. Ten, co vypadá, jako jeden z nás, dělá ředitele Pozemních staveb. Když mi tady Franta zatelefonoval, že je to s dědou nahnutý, napadlo mě, že z jeho chalupy by nám jeho lidi mohli za pár šupů udělat pěknou klubovnu. "

Až teď mi na přivítanou podal ruku a tvářil se při tom, jakoby středisková obec Vlastiboř i se všemi přidruženými vískami patřila k jeho panství. 

"Tudíž o prachy za vaše úlovky přijdeme." Tonda to řekl tak smutně, jakoby mu Vojta vybral hrneček v kredenci.

"Dostali jsme od nich mnohem víc, než nám vynese poplatkový hon. A jestli mne máš za vyžírku, tak tě mohu ujistit, že jen na dnešek jsem dostal pozvánku na pět bažantích honů, Židlochovice nevyjímaje." Po nabubřelém proslovu se potřeboval zhluboka nadýchnout. "Z imperialistických Němců se můžeš posrat a na významné rodáky čumíš úkosem!"  

Peřina mlčky zvednul oči k dušičkovému nebi a rezignovaně mávl na Fajta s borlicí. Krátce po uvítací znělce se z hospody vypotácela skupina komunistických prominentů. Hulákali "širaká strana maja radnaja, mnogo v něj polej, lesov i rjek" tak hlasitě, až z návesního rybníčku splašili jinak velmi krotké  březňačky. Ten při těle rychle nabil kozlici a než ho stačil Peřina zarazit, dvě po jeho tuplu spadly do Kubíkova dvora.

Při zahájení jsem stál napravo od Wagenknechta. Jen co dozněla Fajtova borlice, tlumeně pronesl: "Děda se musel mýlit. Těch se nezbavíme po věčné časy a nikdy jinak."

"Komoušů nebo skopčáků?"

Na chvíli se zamyslel. "Obou."

Hon se povedl. Smrkové větve, vytvářející čtverec pro předpokládaný výřad, se musely roztáhnout do protáhlého obdélníku a z dlouhých řad náleželo Vojtově skupině jenom pětačtyřicet úlovků.

Jen co Fajt dotroubil poslední znělku, hospodář uznale pokýval hlavou. „Řekl bych, že se hon povedl." Když to, co pohledem hledal, našel v rozjařeném hloučku Bavoráků. otočil se k Wagenknechtovi.

"Ani jsem si nevšiml, jak ta tvoje první vyrostla. Nejen, že slušně šprechtí, ale je i do kšeftu. O přestávce mi řekla, že si rezervují stejný hon i napřesrok a jejich šéf chce na naši poslední leč přijet jako host. Za to dostaneme tisíc marek a je mu jedno kolik střelí."

"Taky se rozhodl zaplatit celý výřad, včetně těch několika vašich bažantů." Poslední slova pronesl k Vojtovi s neskrývaným zadostiučiněním. "Hodí to pět set čtyřicet dva krát patnáct marek." Při pokusu spočítat to z hlavy, vyvalil oči, jako by měl bazeda. Když už matematický test vzdával, Vojta výsledek vyslovil. Hospodář horlivě přikývnul. "Vyšlo mi to stejně."  

Přicházející Alenka sumu zaslechla a podala Tondovi napěchovanou obálku. "Je to tam na chlup."

"Jaký je dnešní kurz?" Mamon probudil v Peřinovi selskou duši jeho předků, zatímco Vojta přezíravě mávnul rukou nad penězi, odsouzených Marxovou vizí ke zrušení. "Můj je lepší. Dám patnáct českých za každou mařenu a na fakturu rovnou napište sto dvacet jedna tisíc devět set padesát korun."

Vyndal z kapes dva balíčky stažené bankovní páskou a z peněženky odpočítal dvacet tři tisícovek. "Tisícovka je můj foršůs mysliveckému soudu."

"Neviděla jsi naši pokladní?"

"Nakládá bažanty do Avie jednoťáků."

Peřinovi se ulevilo, teprve když peníze vrazil jak Černého Petra Daně. "Hned je odnes domů a pokladnu zamkni na dvacet západů."

"Sama rozhodně nepůjdu. Tolik peněz jsem neviděla ani ve filmu."

Peřina se rozhlédnul a pohledem skončil na mně. "Sám ještě musím vyinkasovat jednoťáky a dohlédnout na podílky honcům."  

Dana šla vedle mne téměř celou cestu zamyšleně a jen čas od času se ohlédla. Na chodníku před jejich domem se ke mně přitiskla levým ňadrem: „To bych do Aleny nikdy neřekla.“

„Já taky ne. Šprechtila jak rodilá Němka.“

„Chovala se jak kurva.“

"Jen je do kšeftu."

"Byla mi zima v šále a ona si rozepnula snad všechny knoflíky u košile. Co si tak o nás pomyslí?“

„Že tu máme pěkný kočky.“ Usmála se, protože si mou poznámku vztáhla i na sebe. Stoupla nohou na podezdívku plotu a rukou sáhnula za plaňky. Při tom se zakymácela, že jsem ji musel přidržet zatlačením na nečekaně měkký zadek.

Rozpustile zacinkala svazkem klíčů. „Hajný Šonka dovolil starýmu uříznout pár soušek v oboře a tak přijede s plným valníkem až navečer.“

V kuchyni měla uklizeno a voňavě. „ Marně mu říkám, že se briketami topí až v mrazech.“ Bundu hodila  přes židli a svetr šel za ní. "Hic, jak v peci." Rozepnula knoflík u kalhot. „Otoč se, ať nevíš, kde ji schovávám.“

Než jsem se odvrátil k oknu, na stole stála myslivecká pokladna a vedle ní ležela tržba z honu. Na rohu ulice jsem uviděl stát s hlavami těsně u sebe dvě tetky v šátcích, ale na tu dálku a přes záclony nešlo poznat, o koho jde. Při přepočítávání se Dana předklonila a krátkým rukávem blůzky odhalila těžké ňadro, podpírané růžovou podprsenkou, olemovanou bílou krajkou. Zip u rozepnutých kalhot popojel a odkryl okraj stejně růžových kalhotek, nad kterými se kudrnatil počátek ochlupení. Peníze vložila do kasy, otočila dvakrát klíčkem, zhluboka vzdychla a hlavou hodila směrem ke gauči. Z úzkých kalhot se vysvlékla krouživým pohybem a spolu s nimi sjely i kalhotky. Ukázala na blůzku, na odpověď nečekala a přetáhla ji přes hlavu. Natočila se, abych mohl rozepnout podprsenku a prsa si podepřela dlaněmi. Zády se položila na gauč, levou nohu spustila na podlahu a pravou opřela o zeď. Při tom rozhoupala svatý obrázek chlapce přecházejícího po lávce přes bystřinu. Nad ním se vznášel andělíček a mně se zdálo, jakoby s každým zhoupnutím zavrtěl hlavou na znamení nesouhlasu. Oči Dany připomínaly diváky při tenisovém utkání.

„ Raději ho sundej. “ Opřel jsem obraz o dveře kredence.

"Otoč ho, ať na nás nečumí."

Na zadní straně visela potrhaná pavučina a její tvůrce se s křížem na zádech krčil v koutu rámu. Dana se zavřenýma očima a pootevřenými rty působila odevzdaně a zároveň přitažlivě. Podepřené levé ňadro vyzývavě trčelo, zatímco pravé se stydlivě schovalo v podpaží. Nabízenou bradavku jsem opatrně vzal mezi zuby a po špičce přejížděl jazykem.

Blaženě zavzdychala a stehna ještě víc rozevřela. Položil jsem se mezi ně a ruku jí dal pod hlavu. Když ucítila, že vrcholím, chraplavě zašeptala “beru prášky". Objala mne stehny, rukama si přitáhla mou hlavu k té svojí a jazykem mi vjela do úst. Otevřela oči a já se pokusil o úsměv.

Pod sebou jsem spatřil tělo plné faldů a kůže na stehnech připomínala pomerančovou kůru. Po hrudníku se rozvalily neforemná prsa a na břiše mezi početnými striemi jsem objevil špatně zhojenou jizvu po operaci žlučníku. Na přetvařování mi chyběly síly a tak jsem se při oblékání raději otočil zády. Dana vypadala jako ztělesnění štěstí a skvělou náladu přivlastňovala i všemu ve svém okolí.

Když jsme vyšli z vrátek, na protějším chodníku stály Voborníková s Kubíkovou a obě nasadily výraz, který mluvil. S pocitem, že mám na čele napsáno přiznání, jsem po něm několikrát přejel dlaní.

"Tak už to máte za sebou? To jste si moc neužili." Voborníková se labužnicky pásla na mých rozpacích.

"Myslím ten poplatkový hon. Myslivci a dělají skopčákům honce. Nezapomeňte vyřídit starýmu, ať se neožere jako posledně."

Před hospodou se Němci už loučili a Alenka se držela s Ritterem za ruku. "Zítra je čeká dlouhá cesta a tak chvátají na hotel. Mám poděkovat za krásný myslivecký zážitek.“

Vedle místa, kde ještě před momentem parkoval nejpřepychovější mercedes, stál zkoprnělý Wagenknecht, smutně sledující odjíždějící dceru.

„Tys ji s nimi pustil?“

"Co mám dělat, když na daun neslyší?"

"To bude tím, že je to anglicky a ona válí němčinu.“

„Spíš se bude válet s Němcem. Takovej dědek. Když jsem byl v jejím věku, tak mi dvacetiletá připadala jako babička a nezájem.“

"Ženské uvažují jinak." Spolkl jsem, že jsem si to právě před chvílí potvrdil a vyrazil se všemi k šenku.  

„Vidí jen marky a bezstarostný život.“

Voborník mu podal poloprázdnou placatici zelené. “Být kočka jako ona, dělám to samý. Co jí tu čeká? Práce, práce a zas jen práce. Ráno do zaměstnání, po šichtě pro dítě do školky, fofrem domu, uvařit večeři, uklidit, vyprat, vyžehlit, nastavit muži a furt dokola. Když neuteče ze vsi, navíc dojíždění a starost o havěť na dvorku. Mladý manžel se může dát na chlast nebo na baby, zatímco tenhle jí bude na rukou nosit. V tomhle stáří se už tolik nechlastá a u sexu bude rád, když to zvládne doma.“

„To snad nemyslíte vážně.“ Ozvala se od výčepu hospodská, které došlo, o čem je řeč. “Za chvíli ho bude přebalovat.“

„To ji může potkat tak jako tak. S ním si to odbude v mládí a jako bohaté vdově ji bude patřit svět.“

Rozjařeného předsedu bylo třeba zchladit. „Stará ti vzkazuje, že se nemáš ožrat.“

Maier hodil okem k Daně a pak se ke mně naklonil. „Je co závidět?“

“Manžel odjede do obory rubat soušky a ona se chová, jakoby ji opustil navždy. Je k neuvěření, s jakou bezstarostností a lehkostí zahne."

"Proto se ženským říká slepice. Ty taky přisednou, jen se kolem nich mihneš."

"Něco na tom bude. Jen jsem vystříkl, už mě hryzalo svědomí a ona se oklepala, jak ta slípka, když z ní kohout sleze a místo výčitek náramná spokojenost. Hlavně, aby nechtěla repete."  

"S tím rovnou počítej a až potká tvou starou, tak se bude tvářit, jakoby vyhrála první cenu ve Sportce." Venca se rozesmál. “Proto rozorávám přistávací plochu, jen co zjistím, že některá vysouvá podvozek.“ Porovnal hadičku v nohavici a zasmušile se opravil. "Rozorával jsem."

Hospodská přitančila s plným tácem půllitrů a na mne koukla žádostivým pohledem. "Děda vás pozdravuje. Zítra půjdu s vámi. Mám mu uvařit svíčkovou."

"Tak to abychom k němu šli hned po obědě."

Jen co poodstoupila, Vašek se ke mně naklonil a pošeptal. "Všiml sis, jak se k tobě měla? Na tohle mají baby nos."                                                                                     

Autor: Štěpán Bicera | neděle 12.4.2020 5:26 | karma článku: 0 | přečteno: 39x
  • Další články autora

Štěpán Bicera

Blatské baroko K 22 Tři pohřby

Pozoruji hospodskou pečlivě točící pivo a přemítám, proč Jednota, dokud ji hospoda patřila, nenabídla také vedle desítky i dvanáctku a polotmavé. Už se nese a vidím, že rozjásaný nemusí být jen obličej, ale i chůze.

1.6.2024 v 10:30 | Karma: 0 | Přečteno: 4x | Poezie a próza

Štěpán Bicera

Selské baroko. K22 Tři pohřby.

Pozoruji hospodskou pečlivě točící pivo a přemítám, proč Jednota, dokud ji hospoda patřila, nenabídla také vedle desítky i dvanáctku a polotmavé. Už se nese a vidím, že rozjásaný nemusí být jen obličej, ale i chůze.

2.2.2024 v 16:16 | Karma: 0 | Přečteno: 22x | Diskuse

Štěpán Bicera

Selské baroko K21 Nenahraditelné ztráty

Slunce se dotklo okrajem Svineckého lesa v místech, kde se říká Na Americe. Za pět minut se schová za špičkami stromů a po chvíli ho bude následovat i Večernice. Za spoustu let se nebeské představení téměř nezměnilo.

7.8.2023 v 7:47 | Karma: 0 | Přečteno: 48x | Poezie a próza

Štěpán Bicera

Selské baroko K 20 Zanedbatelné ztráty

Ostře znějící výstřely nemohly být z brokovnice, ale nepřipomínaly ani rány z kulovnic. Zkusil jsem si vybavit střelbu ze samopalu vzor 58, ale od vojny už uteklo příliš času, aby se mi to povedlo. Manželce jsem namluvil,

17.11.2022 v 13:27 | Karma: 0 | Přečteno: 62x | Diskuse

Štěpán Bicera

Selské baroko K 19 Přijde hic

Dvířka do dvora visela jen na horní skobě a při otevření hlasitě zaskřípala. Sténající pant jsem použil místo zvonku, ale ani po opakovaném zavrzání se Bašta neobjevil. Nezbylo, než na nevábně vyhlížející dvůr vstoupit.

23.4.2022 v 12:00 | Karma: 3,11 | Přečteno: 120x | Diskuse
  • Nejčtenější

Policie v pohotovosti kvůli hrozbě terorismu. Zadržela podezřelého cizince

8. června 2024  23:01,  aktualizováno  9.6 12:41

Policie dopadla cizince podezřelého ze zvlášť závažného zločinu, po kterém vyhlásila pátrání v...

„Ukrajinská sebevražda“. Intriky v Kyjevě čím dál víc frustrují Západ

11. června 2024  19:21

Kádrové změny nezmítají jen ruským ministerstvem obrany, rostoucí pozornost vzbuzují i rošády v...

Dar pro Ukrajinu prostřednictvím Čechů vyvolal na Tchaj-wanu bouři

10. června 2024

Premium Dar, který má pomoci Ukrajině s obnovou tamního zdravotnictví, způsobil na Tchaj-wanu politický...

Volby vyhrálo ANO před SPOLU. Stačilo! i Přísaha mají dvě křesla, propadli Piráti

9. června 2024  20:29,  aktualizováno  10.6

Volby do Evropského parlamentu vyhrálo v Česku hnutí ANO. Od voličů získalo 26,14 procenta hlasů,...

Policie prověřovala nákup vojenského materiálu pro Ukrajinu. Zajistila 300 milionů

5. června 2024,  aktualizováno  8.6 21:12

Premium Česká policie v tichosti prověřovala třaskavý případ, který může mít negativní dopad na zbrojní...

Starostové nesouhlasí s plánem na další rušení pošt, testy chtějí překazit

14. června 2024

Premium Česká pošta začala na venkově testovat, nakolik zvládne klasické poštovní pobočky nahradit Mobilní...

Začíná nová éra válčení. Na Ukrajině proběhla první bitva robotů na světě

14. června 2024

Premium Historie si možná bude pamatovat, že jedna z prvních bitev mezi roboty se odehrála na Ukrajině...

Kazaň a Helena. Ruská a americká jaderná ponorka se přiblížily na dohled

13. června 2024  22:12

Na Kubě, kam tento týden dorazily ruské bojové lodě, se nachází i americká jaderná ponorka USS...

„Jako impérium si musíme podrobit barbary.“ Ruský moderátor rozzuřil Číňany

13. června 2024  22:11

Ruský propagandistický moderátor Sergej Mardan silně pobouřil čínské uživatele sociálních...

  • Počet článků 992
  • Celková karma 0
  • Průměrná čtenost 1280x
Jsme jako hokejoví brankáři. Naučili jsme se bez masky do střetnutí nechodit a jací doopravdy jsme, je těžko zodpověditelná otázka i pro nás samotné.

Seznam rubrik