Selské baroko. K 1. Trakař

Mačkám hlavu mezi ramena a šilhám ke Kubíkovu stavení. Za živým plotem kupodivu prázdno. Nakloním trakař, abych prozkoumal prkenná vrata do dvora. Obvykle okem ucpaná díra po suku dnes září paprsky nízkého zimního slunce. 

Přitlačím na kolečko, aby vrzalo ještě hlasitěji. Konečně se u okna ložnice zavlnila záclona a za ní se rýsuje silueta neantického těla. Úmyslně zavrávorám, klesnu do kolen a v obličeji ladím zchvácený výraz. Trakař mi klouže z dlaní a hřbetem ruky si utírám neexistující pot s čela. Z posledních sil zalapám po dechu a klopýtavě vyrážím. Kolečko píská v rytmu připomínajícím popěvek Ej úchněm a sám si připadám ještě blběji než burlak, táhnoucí škuner proti proudu Volhy. 

Za sebou jsem už nechal oprýskanou usedlost Tondy Peřiny, kterému jsem před pár měsíci po půlnoci pomáhal najít kulovnici v zelném poli. Opřel ji o hlávku, jenomže než naplnil čtyři pytle nejvybranějšími kousky, ztratil přehled, kde to bylo. Za sebou mám i statek Doubrama, kterého jsem před vánoci málem zastřelil, když si domů za tmy nesl vánoční jedličku. Trojúhelníková silueta stromku vypadala v puškohledu jako statný kňour a jeho i mě zachránila vyčnívající hlava, rušící jinak typický klínovitý tvar  divočáka. Všimnul si mne i Smržík, který má na zdi v kuchyni čirou náhodou ty samé obkladačky, jaké jsou na záchodě kulturáku postaveném v akci Z.

Blížím se k Moravcovu stavení, za jehož plotem se krčí keře popínavých růží, chráněné před mrazem do kuželů svázaným chvojím. Sloupky plotu mne z dálky zdraví blýskajícími se skleněnými koulemi v barvách trikolory, které v májových dnech ladí s přehnaně bohatou výzdobou v oknech. Říká se o něm, že je agentem estébé, ale za celou tu dobu, co s pytlem na trakaři místním dokazuji, že do vsi patřím, mne neudal. Na nápad s trakařem přišel děda Herzů, když i za půl roku po nastěhování nás vesnice pořád odmítala přijmout za své. To i přesto, že jsem mnohem mladší zdravil jako první, ženským jsem pomáhal nastoupit do autobusu a když se odpoledne vracely, nesl jsem těm, co šly stejnou cestou,  tašku s nákupem. Při služebních cestách šestsettrojkou, jsem do ní nasedal mimo ves. Kočárek z Tuzexu, kterým se manželka pyšnila při procházkách parkem Na Jetelce, skončil na hambálku, odkud jsem snesl polorozpadnutý a rezatý prouťák z první republiky. Začal jsem chodit do hospody a naléval se tam pivem. Stal jsem se dobrovolným hasičem, ačkoliv mám z ohně hrůzu a dokonce i myslivcem,  třebaže mi bylo odjakživa při pohledu na krev šoufl. Začal jsem hrát i mariáš, třebaže pro karetní hry nemám vlohy a spoluhráči mne mají za osla, ze kterého padají drobné. Přes veškerou snahu o začlenění jsem měl pořád pocit, jako bychom byli nakažení leprou. Vyřešila to až rada moudrého dědy Herzů. 

Zbývá mi ještě ukázat se Wagenknechtovi a Voborníkovi a náhle se mi zasteskne po Praze, kde jsem neznal ani sousedy na patře. Prvorozenému bohužel vysočanský vzduch nesvědčil a tak, jen co se na kontraktech nábytku kolegové z Jitony zmínili, že shání šéfa exportního oddělení a večer v baru jejich ředitel k tomu dodal, že v nedaleké Vlastiboři je k nastěhování prázdný statek, rovnou jsme to šli k pultu zapít. Pár týdnů na to panelákový byt vystřídala chalupa s letopočtem 1896 ve špici štítu a tramvaj z Vysočan do holešovického Interiéru nahradil dělnický autobus do Soběslavi.

Na rohu Wagenknechtovy zahrady čekám další publikum. Okna jsou ku podivu bez života a škvírami vrat září slunce. Až za pátým plotovým sloupkem si všimnu cípu oblečení. Nad betonovým sloupkem plotu se objevila čupřina vlasů a bylo jasné, že Luboš to nebude. Jen co jsem dojel těsně před skrýš, ozvalo se hlasité baf. Předstírám úlek, trakař pouštím z ruky a dlaněmi si zakrývám oči.                      "Fuj, to jsem se leknul." Odměnou mi je pohled na nefalšovanou radost, jakou umí prožít pouze ti, co mají království nebeské už na zemi.                                                                                                         

"Co vezeš?"                                                                                                                                 

"Trakař." Wagenknechtova mladší dcera Jarmila, které celá ves neřekne jinak než Máňa, můj bezděčně shovívavý pohled oplácí zvednutím očí k nebi.                                                                   

"Ptám se, co vezeš na něm. "                                                                                                                   

 "Nic."                                                                                                                                                   

"Nic vypadá jinak."                                                                                                                                     

 " Převážím vzduch."                                                                                                                             

"Není ti to blbý?"                                                                                                                               

"Tenhle voní obilím." Rád si s Máňou povídám, protože s ní se dá plácnout dokonce i pravda, aniž by to mělo nepříjemné následky.

"Kde máš tatínka?"                                                                                                                           

"Proč se nezeptáš, kde mám maminku? Ta je jistá, táta nejistý."

Rozumu moc nepobrala, ale na citáty ji paměť slouží. Tenhle má od táty. Když se naleje, takhle naznačuje, že od něj tu hloupost nepodědila.  "Proč je táta na rozdíl od mamky nejistý?"                       

Chvíli přemýšlí, jak vysvětlit, co jen tak plácla. "Nechodí do hospody. Vy jste včera zase vypadali."

Tohle slyšela pro změnu od mamky. "Nesluší ti, když se mračíš. "                                                         

"V noci jste nás probudili. Mamka tátu musela svléct a pomoct mu do postele. Musíte tak chlastat?"     

"Erráre humánum est."                                                                                                                               

S hlavou skloněnou ke straně připomínala mého barváře, když se mu něco nezdá:

"Co to je?"           

"Něco jako sudkulatyrystupije."

Zavrtěla hlavou. "Kecáš."

"Mýliti se, je lidské."                                                                                                                             

"Taky se mýlíš?"                                                                                                                                 

"Kdo přemýšlí, ten se mýlí."                                                                                                               

Zaváhala, zda i to stojí za zapamatování a podle úšklebku soudím, že ne. Odchází a pro sebe si opakuje "Errare humanum est, errare humanum est." Kroutí přitom zadkem, který roste do matčiny podoby.                                                                                                                                             

Voborník už čeká u plotu s připravenou odpovědí na mou obvyklou otázku.                                   

"Kolik ti je dnes?"                                                                                                                             

"Kamaráde, rovných pětadvacet. Zdálo se mi o svaté trojici a to se mnou udělá divy."                           

"O tom si porozprávěj s Kubíkovou. Za chvíli tu bude z nedělního kázání." 

"Ta se modlí k jiné. Já mám Lolobrigidu, Lorenku a Cardinálku." S přivřenými víčky přejel po kmenu jabloně a na úrovni zadku ho několikrát poplácal. "Jen jsem procitnul, už ho tam stará měla."

"Vědět, co tě vzrušilo, už si nevrzneš."                                                                                             

"Taky má přitom oči zavřený." Mávnul ledabyle rukou a s opovržením kouknul na pytel.

"Proč radši nelehneš ?někam na pláž?" Se slastným výrazem zavřel oči. "Tahiti. Kolem mne krouží po skořici vonící roztoužené tmavohnědé gazely a polévají se kokosovým mlékem. Do náruče chytám tu nejbližší. Je vláčná, podajná a kluzká jako medúza."                                                                         

"Taky tak jedovatá?"                                                                                                                             

Zadíval se k túji, jejíž větve rozdrobily slunce do drobenky. "Kam se hrabou všechny energie vesmíru na fantazii. ?Zavřu oči, jednadvacet a stojím na Slunci. Čtyřista osmdesát krát rychleji než světlo. Pod nohama mi bublá šest tisíc stupňů horká krusta, vedle mne vyrůstá jak obří pýchavka rozpálená sikule. Zrodila se před milionem let ve žhavém  podhoubí a celou tu dobu se neúnavně drala k povrchu, aby na pár sekund vykvetla a na cestu vesmírem poslala fotony a neutrina. Dovedeš si to představit?"         

"Neumím si představit milion korun, natož milion let."                                                                   

 "Protože jsi přízemní realista. Víš pokolikáté už tady tlačíš tu svou kuličku, hovnivále?" Sehne se ke kořenu jabloně a ze slámy vyhrabe rozpitou flašku. "Popadesáté. Kulaté číslo je třeba zapít." Nadechuje se, aby ofouknul patentní uzávěr. "Kalvados. Pod hruškou mám wiljemsku, pod švestkou slivovičku, u vlašáku ořechovku, u třešně višňovku. Když tenhle nektar zvedneš od kořenů, je to jako když vezmeš do náruče miminko od prsu."                                                                                               

Dám si loka a láhev mu přes plot vracím, aby ji dorazil. "Tak ještě na tu trojici. Mít ty hektary, které ke tvému statku kdysi patřily, měl bys každým rokem takových trakařů na mlatě stovky. "                             

"Nech si ty statistiky, přízemní realisto."                                                                                         

"Padesátkrát a Moravec tě neudal. I to je důvod k zapití." Ohryzek mu párkrát poskočil. Proti slunci ověřil, zda má ještě smysl mi ji předat a rozhodl se mě jedním lokem neurážet. "Na kocovinu z piva tahle domácí medicína fakt platí." 

Konečně vjíždím do dvora a zastavuji před dveřmi stodoly. Ve vzduchu je cítit smažená cibulka. K nedělnímu obědu budou bramborové knedlíky plněné uzeným masem. Sedám na pytel a povoluji ventilek. Hlasité syčení vylákalo manželku na zápraží. Proud vzduchu odfukuje poprašek sněhu pod trakařem.                               

"Že tě to pořád baví."                                                                                                                                 

"Nebaví. Dělám to ze zvyku a ten, jak víš, je železná košile. Chodit do hospody hrát mariáš mě taky nebaví a ze stejného důvodu tam zase večer půjdu." 

"Kdybys raději přiznal barvu."