Potvrzuje se rčení, že cesta do pekel je dlážděna dobrými úmysly. Od 2. světové války sepsali politici spousty chart, deklarací a listin o lidských právech a svobodách. Zapomněli v nich ale na občanské povinnosti a taky na lumpy.
Na vychytralce, kteří ze všech "bohulibých" zákonů budou nestydatě těžit a ze sociálních vymožeností, stvořených původně jako výpomoc ve chvílích nouze, si časem vydupají stálý nárok jako odměnu od státu za to, že se až do smrti práci a placení daní vyhýbají.
Mezi mnoha všemožnými právy existuje i možnost svobodně projevovat náboženství či víru. V Evropě se díky tomu šíří islám, přestože propaguje násilí a ideu ovládnutí světa, ke kterému dojde po vybití nevěřících, kteří odmítnou konvertovat a zůstanou křesťany, židy, budhisty, hinduisty, či ateisty.
Kolik lidí bude muset ještě rukama muslimů zemřít, aby si vládci Evropy přečetli v Koránu, k čemu muslimy nabádá? Aby přestali tvrdit, že islámu kazí pověst pouze ortodoxně věřící. Právě radikalisté se chovají do puntíku přesně, jak muslimům přikazuje písmo boží. Oprávněně si tak mohou osobovat právo vytýkat umírněným odklon od víry. Přihlédneme-li k tomu, že při přesvědčování ke zradikalizaci jednají vesměs s jedinci, kteří neochvějně věří na posmrtné peklo či nebe, jak asi může dopadnout jejich volba mezi škvařením se v kotli, či pobytem v nebeském harému s bohatě prostřenými stoly?
V ulicích evropských měst hlídkují po zuby ozbrojené patroly. Nepovolují se koncerty, omezují se předvánoční trhy, dělá se řada bezpečnostních opatření. Přesto je každému myslícímu jasné, že jde jen o alibismus. Pokud si jednou teroristé usmyslí udeřit, znovu poteče krev nevinných lidí.
Sebemenší projevy i jen náklonnosti k nacismu se všude po Evropě preventivně potírají, i když jde mnohdy jen o odznaky připnuté na oděvu, nebo zvednuté paže k pozdravu. Pramení z oprávněných obav, že jinak by neonacisté násilnické projevy stupňovali a časem by začali ohrožovat bezpečnost, demokracii a lidské svobody. Tak, jak se dělo za života jejich proroka před více než sedmdesáti lety, kdy hlásal teorii o nadřazenosti árijců nad ostatními rasami. Kdy realizoval likvidaci Židů, cikánů a jiných pro něj vývojově zaostalých národů a etnik. Kdy usmrcoval injekcemi duševně nemocné a dělal další obludnosti a zvrácenosti.
Neprovádí však islám to samé, když, podobně jako nacismus, dělí lidstvo na nadlidi a podlidi? Když radikálním věřícím slibuje za atentáty a vraždy nemuslimů nebe, zatímco nevěřícím psům likvidaci? Čím se v tomto liší od právem pronásledovaného nacismu? Pouze tím, že není politickým programem, ale všemožnými chartami a deklaracemi povoleným náboženstvím. Neměly by evropské vlády mít stejné obavy jako u nacismu, že v případě nebránění projevům náklonnosti k islámu, dojde k jejich vystupňování?
Nedivme se, pokud se najde nový "Adolf", který na základě příkladu islámu ideologii nacismu nahradí náboženstvím, třeba pod jménem nacismám a z myšlenek "proroka Hitlera" sestaví písmo svaté pojmenované fašismán.
V Evropské unii, zpanikařené nekončícím přívalem imigrantů, snadno získá stamiliony příznivců. Postačí, aby jim slíbil uzákonění práva na práci, tvrdé postihy korupce, obnovení trestu smrti a hlavně vyhnání či likvidaci všech těch, kteří pracovitým ujídají z talíře, nebo ohrožují jejich bezpečnost.
Kolo dějin se tak může klidně už za pět let nastavit do stejné polohy, kde bylo v roce 1920, jen bude o závit jednoho století výš.
