Stačilo, aby ruský prezident naznačil, že zvažuje kandidaturu v roce 2018 a už se dočítáme, že chorobně miluje moc. Kterému nechutná? Přestože pravomoc našich prezidentů je ve srovnání se šéfem Kremlu nesrovnatelně nižší, chutnala a chutná jim rovněž.
Prezident Václav Havel v prosinci 89 sliboval, že hlavou státu bude jen na půl roku do řádných červnových voleb. Omamná chuť moci však rychle způsobila, že slib porušil. Celkem čtyřikrát mu prezidentství stálo za to podstupovat ve Sněmovně později i docela ponižující proces zvolení. Vřelý vztah k prezidentskému křeslu způsobil, že proslovy bývalého radikála, ve kterých zmiňoval první příznaky nemocí nového režimu, postupně ztrácely útočnost i adresnost a víc připomínaly štěkot psů na procházející karavanu než plamenné výzvy k národu.
Proč z Hradu coby prezident nereagoval stejně radikálně jako disident z Hrádečku? Zejména zkraje mohl využít nesporné obliby u voličů a položit politikům nůž na krk. Mohl veřejně prohlásit, že buď zarazí začínající námluvy s mafiány, nebo on začne organizovat protestní demonstrace, jako to dělával proti komunistům. Tehdy riskoval, že místo na Hrádečku bude spát na Borech a přesto nedbal. V pozici prezidenta by o svobodu nepřišel. Jen by riskoval, že přijde o Hrad. Protože si moce začal vážit víc, než kdysi svobody, raději z Hradu po třináct let nečinně přihlížel zlodějnám, tunelům a defraudacím, které způsobily státu mnohem větší ztráty než čtyřicetiletá ekonomická nemohoucnost socialismu. Nakonec se moc nelišil od většiny komunistů, proti kterým desítky let bojoval. I oni ze stejného strachu o svá koryta, korýtka či korýtečka po léta mlčeli a klopili hlavu.
Moc miloval i Václav Klaus. Poskytovala mu příležitost ohromovat svět svým až chorobně zbožnovaným egem, na kterém si stále zakládá. Díky politické moci mohl urážet a ponižovat, až na vzácné výjimky, všechny ze svého okolí. Díky zneužité prezidentské pravomoci omilostnil nejen drobné zlodějíčky a lumpy, jako jeho předchůdce, ale i velkozloděje, kteří se dostali k miliardovým majetkům díky jeho legislativně nepřipravené privatizaci a jejichž nakradené miliardy jim umožňovaly oddalovat zahájení soudu a najmout nejvýznamnější obhájce.
Moc očividně miluje i prezident Miloš Zeman. Ačkoliv národu sliboval, že bude prezidentem sjednotitelem, od předvolební kampaně dělá pravý opak. Svými bonmoty a jedovatinami potvrzuje, že přišel ze stejné líhně jako jeho předchůdce. Ke cti mu slouží, že nezneužívá prezidentské milosti a nepoklonkuje Západu.
I Vladimír Putin určitě miluje moc. Na rozdíl od našich prezidentů však v Rusku skutečně vládne a role hlavy státu mu pasuje. Nesnaží se zalíbit světu, ale má na zřeteli zájmy rodné země. Neamnestuje tisíce vězňů, jako naši dva první prezidenti, aby zvýšil zločinnost a na roky přidělal práci policii. Nepozve dalajlámu, protože si váží vztahů s rozvíjející se čínskou velmocí. I když mu jde USA s evropskými přisluhovači tvrdě po krku, nesníží se k vulgaritám jako náš třetí prezident, ale na ataky reaguje se státnickou noblesou. Stejně slušně, ale zároveň rozhodně dal i před lety najevo názor na snahy imigrantů prosadit na území Ruska praktiky ze své bývalé domoviny. Ruský národ sjednocuje, posiluje jeho sebevědomí a vlasteneckou hrdost. Bylo by v zájmu Ruska, kdyby i za čtyři roky pokračoval v realizaci velkorysých plánů. A že miluje moc? Bez vytýkané lásky k moci by si mohl užívat života a raději než politice, by se věnoval svým koníčkům a zájmům.
