Miluj bližního svého

V samotném přikázání však není ani slovo o tom, že o tom, kdo bude bližní, bude rozhodovat Evropská unie, Angela Merkelová, neziskovky nebo sluníčkáři. O tom, koho budeme pokládat za bližního svého, se rozhodujeme sami.

 Dětství jsem prožil v Pětidomí, okrajové čtvrti Českých Budějovic. Nedaleko od sebe tam žily čtyři rodiny Bulharů, kteří se živili zahradničením. Jedni měli skleníky a záhony vedle plynojemu, druzí pěstovali zeleninu na polích vedle nákladního nádraží směrem ke Štróhofu, třetí byli sousedem dřevěných ubikací, kde byli ubytováni pétépáci a čtvrtý zahradničil uprostřed zástavby naproti hospody Na Růžku.

Chodil jsem k nim pro ředkvičky, kedlubny, květáky, kapustu, zelí, pěstovali dokonce i rajčata. Říkalo se jim bulhaři a nebylo to myšleno hanlivě, ale jako synonymum pro zahradníka. Svou pílí a pracovitostí se postarali o to, že bulhaři byli budějčáky pokládáni za bližní a dodnes si pamatuji, že ten, který byl rovnou za rohem, se jmenoval Dimo. Nikdo nehleděl na to, že jsou z Balkánu, stejně jako jim samým nevadilo, když se jim říkalo bulhaři.

Pravidelně začátkem zimy se do pískovny u Mladého nastěhovali kočovní cikáni. Jen co zaparkovali vozy, už letěla Pětidomím zvěst o jejich příjezdu. Znamenalo to například nestavět boty před dveřmi na chodbách, jak bylo jinak obvyklé, zamykat dveře, hlídat osobní věci. Za bližní je nikdo nepovažoval, protože jejich způsob života nebyl přínosem, ale obtíží.

Ačkoliv od té doby uplynulo skoro šedesát let, na tom, koho pokládáme za bližního svého, se změnilo málo. Kritéria zůstala stejná jako platila tehdy a zdaleka neplatí jen pro cizince. Pokud je kdokoliv slušný, snášenlivý, pracovitý, poctivý, talentovaný a chytrý, bude náš bližní bez ohledu, bude-li se jednat o Bulhara, cikána, Araba nebo Afričana. Nebudou-li, mohou se sluníčkáři stavět na hlavu a milovat je nebudeme.