Setkávání s cizími kulturami je nesporně přínosem. Čím jsou odlišnější, tím víc lze od nich pochytit. Proto jsou pro Evropu mnohem prospěšnější Afričané ze subsaharské oblasti, nežli třeba Libyjci, o Syřanech ani nemluvě.
Přicházejí k nám z "černého" kontinentu, který měl v roce 1950 pouhých 229 miliónů obyvatel. Třetinu počtu, co tehdy měla, druhou světovou zdecimovaná, Evropa. Urostlým junákům stačilo 60 let a Afričanů je pět krát tolik. Reklamu jejich výkonnosti umocňují i klipy dokazující přímo in flagranti mimořádnost jejich tělesných dispozic. Navíc jsou už od pohledu veselí, bezstarostní, rozesmátí. Přesně tak, jak se to holkám líbí. U Afričanů si budou na 100% jisté, že je nebudou při námluvách nudit filosofickými řečmi, okázalou chytrostí, či nadutě předhazovanými vědomostmi.
Vedle dívek a žen se mohou radovat i evropští lékaři s farmaceutickými ústavy. Nejen příchozí z Botswany, kde je polovina lidí v produktivním věku nakažená AIDS, budou užitečnými objekty při ověřování účinnosti nově vyvíjených léků a pokrokových léčebných postupů.
Šanci se předvést, dostane i školství. Více než polovina Afričanů má být, aspoň podle Wikipedie, zcela negramotná. Co víc si mohou pegagogové přát, než příležitost k experimentování na "panenské půdě".
Tak, jak píšu v nadpisu, politici často hovoří na téma, čím Evropu obohatí migranti. Jakou cenu však může mít obohacování, pokud je jednostranné? Když už obohacování, tak potom vzájemné.
Zatím se evropští politici předvedli jako sobci. Imigranty vítali s okázale otevřenou náručí a zároveň jim byl osud jejich mateřských zemí ukradený. Správně by měli s africkými vládci dohodnout, že za každého emigranta dostanou náhradou Evropana. Křesťanská milosrdnost by došla naplnění, přemístěním do zemí věčného tepla zoufalých jedinců bez střechy nad hlavou, trpících zimou a nepohodou pod mosty evropských metropolí. S Afričany žijících ve slaměných chatrčí by si měli výborně rozumět a obohatit je o zkušenosti z civilizované Evropy.
Podobně by se dal dořešit, zatím jen nakousnutý problém, s provinilci proti zákonu. Ve většině evropských zemích zákonodárci skončili u prvního nesmělého krůčku, uznajíc, že lidé nemají právo kohokoliv zbavovat života. V korektním 21. století je však třeba pokročit dál. Uznat, že člověk nemá právo bližního svého ani zbavovat svobody.
Pobyt ve stísněných kobkách věznic nelze pokládat za život a uvěznit v nich někoho dokonce na doživotí je stejně kruté, jako mu život vzít. Vězňům evropských žalářů, samozřejmě při respektování principu dobrovolnosti, je třeba umožnit dobu trestu strávit v africké přírodě. Nebude ani zdvořilé trvat na jejich návratu, pokud se po odpykání trestu, sami rozhodnou v Africe zůstat.
Nejde jen milióny Afričanů vítat a jejím rodným, vylidněným zemím, stejným způsobem nepomoci. Připomínat děti, které samy nic nedarovaly, ale z dárků pod stromečkem šílí.
