Tak to stojí v hlášení četnických stanic z roku 1940. Popisují situaci ve 464 obcích, ve kterých se museli usadit. Kdo neuposlechl, byl zatčen a poslán do kárného pracovního tábora.
30. listopadu 1939 vydal pod nátlakem okupační správy ministr vnitra A. Eliáš oběžník, ukládající zemským úřadům v Praze a Brně vyzvat "všechny potulné Cikány trvale se do konce ledna 1940 usadit a zanechat kočování. Kočovnické listy buďtež jim odňaty."
Protože tohle opatření naráželo na odpor obcí, které se usazování Cikánů bránily, následovalo nařízení ministerstva vnitra z 13. února 1940, přikazující obcím usazení Cikánů na svých katastrech dovolit a povinně podávat pravidelné zprávy o jejich chování. Neposlušné čekala internace v pracovních táborech. Podle zpráv z četnických stanic usazení Cikáni spořádaně pracovali a i děti posílali do škol.
Za protektorátu Cikáni až moc dobře věděli, že s nacistickou okupační mocí, nadřazené české vládě si zahrávat nemohou a ze dvou dostupných možností logicky zvolili přijatelnější variantu.
Stejně pragmaticky uvažují Romové i dnes. Také mají na výběr. Buď během školní docházky získat přiměřené vzdělání, vyučit se řemeslu a nějakých pětačtyřicet let se živit prací, nebo na vzdělání rezignovat, žádnou zručnost si neosvojit a život prožít spokojeně, pohodlně, "free as a bird" na sociálních dávkách.
Zprávy z četnických stanic z dob protektorátu dokazují, že Romové pracovat umí. Pokud se jim však poskytne na výběr možnost života příjemnějšího, většina ji dá přednost.
