V MF dnes jsem si přečetl o rostoucí agresivitě na úřadech práce, zejména v odděleních hmotné nouze. Pracovnice musí čelit hrubým urážkám. A proč ne? Odjakživa každý hraje to, co mu dovolí soupeř a vyživovaní mohou u nás bezmocným dobrodincům nadávat, nebo přát rakovinu. Beztrestně!
Úřednice i tisk musí nazývat sprosté výtržnice obecně ženy. Místo aby jasně napsali, o koho se povětšinou jedná. Prý bouchají do stolu, kopají do židlí, práskají dveřmi. Proč ne, když druhá strana na to jen nemohoucně kouká a umlčet je dokáží jen vytažením šuplíku s penězi.
"Nervozita klientů stoupá s jejich špatnou ekonomickou situací" prohlásí generální ředitelka ÚP ČR. Důstojné označení. Vážené klientky naopak oslovují pracovnice pracovních úřadů jmény, které podle MF není možné publikovat. Otiskli jen vybrané.
"Tak nežer a něco dělej." Příhodná věta z úst bytosti, která sotva kdy pracovala.
"Nic ti nepřinesu, sežeň si to sama. Ty seš tady pro mě!" Opravdu. Nebýt jich, paní za přepážkou by pracovala jinde a užitečněji.
"Kde mám složenku s penězi? Jsou to moje peníze! Okamžitě mi ji dej, nebo si jdu stěžovat." Takový výkřik přesně dokládá, že každá dobročinnost skončí nevděkem. Obdarovávaný si na dary zvykne a začne je pokládat za nárok. Z podpor v nouzi, kterým měl zůstat status almužny od státu, se staly mzdy za lenošení.
I MF dnes se bála napsat, které konkrétně hulákají na úřadech. Dá se jenom hádat. Kdo dokáže druhému přát rakovinu? Kdo kope do židlí, bouchá do stolu a sprostě nadává? MF se dál drží při zdi, když píše, že některé byly pod vlivem omamných látek. Podle mne byly, slušně řečeno, zpité. Bohužel se jim nikdo na úřadu práce neodvážil na výkřik "ty máš co žrát, moje děti ne!" odpovědět: "Příště nechlastejte a kupte jim něco k jídlu!"
Často se píše o jejich problému. On však není jejich. Je jen a jen náš. Oni své postavení ve společnosti jako problém neberou. Vyhovuje jim a proto se chovají pořád stejně. Jen místo kočování od vsi ke vsi, přechází nyní od úřadu k úřadu. Dříve dostávali ve vratech statků od sedláků almužny, aby na revanš co nejrychleji zmizeli. Dnes inkasují dávky na přepážkách v naší marné naději, že když dostanou peníze, neuškodí dárci. I v tomhle se nezměnili. Než tehdy ze vsi odtáhli, ve vděku za almužny na humnech čórli slepici a na návsi husu. Dnes si podobně vylepší dávky tu kanálovou vpustí, támhle měděným okapem.
Každoročně vynakládáme spoustu peněz na řešení čehosi, co nemá ani řádné pojmenování. To, které k problému po právu patří, se mu bojíme dát a proto dokud bude panovat atmosféra strachu, můžeme ty miliardy, co ty zbytečné pokusy rok co rok stojí, rovnou házet do kamen.
