Spasení aneb smrt očima našich předků
Vše, co se jednou rodí, jednoho dne také zemře. Neodvratnost konce patřilo v dobách našich předků k samozřejmostem lidského bytí. Současná doba odsouvá naši smrtelnost do ústraní, a tak mnozí z nás si mohou připadat, že se jich smrt a rozklad netýká.
V tomto článku si řekneme, jak vypadala podoba ideální smrti, a kdo se dle našich předků mohl dostat do nebe. Jak zjistíte, podoba a pohled na to co dotyčné po smrti čeká, byly například v raném novověku docela odlišné od našich současných představ.
Celý článek by nevznikl nebýt knihy Marie Koldinské: Každodennost renesančního aristokrata. Právě z ní bereme poznatky, z nichž skládáme tento text.
Současná demokratická společnost zpravidla chápe nebe (tedy ti co v něj věří) jako místo, kde jsou si všichni rovni. Kde nikdo nepocítí strádání a bolest a všichni tam společně koexistují ve vzájemné pospolitosti. Pobožní pak dodají to nejdůležitější, že jde o místo, kde budou věčnost sdílet v Boží přízni.
V dobách, kdy ještě naše země nebyla demokratická a nazývala se královstvím, byl pohled na nebe v některých bodech naprosto odlišný od toho našeho. Existovala hierarchie, na jejímž vrcholu byl Bůh a Ježíš Kristus. Právě k němu se upínaly prosby celé řady umírajících.
A právě umírání je velice zajímavé téma. Ideální smrt totiž měla určitou formu, kterou umírající měl podstoupit. A to umírat v kruhu nejbližších a nejmilovanějších (nikoli sám). Mít vyřešené veškeré pozemské záležitosti, a pokud jste byl katolík, vyzpovídal jste se duchovnímu a poté přijal svátost oltářní a poslední pomazání. Pokud jste byl evangelík, oddával jste se do svého skonu v přítomnosti duchovního modlitbám. Tak jste umíral s jistotou, že po smrti vás čeká ono vytoužené spasení. A vidina ráje samozřejmě utvářela i poslední slova umírajícího pro své blízké. Ty v současné době mohou mít podobu sounáležitosti s milovaným i po smrti. Opětovné shledání se na druhé straně a sdílení věčnosti pospolu. To je ale na hony vzdáleno tomu, jak to viděli naši předci.
Tehdejší pobožnost dávala poslednímu rozloučení docela jinou podobu, jako například vzkaz umírající Markéty Zajícové z Minstrberka svému choti Janu Zajíci z Házmburka, který si její údajná poslední slova zapsal do svého deníku.
„Nu, muoj nejmilejší pane, již od vás beru odpuštění a děkuji vám, že ste na mne ráčili všech těchto let třiceti a některé laskavi býti a manželsky se mnú nakládati. Račiž Pán Buoh vaše hojná býti odplata zde na zemiv dlúhém a dobrém zdraví i s našimi milými dítkami a po smrti v životě věčném. Protož abyšte všickni přístojící i vy, muoj milý pane, to znali, že již beru sobě jiného manžela, kteréhožto znamení jeho nevinné smrti tuto objímám. Ten bude muoj manžel na věky. S tím vás žehnám, tělo zemi poroučím a duši tomuto mému milému ženichovi.“[1]
Poroučení své duše Ježíši patřilo zřejmě do typických podob představ života po smrti. Vždyť již během života pozemského v korespondenci Anny Salomeny Hradišťské z Hořovic nalezneme upřímné vyznání horoucí lásky k jejímu choti: Heřmanu Černínovi z Chudenic, které má podobu vyznání lásky nejprve Bohu a teprve až poté svému muži.
Soudobá společnost by takové vzkazy mohla chápat urážlivě, ovšem minimálně v dobách konce renesance a počátku baroka šlo o typickou a upřímnou podobu vyznání lásky druhé osobě.
Religiozita upřímně prožívaná patří k neoddělitelným podobám života našich předků. My dnes pochybujeme, jestli Ježíš či Bůh vůbec existuje či existoval. Tehdejší společnost to ale brala s naprostou samozřejmostí a maximálně pochybovala o tom, jestli jejich soudobá společnost správně vykládá písmo svaté, které bylo pro ně jasným důkazem pravosti samotné víry.
Sama smrt měla mít podobu společenskou (přítomnost rodiny) a duchovní (modlitba, poslední pomazání). Ovšem samozřejmě nemohlo k této podobě smrti docházet vždy.
V roce 1571 otřásla Českým královstvím vražda rytíře Ludvíka Loreckého ze Lkouše a jeho dvou synů rukama vlastních poddaných. Tento typ násilné smrti měl v tehdejší době daleko horší důsledky, než vražda dnes. Oběti vraždy se totiž nedostalo posledního pomazání a vyzpovídání z hříchů. Zemřeli nepřipraveni a jejich duše tedy neměla moc šancí na spasení. Trest za to tedy musel odpovídat provinění (což samozřejmě obnášelo i odstrašující příklad pro poddané, aby věděli, co se stane, když ublíží svým pánům). A když pachatele nakonec dopadli, zakusili všechny hrůzy, které tehdejší raně novověká společnost nabízela. Trhání nehtů i článků prstů rozžhavenými kleštěmi, nařezávání kůže a její stahování zaživa v místech kde to neohrožovalo na životě popraveného (záda), pomalé upalování, narážení na kůl, vplétání do kola a čtvrcení zaživa.
Další zajímavý extrém z našeho současného pohledu panoval kupříkladu u smrti novorozenců.
Dětská úmrtí byla ještě před pár set lety naprostou samozřejmostí. A lidé si je vykládali (stejně jako ostatní aspekty života) Boží vůlí. Patřilo k tehdejšímu životnímu koloritu, že okamžik zrození patřil k těm napínavým momentům života, kdy se rozhodovalo o životě matky i dítěte. Ale ani po narození neměla novorozeňata vyhráno. Spasení je čekalo jen v případě, že se dožili křtu. Pokud ne, čekal je limbus. Tedy místo, které nepatřilo k ráji, ale kde děti mohli spokojeně žít bez bolesti a strádání vedle sebe. Nešlo o peklo, ale ani o nebe.
Když roku 1643 porodila manželka Bernarda Ignáce z Martinic syna Ferdinanda Jaroslava, jeho otci se zdálo, že novorozeně je moc slabé a do křtu nepřežije. Využil tedy své zkušenosti kanovníka a dítě vlastnoručně pokřtil. Když pak skutečně zemřelo, mohli se jeho rodiče alespoň utěšovat vírou, že učinili pro jeho spasení maximum možného.[2]
Prostě, jak jsme již v úvodu řekli, smrt očima našich předků byla samozřejmou součástí života, ale také byla prožívána mnohdy odlišně pro svůj náboženský rozměr. Jak přesně se již dnes můžeme skrze tehdejší písemnosti domnívat a této skutečnosti maximálně přiblížit. Faktem zůstává, že sama smrt je odrazem způsobu života, který tehdy naši předkové vedli. Života daleko více nábožensky aktivního, který utvářel i jejich názory na okolní svět, který my dnes vnímáme zase v jiných kontextech.
autor: Ondřej Bezouška
korekce: Kateřina Běhanová
[1] Jaroslav PÁNEK (ed.), Paměti českého šlechtice z poloviny 16. století. „Sarmacie“ Jana Zajíce z Házmburka, FHB 14, 1990, s. 66.
[2] Josef HEJNIC (ed.) Bohuslav Balbín, Pamětní nápis Bernardu Ignácovi z Martinic, Praha 1988, s. 25.
Ondřej Bezouška
Německý problém jménem Šaría, aneb, co nás historie ne/naučila
V Německu aktuálně probíhá skandál nad veřejnou výzvou přijmout právo Šaría! Většina lidí je v šoku. Ti historie a islamismu znalí to očekávali. Co nás vlastně historie naučila o střetu dvou odlišných kultur? A co se bude dít dál?
Ondřej Bezouška
Bílá smrt: krátkometrážní film ze světa Čapkovy Bílé nemoci
Jak vypadá svět Bílé nemoci desítky let po Galénově smrti? I sešli se filmoví tvůrci a začali realizovat svou vizi světa. A vy nyní můžete nakouknout do jejich práce.
Ondřej Bezouška
Deset let poté, co se v Budějovicích lidé málem ušlapali
Očité svědectví účastníka, který tam tehdy byl a vše zažil na vlastní kůži. V to dubnové odpoledne roku 2009, kdy rádio KISS Jižní Čechy házelo z plošiny padesátikorunové poukazy do davu, který se skoro ušlapal.
Ondřej Bezouška
Evropa včera, dnes a zítra: Aneb co náš kontinent zřejmě potká
Evropa vždy byla jako sud střelného prachu. Asi to ani nevnímáme, ale jako Evropané žijeme v naprosto úžasné a málokdy v minulosti prožívané době.
Ondřej Bezouška
Genderová vyváženost, aneb cenzura ve jménu rovnoprávnosti
Je tomu nějaká chvíle, co jsem si přečetl na idnesu článek s názvem: "V Barceloně si už děti nepřečtou Karkulku ani Růženku. Jsou moc sexistické", který je doufám jedna velká kachna. Protože pokud ne, tak čtěte dál...
Další články autora |
Atentát na Fica. Slovenského premiéra postřelili
Slovenského premiéra Roberta Fica ve středu postřelili. K incidentu došlo v obci Handlová před...
Fico je po operaci při vědomí. Ministr vnitra mluví o občanské válce
Slovenský premiér Robert Fico, který byl terčem atentátu, je po operaci při vědomí. S odkazem na...
Fica čekají nejtěžší hodiny, od smrti ho dělily centimetry, řekl Pellegrini
Zdravotní stav slovenského premiéra Roberta Fica je stabilizovaný, ale nadále vážný, řekl po...
Pozdrav z lůžka. Expert Antoš posílá po srážce s autem palec nahoru
Hokejový expert České televize Milan Antoš, kterého v neděli na cestě z O2 areny srazilo auto, se...
Novotný je na vyhazov z ODS. Výroky o Slováčkové překročil hranici, řekl Benda
Starosta Řeporyjí Pavel Novotný překročil hranice, které by se překračovat neměly, kritizoval v...
Policie řeší schvalování atentátu na Fica. V zahraničí vyhrožují státníkům
Čeští policisté se budou dále zabývat dvěma z internetových příspěvků schvalujících středeční útok...
Vztahy s Českem jsou podle Posselta blízké. Na sjezdu varoval před nacionalisty
Sudetští Němci si v příštích dvou letech chtějí společně s Českem připomenout 80. výročí konce...
Piráti vytáhli plán proti dezinformacím. Putin má zájem ovlivnit volby, tvrdí
Dezinformace jsou podle vládních Pirátů jednou z pěti největších hrozeb pro nadcházející...
Policisté našli běžence v kamionu. Museli jim sehnat tlumočníka z amharštiny
Nezvyklou výzvu postavil před brněnské policisty středeční nález skupiny běženců z Eritreje a...
Rozdáváme batolecí mléko ZDARMA
Na cestě mateřstvím se potkáváme s různými výzvami. V případě výživy našich nejmenších představuje kojení ten nejlepší základ. Pokud však kojení...
- Počet článků 20
- Celková karma 0
- Průměrná čtenost 1956x
Zakladatel dokumentárního spolku Paranormal tým z.s., který najdete na www.paranormaltym.cz a orientuje se na tvorbu dokumentů záhadologického a historického charakteru. Veškerá tyto videa můžete vidět i na youtube kanálu tohoto spolku.
Na blog.idnes.cz je aktivní od května 2017, kam přispívá svými názory, ovlivněnými studiem zmíněné historie a zkušenostmi. Dočíst se tak můžete, jak témata politická, tak i záhadologická z aktivní činnosti spolku Paranormal tým z.s.
Dále Ondřeje Bezoušku naleznete:
- facebooková stránka Paranormal týmu
- youtube kanál Paranormal týmu
- web Paranormal týmu
- instagram Paranormal týmu
- Google+ Paranormal týmu