Deset let poté, co se v Budějovicích lidé málem ušlapali

Očité svědectví účastníka, který tam tehdy byl a vše zažil na vlastní kůži. V to dubnové odpoledne roku 2009, kdy rádio KISS Jižní Čechy házelo z plošiny padesátikorunové poukazy do davu, který se skoro ušlapal.

Vzpomínám si na ten slunný odpolední den, úterý 7. dubna docela dobře. Bylo mi tehdy dvacet let. Dělal jsem vedoucího ve skautském oddíle, zhruba deset minut od centra města.

To odpoledne pořádalo Rádio Kiss Jižní Čechy akci, která nesla název: Vysypeme přímo mezi vás 100 tisíc korun. Hodně se o tom tehdy mluvilo, protože nikdy nic podobného se předtím (a ani potom) ve městě nekonalo.

Šlo by jistě o zcela obyčejný den, kdyby se to tehdy tak strašně nezvrtlo. Shoda náhod mě tehdy uvěznila na náměstí s davem, a tak vám i po deseti letech mohu přinést svědectví o tom, jaké to je, když se síla davu otočí proti němu samému.

Už v poledne, když jsme měli pauzu během vyučování (studoval jsem tehdy na střední škole), jsem na náměstí viděl připravenou vysokozdvižnou plošinu. Říkal jsem tehdy spolužákovi: jen jedna plošina, z níž budou házet peníze? To nemůže dopadnout dobře. Jestli jsem prohodil něco dalšího už si nepamatuji, ale tuto myšlenku mám stále velice živou. A opakuji, bylo mi tehdy o deset let méně, a přesto už mi v hlavě drnčel poplach. Jedna z věcí, kterou dodnes nepochopím, proč nedrnčel ani těm lidem, kteří tuto akci připravovali.

Akce měla začít v 15:00 hodin, ale určitě to bylo zhruba o půl hodiny později. Jak jsem říkal, byl jsem totiž vedoucí u skautu, a musel jsem dohlížet na děti, které docházeli na tamní skautskou základnu zvaná Valcha. Jejich schůzka začínala v 16:00 hodin, přičemž jsem ale na místo přišel vždy v 15:45 hodin, protože některé děti chodily dříve. Tehdy jsem ale včasný příchod nestihl, protože má trasa vedla právě přes náměstí, kde jsem se zarazil uvnitř davu téměř pod samotnou vysokozdvižnou plošinou.

Bylo zhruba půl čtvrté. Zasekl jsem se na místě a nemohl se pohnout dopředu ani dozadu. Peníze, které měli házet z plošiny nebyly peníze, ale poukázky, které si do večera lidé mohli u Kiss Jižní Čechy rozměnit. To mě v tu chvíli bylo ukradené, protože jsem řešil problém s tím, že jsem se nemohl pohnout.

Okolo mě bylo kupodivu dost dětí. V davu se tlačily i matky s kočárky. Přítomny byly celé romské rodiny a samozřejmě řada studentů, kteří nejčastěji ve skupinách přišli získat své levné prachy. Jenže pro nikoho z nich to levné prachy nebudou a zhruba čtyřiadvacet čeká lékařské ošetření.

Moderátor rádia začal odpočítávat. Zraky všech okolo se upnuly k obloze. Já, naivka se naposledy podíval okolo sebe, jestli někde není volnější cesta ven. I při své výšce 190cm a širokém rozhledu okolo jsem neviděl nic jiného než tlačící se dav. Nebezpečí, které bylo patrné, ale jakoby nikdo nevnímal. Peníze, o ty teď šlo především.

O tom, co se dělo během rozhazování peněžních poukazů vím v různých vzpomínkových výjevech, které se pokusím níže poskládat dohromady.

V první minutě se zvedlo k obloze množství rukou. Skoro až připomínaly hustý les. Totálně mi zakryly výhled. Zvedl jsem zrak k nebi a spatřil, jak okolo nás se snáší desítky poukazů a jako podkres do toho začala hrát hlasitá hudba. Ten den foukal vítr, takže právě on určoval kam padalo nejvíce peněz a která místa naopak zela prázdnotou. Zajímavostí je, že si živě pamatuji, že celkem dost poukazů se neslo směrem na střechu radnice, tedy i mimo obvod náměstí. Ovšem dav se tlačil na to místo, kam dopadaly chuchvalce poukazů. A právě tam se hromadně tlačil i dav ze všech stran.

Najednou se ta obrovská masa v níž jsem byl uvězněn, dala do pohybu. Přímo okolo plošiny, z níž se rozhazovaly peníze. Lidé stále napínali ruce nad sebe, někteří dokonce povyskočili. Hodně lidí mělo roztažené deštníky obrácené jako trychtýř k nebi. Nějaký pán na jednu paní s deštníkem pokřikoval, ať si ho zatáhne, nebo jí ho rozdupe. Agresivita jednotlivců okolo mě rostla.

Poté vítr další poukazy zavál jiným směrem (myslím si že ke kašně Samsona). A my se museli přesouvat za nimi. Jako mravenci, co jdou za nasypaným cukrem. I kdybych nechtěl tím směrem jít (což jsem nechtěl), musel jsem. Bylo to jako stát v rozbouřené řece, jejíž proud vás chtě nechtě nese s sebou. Děsivá zkušenost.

V ten okamžik už si lidé okolo uvědomovali, že tu hrozí nebezpečí. Mezi napřaženými rukami, kterých už nebylo tolik jako na počátku, jsem spatřil několik desítek lidí, kteří nedaleko kašny leželi na sobě a další na ně dav hrnul. Vzpomínám si na muže romské národnosti, velký i široký jako hora s pažemi jako rameno bagru, kterého síla davu doslova svalila na několik žen a dětí. Další tlačení lidé na něj záhy padaly a on se je ze všech sil snažil odstrkovat, aby neskončil pod nimi. V jeho tváři nebyla zlost, ale opravdu čirý strach. Něco křičel, ale kvůli hudbě a řevu lidí okolo nebylo dobře slyšet.

Pak hudba trochu utichla a moderátor akce zakrákoral nějakou prázdnou frázi ve stylu, že zdraví je přednější, než peníze. Což jeho kolega (myslím, že to byl Roman Anděl) potvrdil tím, že další poukázky hodil na dav pod ním.

Na tento moment mi navazuje chvíle, kdy se na mě obořily dvě zhruba patnáctileté dívky, na které jsem byl s dalšími lidmi natlačen. To už dav nesměřoval ke kašně, ale díky Bohu k radnici. Pryč od centra dění. Dané dívky, vystresované, do mě zaparkovaly své oči a okřikli: „proč se na ně cpu!“ Zadusil jsem svou oblíbenou ironii, na kterou jsem v tu chvíli neměl náladu a prohodil něco, co stejně pro hluk asi neslyšeli. Tedy ať zkusí tuto otázku položit stovce osob okolo, co se zase tlačí na mě.

Upadnout v ten okamžik by znamenalo katastrofu. Vstát by nešlo a další lidé za vámi by začali padat na vás, nebo po vás šlapat.

Přímo přede mnou byl malý romský chlapec, kterému mohlo být tak pět, šest let. Brečel, byl malého vzrůstu a obával jsem se, že by ho dav mohl srazit k zemi. Přidržel jsem ho tedy (jen pro jistotu, aby mi náhodou nepadl pod nohy) a s davem pokračoval pryč z jádra tlačenice. Pomalým ale konzistentním krokem, jak to dovolovala síla masy.

Tu a tam má noha zavadila o kus rozšlapaného deštníku, po chvilce jsem míjel prázdný a naprosto rozmačkaný a ušlapaný kočárek. A pak… skoro u podloubí u radnice, najednou ta masa povolila, lidé se rozestoupili a já se mohl opět svobodně nadechnout. Chlapce jsem pustil a co s ním bylo dál, nevím. Na obrubníku sedělo několik dam, z nichž minimálně jedna brečela. Šok a trauma ovládalo mnohé ty, kteří z daného prožitku vyšli bez jediného škrábance.

Nikdo z nich v tu chvíli nemyslel na peněžní poukazy. Všichni se starali o své zdraví a své přátele či příbuzné. Dost lidí telefonovalo, jiní se strachovali o ty, kteří byli uvěznění v davu. V dáli jsem slyšel blížící se sanitky a pozoroval bezradné policisty, kteří stáli na okraji davu.

To byl poslední pohled, který jsem si zapamatoval předtím, než jsem vyrazil na skautskou schůzku, kam jsem přišel o patnáct minut později. O tom, že budou ranění jsem věděl. I tak jsem ale byl překvapen finálním počtem čtyřiadvaceti ošetření a dvou vážných zranění.

Zpětně, po deseti letech si myslím, že budějčáci měli tehdy štěstí v neštěstí. Neštěstí v tom, že k tomuto vůbec došlo. Dodnes zazlívám rádiu KISS to, jak ve chvíli, kdy z jejich pozic museli vidět, jak je situace vážná, zareagovali a pokračovali v akci. A proč štěstí v neštěstí? Inu nikdo nepřišel o život. Nikdo nebyl z toho trvale invalidní. A tak jako jediné šrámy na duši zůstaly vzpomínky a traumata. Kolik jich ale bylo je těžké říct, nikdo je nikdy nespočítal.

Tolik tedy mé vzpomínky na daný dubnový den před deseti lety. Vyšel jsem z toho tehdy dobře a za tu zkušenost jsem vlastně i svým způsobem rád. Věřím, že když jsem zůstal v klidu, racionálně k celému problému přistupoval, zvedal nohy při každém kroku a snažil se dbát na dění přede mnou, mě uchránilo před zraněním. Možná to byla náhoda, možná jsem prostě nebyl ve špatnou chvíli na ještě horším místě. Možná kombinace všeho.

Byl to tehdy ale obyčejný dubnový den. Větrný a slunečný. Den, který se během pár minut zapsal do vzpomínek na celý život. A to nejen mě.