Německý problém jménem Šaría, aneb, co nás historie ne/naučila

V Německu aktuálně probíhá skandál nad veřejnou výzvou přijmout právo Šaría! Většina lidí je v šoku. Ti historie a islamismu znalí to očekávali. Co nás vlastně historie naučila o střetu dvou odlišných kultur? A co se bude dít dál?

Evropa v první čtvrtině jednadvacátého století si prochází mnoha problémy, které ale z pohledu historického nejsou ničím novým. Válka, politické, sociální a náboženské nepokoje, to vše se už zde dělo ne v řádech desítek, ale stovek až tisíců let. A právě poslední zmíněný nabývá pomalu až antických rozměrů.

V prvním století našeho letopočtu svět postihuje jedna z nejvýznamnějších změn lidské existence. Tisícileté monoteistické náboženství Judaismus, se štěpí. Se sektářstvím je židovství spojeno odnepaměti, ale zrod křesťanství je milníkem po kterém nic nezůstane stejné. Z obyčejné sekty se stává vlastní náboženský směr, který otřese i se samotnými základy Říma a do několika set let ukončí polyteismus v této nejvyspělejší civilizaci tehdejšího světa. Spojeno to bude s celospolečenským úpadkem, intelektuální regresí, která se pak bude dohánět několik dalších století až jedno tisíciletí.

Však (pouze jeden příklad za všechny) už za antiky se přišlo nejen na to, že je země kulatá, ale že se neotáčí okolo slunce v kruhu, ale elipse.

Nová dogmata, odlišný pohled na svět, filozofii, transcendenci, to vše křesťanství změní a postačí mu k tomu jen několik generací. Bohaté římské lázeňské komplexy se mění v ruiny, nebo se využívají jako chlívky pro dobytek, protože čisté tělo značí špinavou duši, která je od Boží milosti vzdálena. Negramotnost se stává všudypřítomná nejen u běžné populace, ale i u králů. Číst a psát smí jen vyvolení. A řada literárních klasik minulosti se stává Libri Prohibiti. Drtivá většina bude zničena a nám dodnes zůstanou pouhé fragmenty (paradoxně díky klášterům a mnichům, co je budou přepisovat a překládat).

Střih do současnosti. A jedné verze možné blízké budoucnosti.

Tmářství a regrese, jakoby se nás už netýkalo. Žijeme v 21. století. Pokrok doslova cítíme. Technologie jde kupředu takovým tempem, že během jednoho života máme co dělat, abychom tuto změnu dokázali pojmout i mentálně. Jenže doslova za humny, v Německu roste něco, co se chystá přerůst v podobný civilizační úpadek, jako Řím před svým rozdělením.

Začíná to nenápadně. Růstem islámské populace na Německé půdě (i díky migraci). Vděčnost ale záhy střídá potřeba žít svůj život tak, jak jim to jejich náboženství dovolí. Respektive tak, jak si to dotyční představují na základě své staré výchovy. A pokud tito dotyční přišli ze států, které nemají demokratické základy, pak představa jejich života v Německu se bude lišit od představ stále většinové Německé populace. Svobodu, kterou tu tito lidé nyní mají, nevyplní tolerancí a snahou přizpůsobit se. Vyplní ji snahou přizpůsobit okolí svému životu, který jejich rodiny žijí ne desetiletí, ale staletí. Protože tak to Alláh chce a bez toho nepřijde po smrti ráj.

Z tohoto úhlu pohledu není logické, ale přímo nevyhnutelné, že se dříve nebo později ozve islámská populace se zavedením práva Šaría v demokratickém Německu. Tyto zvolání se zatím ozývají s komentáři, že jde vlastně o soužití západní demokracie s náboženským životem východních muslimů. Ovšem historie nám zde opakuje, že toto soužití je nemožné. Jakmile k tomuto prosazení dojde, byť jen na lokální úrovni, započne proces, kdy se bývalá minoritní komunita začne násilně domáhat dodržování práva u majority, která s ní nesouhlasí. Bude to nepřítel číslo jedna pro všechny islamisty v dané lokalitě. Začne boj, klidně ho nazveme občanskou válkou, kdy jedna ze stran vyhraje a druhá prohraje. A dle měřítek síly častěji vyhrává ten agresivnější, což jsou dnes islamisté. Pokud se tak stane, začne být právo Šaría vymáháno celostátně a poté i ve státech okolních. Následně se náboženství uvnitř státu začne otáčet proti sobě samému, neboť se určitě objeví umírněné frakce, které budou chtít neradikální podoby tohoto práva, které by bylo blíže k původnímu demokratickému způsobu života tak, jak si to daní lidé pamatují z nedávné minulosti (například, že ženy se nemusí zakrývat a smí svobodně žít a pracovat, alkohol je možné prodávat i kupovat). Proti nim budou stát frakce radikální, které budou toužit po přísném dodržování práva tak, jak je to například v dnešním Afghánistánu, či před lety v Islámském státu. U obého bude hrát silnou roli náboženské vedení. Náboženský vůdce. Protože Islám vždy stál a stojí právě na centralistickém pojetí moci, kdy náboženství a světská moc je v naprosté symbióze, ideálně pod jednou konkrétní autoritou. A bohužel zde tato autorita nemusí mít žádné akademické vzdělání. Musí mít hlavně podporu komunity. A čím více tato komunita bude zaostalejší, tím spíše roste riziko, že se k moci dostane regresivní styl vlády, plný represí a tmářství. A tím se historie zopakuje stejně, jak tomu bylo po pádu Římské říše.

Důvod proč jsem toto sepsal je, abych na toto riziko vývoje upozornil. Nikoli proto, že by nebylo patrné. Ale právě tím, že patrné je. Buďme nejen rádi, že žijeme v demokratickém státě. Buďme ale i natolik zodpovědní, že se nebudeme bát těžkých rozhodnutí, abychom si tento svět udrželi, když bude hrozit jeho pád. Protože jakmile jedna ze stran přestane být dominantní, automaticky – dříve nebo později - upadne v zapomnění.