Zoufalá matka aneb Dítě v bytě 4

Deník malého nerváka – strasti a slasti (spíše to první) vytouženého rodičovství.

Špatné věci se prý nedějí, protože na všem je vždy kousek dobrého. Záleží jen na tom, jak se k tomu postavíme a přebereme si to. To, že mám nervózní dítko, mne asi má něčemu naučit. Možná tomu, abych neřešila krizové vypjaté situace hystericky a vztekáním, ale abych je zvládala v klidu a s rozvahou. Nebo mne to má naučit nehynoucí mateřské lásce, bezmezné a hluboké, jakou jsme já a mí sourozenci poznamenáni „studeným odchovem“ nepocítili. Možná mne to má naučit něčemu úplně jinému, něčemu podprahově skrytému, co rozklíčuji, až nastane ten pravý čas.

Krok k pokroku

Máme cvičit minimálně čtyřikrát denně. Ale kdy? Buď řve, že má hlad, nebo řve, že se jí chce spát, nebo řve, že má koliku nebo je po jídle a pozvracela by se. Ve všech výše uvedených případech nespolupracuje. Nějaký trénink je jí u pozadí. Mimochodem dobře tvarovaného pozadí. Hlavní je, že již týden pase bez řevu. Tleskám jí i sobě.

Každodenní radosti

Nastal čas vánočních večírků. Manžel na ně chodí, já na ně vzpomínám. Loni touto dobou vzniklo naše dítko, jo, to byly časy… Teď sedím sama doma u blikající obrazovky, předstírajíce, že se jedná o stroboskop diskoték. Manžel se z večírku dostavuje ráno. Naštěstí dcerka projevuje dávku pochopení, spí dlouho, patrně omámena dechem svého otce. Po probuzení si hraje s fialovou obludou. (Tím nemyslím alkoholem promodralého manžela, nýbrž multifunkčního plyšového slona.)

Sprchuji se ráda a dlouze. Vychutnávám si ten pocit, že jsem sama se sebou, věnuji se jen a jen sobě a baví mě fakt, že zurčící sprcha přehluší případný řev malého nerváka.

Chtěla bych chodit spát brzy, jsem unavená a potřebuji si pořádně odpočinout, ale zároveň se mi líbí ticho a klid našeho bytu, když holčička konečně usne ve své postýlce. A tak se špejlemi v očích předstírám večerní relax na gauči bez potomka.

Dobře míněné rady

Jsem fascinována radami našich blízkých. Každý, kdo má dítě si patrně myslí, že má patent na rozum. Jenomže ono se to rozumuje, když má někdo „normální“ dítě, se kterým se dá jít v pohodě mezi lidi, na procházku do lesa i na nákup.

Utěšuji našeho neurotického drobečka a tupě zírám na obrazovku mobilu, chrlícího „dobré rady“ matek andílků. „MUSÍŠ s ní chodit ven mezi lidi, ať si zvyká!“ Ale jí nevadí lidi, naopak je velmi společenská, jí vadí ležení v kočáru. „MUSÍŠ ji nechat vyřvat.“ Ruskou ruletu kdo z koho v naší domácnosti odmítáme hrát. „NESMÍŠ ji pořád chovat. NESMÍŠ ji uspávat, ať usne sama. MUSÍŠ, NESMÍŠ MĚLA BYS…

Rodiče, kteří měli dítě, s nímž se dá vést společenský život, mají pocit, že přeháním, že si vymýšlím, jsem přecitlivělá a úplně blbá neschopná matka. Ráda na týden zapůjčím, vážení! Pochopení nalézám v podstatě jenom u 3M. Jejich děti spadají do kategorie „malý nervák“. Mirka – zde vidím naději, že i z mojí hysterky vyroste chytrá, schopná, milá a talentovaná holčička, jako z té její. Martina – utěšuje mne fakt, že prožila čtyři měsíce v komatu, fyzicky trestajíc manžela za to, že zalehl dítě v posteli, když náhodou neřvalo a spokojeně chrupalo ve vlastní postýlce. Dnes je šťastnou a spokojenou maminkou půlroční milé princezny, která řve již jen při růstu zubů. Markéta – dokáže mne vždy uklidnit. Jakkoliv velký mám pocit z vlastního selhání nebo frustraci z beznaděje, umí vnést do mého života uvolnění a jisté pochopení problému. Po konzultaci s ní se mi vždy hluboce uleví. Děkuji!

S nadějí vzhlížím vstříc novému roku. Doufám a věřím, že nejhorší máme za sebou. A nechte si ta varování, že bude, hůř, vážení! ;)

Přeji šťastný a hlavně klidný pohodový nový rok všem blogerům a čtenářům!