Není masáž jako masáž

Dala jsem své staré zchromlé tělo všanc, doufajíc v nápravu toho, co příroda a sezení v kanclu napáchalo. Bylo to… přinejmenším zajímavé.

Na thajské masáži jsem nebyla roky. Letos jsem ale dostala dárkový poukaz, jenž bylo třeba využít. Jak už bývá dobrým zvykem, voucher doma půl roku sušíte a pak těsně před jeho koncem horečně hledáte termín, dokud ještě platí. Letos se to však dalo elegantně hodit na Coronu a restrikce, takže před paní snad nevypadám jako úplná nána.

Letím do salonu, přesně na minutu, takže vše, co jsem chtěla stihnout před masáží, musí jít stranou. Vítá mě usměvavá Thajka: „tady svlíknout, tady lehnout, paní.“ Dělám co mi říká a ona na mě skáče s rozběhem. Trochu se bojím, aby z vysokého masážního lehátka nespadla, protože moje svalstvo pro její chodidla už dávno není pevnou silnicí, nýbrž rozbředlou polní cestou, hrozící rizikem nepěkného uklouznutí.

Bere do rukou moje chodidla a já myslím na to, že jsem měla celý den zavřené nohy v silonkách. Paní si patrně myslí něco o smradlavých Češkách, ale taktně neříká nic. Láme mě ze všech možných stran i úhlů, chvílí je na zemi a skotačí kolem masážního lehátka, chvíli si dává túru po mých zádech, bolí to jako prase, ale tvrdím jí, že ne, abych nebyla krom smraďošky ještě za saláta.

Když mi masíruje lýtka, mám chuť vyskočit z kůže a jsem moc ráda, že jsem byla v posledních dnech tolik líná a nebyla jsem běhat. Vzdávám pozici tvrďáka a lehce pípám „au“. Paní se směje a mně dochází, že jsem si už pár dní neholila nohy, takže masérka má asi od mého strniště rozpíchané dlaně, jak Ježíš na kříži. To má za to, že to tak bolí.

Paní masíruje dokonale, pečlivě a všechno. Když mi v jedné z krkolomných pozic roztahuje od sebe půlky, vzpomenu si, že jsem měla k obědu salát se spoustou zeleniny a to i takové, která nadýmá. Snažím se uvolnit půlky, aby je mohla masírovat, ale přitom je i svírám, aby z nich nic nevyšlo. Nepovedlo se. Má pozice smraďocha je zpečetěna. Paní taktně mlčí, ale pak mě za trest poskládá do takové pozice, jakou jsem neviděla ani když jsem se za mlada věnovala vzdělávací knize Kámasútra.

Za zdí ve vedlejší místnosti se ozývá tak mocné mužské hekání a série plácání holé kůže na kůži, že dost začínám pochybovat o podnikatelské orientaci tohoto podniku. Nicméně mně paní žádný happyending nenabídla, asi si budu stěžovat.

V moment, kdy už mám zlámané všechny kosti v těle a to, čemu říká paní masáž, se chýlí ke konci, navazuji s paní bližší vztah a ptám se jí na její život v Thajsku a tady. Paní říká, že je tady už deset let, jednou ročně letí domů za rodinou. „Praha moc bjutifl, Thajsko už ne. U nás moc Němec a moc Rus, ne moc dobrý člověk všichni. Thajec už taky ne moc dobrý člověk. Už se neusmívat, už nebýt pořád milý, už mračit a zajímat jen peníze, peníze, peníze. Špatný. Ale Praha moc bjutifl, já teď chodit do Praha, tam ne lidi teď. Žádný Číňan, to moc dobrý, že?“ spiklenecky se směje, jakoby řekla největší vtip.

Ale má pravdu, Praha teď moc dobrý. A ta její masáž, ta byla taky moc dobrý. Fakt moc.