Večírky mravů prosté

Už se nám to blíží. Prosinec je za dveřmi a s ním i pozvánky na nejrůznější párty, plodící žinantní zážitky a historky, které si budou kolegové dlouho pamatovat.

Snad každý, kdo pracuje ve firmě čítající víc, než deset zaměstnanců, to zná. Přijde doba vánočních večírků, kdy jedna párty stíhá druhou a jindy poklidní a mravní lidé se mění v divou zvěř.

Alkohol je prý metla lidstva, podle mého je spíše kořením lidského života, dokáže totiž netušené a rozpoutává v nás skryté možnosti. Umí totiž neskonale posílit sebevědomí, odložit zábrany a ostatním lidem odhalit svou pravou tvář.

A mě tohle panoptikum baví! Občas si připadám jako na safari, nevycházím z úžasu, ale tahle reality show mě většinou nikdy nezklame. Ne, že bych já sama na večírcích neřádila, to rozhodně ne. Zpravidla jsem tou, která „zavírá“ bar a otvírací doba nonstopu mi není dost dlouhá, ale já většinou nikoho nepřekvapím. V běžném provozu nepředstírám, že jsem asketická mravokárná upejpavka, jedu si na standardně divočejší vlně. Ale jsou mnozí, co to v sobě dusí, o to větší překvapení a zábava to je.

Je zajímavé pozorovat, jak se s přibývajícím množstvím promile v krvi lidé mění. Tam personální ředitelka, obvykle distingovaná dáma, kterakže se nechává fotit v lascívní pozici svým podřízeným v černých koktejlkách, ze kterých kouká snad skoro všechno. Támhle kolega, jindy plachý mladík, co kolem vás vždy jen proběhne se sklopeným zrakem, jak protáčí v kole jednu kolegyni za druhou a jeho ruce šmejdí v místech, na která jindy ani koutkem oka nepohlédne. O kus dál kolegyně, co se nedávno vrátila do práce z mateřské, co hbitě hnízdí v klíně kolegovi z protější kanceláře a nedaleko od nich pan manažer, co se právě podruhé šťastně oženil, jak cukruje s asistentkou a škemrá o polibek.

Nejkomičtější ovšem je, jak se tito lidé chovají druhý den. Jakoby se nic nestalo, jakoby se ani vůbec neznali. Pamatuji si, jak jsem na jednom večírku dostala od jednoho novináře „neodolatelnou“ nabídku: „Pojď si zaš.kat na hajzl.“ Cože? Na dalším večírku, na kterém jsme se potkali, mi vykal a tvářil se, že jsme se nikdy neviděli. Možná to bylo proto, že jsem nevyslyšela jeho výzvu a neprohloubila tak naše vztahy. Nebo jsem se mu za střízliva už nelíbila.

Mentální kocovina patrně už někdy stihla každého z nás, ale myslím si, že když už člověk někdy zvlčí, je třeba se ke svému chování i zpětně postavit čelem. Nebrečet nad rozlitým mlékem, nevymlouvat se na alkohol, ale normálně lidsky to přiznat.

I já mám máslo na hlavě a uznávám, že na pár večírcích jsem se pěkně rozšoupla. Přiznávám rozlomené pódium, lascivní tanec s nafukovacím kaktusem, policejní návštěvu na naší grilovačce ve čtyři ráno, kterou jsem sebevědomě chtěla uplatit nabídkou, že si sundám tričko (nepovedlo se), anebo provaz na baru, do kterého mě vysadili kamarádi mého manžela, zatímco se on se pokoušel gymnastické vystoupení doplnit hvězdou uprostřed tanečního parketu. Nepředstírám, že nic z toho se nestalo, protože si říkám, že když už se člověk chová jako blázen, tak by z toho měl mít aspoň radost. A já si to vždycky užila! :)

Přeji vám spoustu krásných zážitků z vánočních večírků a žádnou kocovinu. Fyzickou ani morální.

www.viktoriebeso.cz