On je hodný…

Když se o muži řekne, že je hodný, obvykle tato informace budí shovívavé úsměvy. On totiž „hodný muž“ má někdy tak trochu pejorativní nádech. Nemyslíte?

Každý z nás asi někdy v životě zaslechl povzdech kamarádky, kolegyně, cizích žen v MHD nebo dokonce svůj vlastní, nad inkriminovaným povahovým rysem nějakého muže: „On ten Honzík je fajn, je milej, dobře vypadá, sportovec, ale když on je takovej…moc hodnej.“

Ha! Člověk by si řekl, že být hodný je pro ženy dostatečně velkým afrodisiakem k navázání vztahu, založení rodiny a výchově dětí, vždyť co víc si přát, než muže, na kterého je spoleh, není sprostý a dělá, co nám na očích vidí. Ale ne. Nás to táhne za těmi zlobivými. Za takovými, kteří nás nechtějí poslouchat, dělají si věci po svém, své kamarády staví na piedestal a nás berou jako samozřejmost, a pro které my roníme slzy.

Jenomže my za to nemůžeme. To příroda! Můj šovinistický kamarád tvrdí, že ženská je spokojená, jen když čas od času dostane přes hubu. Sexuologové to vysvětlují o trochu jinak a i mně osobně je tento názor bližší. My ženy jsme totiž posedlé rozséváním svého genofondu úplně stejně jako pánové. Jenom s tím rozdílem, že my na to máme lidi.

O mužích se říká, že jsou rozsévači. Mají v sobě zabudovanou informaci, která je nutí zplodit co nejvíce potomků a tak docílit zachování svého druhu. Tato aktivita je samozřejmě v moderní společnosti lehce svázaná nejrůznějšími pravidly a ekonomickými překážkami, ale hluboko v sobě to má každý „normální“ chlap. A podle vědců, to my ženy máme také. Dominantní muž, je totiž většinou i sexuálně agresivní. Je tedy velká pravděpodobnost, že synové, které se „zlobivým“ mužem přivedeme na svět, získají stejnou sexuální agresivitu a rozmnoží svůj gen (tedy gen svojí matky) po světě a tím si i žena zachová své následníky.

Hodní muži si teď patrně povzdechnou, že jejich šance na zachování druhu jsou mizivé. Ale nezoufejte! Sexuální agrese nás holky časem také tak trochu omrzí. Naše chutě se věkem vyvíjejí. Například v patnácti nás zajímá, aby dotyčný měl „super hustý“ oblečení a ještě hustější účes. Ve dvaceti chceme, aby byl krásný, vtipný, nosil nás na rukou, byl romantik, ale pak si vybereme toho, který na nás úplně nejvíc kašle. V pětadvaceti potřebujeme, aby byl sexy a kosmopolitní a přitom zdůrazňujeme, že nám jde hlavně o jeho charakter, ve třiceti snižujeme nároky z fyzické krásy, (i když pořád chceme, aby to byl samec), o to víc mluvíme o inteligenci, za čímž se často skrývá to, aby byl perspektivní (rozuměj ekonomicky zajištěný). Ale v pětatřiceti najednou zjistíme, že nic z toho, po čem jsme „celý život“ prahly, se nevyrovná tomu, když nás má někdo jen tak „obyčejně“ rád.

Nedávno jsme s kamarádkami seděly s maminkou jedné z nás (s tatínkem již hodně let rozvedenou), která nám vyprávěla o svém příteli. Dozvěděly jsme se, že není ani hezký, ani nějak extra inteligentní, ani šikovný, dokonce ani sportovně zdatný. Na otázku, co je na něm tedy tak super, že to s ním táhne už tolik let, jsme dostaly odpověď, že na rozdíl od bývalého manžela, je hodný. A tak jsme všechny jen tak chápavě, mlčky seděly u stolu, v duchu rozjímajíce.

A až si budeme jednou hledat nového manžela, i kdyby to mělo být v až příštím životě, určitě si vybereme toho hodného!  ;)

www.viktoriebeso.cz