Matky a nechutné fotky

Všemožné webové stránky, facebookové profily či blogy jsou zahlceny více či méně rozkošnými miminky a dětičkami. Je to asi pochopitelné, hrdí rodičové se chtějí pochlubit svým životním dílem v plné parádě, tak jako kdokoliv jiný, co už někdy něco stvořil a je na to náležitě hrd a pych.

Jenomže ono by se nic nemělo přehánět a už vůbec ne to, co tomu předchází. Někteří rodiče zaplaveni radostí ze svého biologického úspěchu nás ostatní obšťastňují téměř od samotného stvoření. Jen pár týdnů po jejich plodném pohlavním styku zahltí naše e-maily, poštovní schránky a zdi sociálních sítí obrázky ultrazvuků, na nichž je rozmazané černobílé cosi. Posílat svým kolegům či známým obrázek svých vnitřností mi připadá sice poněkud zvláštní, ale proti gustu…

Hrůzostrašnější jsou však fotky „z akce“. Jistě, porod je ohromující záležitost a úctyhodný výkon, není divu, že se mnohé ženy chtějí se svým úspěchem pochlubit. A tak stejně, jako jiní posílají třeba fotky, kterakže zvládli pokořit lanové centrum, nebo vrcholky Himalájí, některé z žen rozesílají obrázky z porodu. Osobně tento akt považuji za velmi intimní, ale pokud se tím některá chce pochlubit, prosím. Doporučila bych ale přeci jen aspoň malou cenzuru! Je opravdu nutné, aby vaši kolegové, příbuzní a kamarádi viděli opravdu VŠECHNO?

Nedávno se mi taková „půvabná“ fotogalerie dostala do rukou. Rozesílala ji jedna známá. Nikoliv kamarádka, ani důvěrná přítelkyně, či blízká příbuzná, ale prostě známá. V kopii e-mailu bylo asi tři sta lidí, (patrně včetně vrátného od ní z práce) a řeknu vám, byla to tedy podívaná! Chápu, že žena při porodu nemůže vypadat jako Miss World během korunovace, ale o to víc se tážu: Je opravdu nutné se takovými fotkami chlubit?

Zpocená rodička s bolestnou křečí na balónu, rodička s nohama do praku na porodním lůžku během výkonu, rodička ležící na boku s vyšpuleným pozadím (samozřejmě bez kalhotek) přímo do objektivu fotoaparátu a jako třešnička na dortu – čerstvě nakakáno v porodním lůžku! Já chápu, že se taková věc během porodu přihodí velmi snadno, ale je pro dotyčnou skutečně tak důležité, aby její „Henky“ sklízel obdiv všech kolegů v práci? Podotýkám, že tato apartní fotogalerie je veřejně přístupná naprosto celému světu.

A nemusí jít ani o fotky. Nedávno mi kamarádka poslala odkaz na zajímavou webovou stránku její známé. Opět veřejně přístupnou. Byla to šílená zpověď ještě šílenější matky. Rozhodla se, že tato stránka bude sloužit jako památka pro jejího syna. Příběh o tom, jak přišel na svět. Nápad to není špatný, zdá se říct, až romantický, ovšem jen do chvíle, než se ponoříte do textu.

Story začíná tím, jak jej s tatínkem nejprve vyrobili na stejné sedačce v obýváku, na které se o devět měsíců později narodil. Pokračujeme tancem zcela nahých rodičů za zvuků bubínků v obýváku u okna při svitu luny a končíme gastronomickým okénkem v podobě pojídání vlastní placenty, na které si rodička pošmákla po výkonu a zbytek usušila v troubě na později. Zdravá a vyvážená svačinka? Určitě ano, ale nedokážu zastírat, že mi tahle mňamka vyvolala dávící reflex. Přírodní medicínu mám ráda, ale tohle mi přišlo, jak se hezky česky říká tak trochu „zu viel“.

Pokud chtěla dotyčná dosáhnout toho, aby si její chlapeček nebyl nikdy v životě schopen zasouložit s ženou, tak je asi na dobré cestě. Nechtěla bych si ani jako holka, natož jako kluk, číst nic o tom, jak moje matka, zatímco mne vytlačovala z těla, dřepěla na toaletě a snažila se identifikovat, zda bude rodit, zvracet nebo kadit, zatímco si erudovaně zkoumala krvavou skvrnu v kalhotkách.

Nejvíc mne šokovalo ale to, kolik pozitivních komentářů dotyčná pod článkem sklidila. Čtenářky děkovaly za krásný zprostředkovaný zážitek a nešetřily obdivem a slovy chvály. Buď si ty komentáře psala autorka sama, anebo jsem opravdu asi divná…

www.viktoriebeso.cz