Určitě se to stalo každému z nás. Pokud člověk není vyloženě geniálním lingvistou, snadno se při komunikaci s cizáky dostane do prekérní situace.
Poprvé se mi to stalo asi v USA. Jela jsem tam především kvůli angličtině (a taky divokým večírkům), proto jsem ráda při sledování televize využívala tlačítko označené „CC“, promítající titulky k mluvenému slovu, což můj hostfather komentoval svým břitkým kanadským humorem, že konečně ví, co ta zkratka znamená. Czech Can understand. Ačkoliv jsem s tím zcela nesouhlasila, když při mém odjezdu oznámil své dceři, že jim tahle au-pair bude chybět, zejména „her ass“ byla jsem dost v šoku. Nakonec se ukázalo, že Czech Can understand očividně pořád dost blbě, protože mé pozadí na pána zas tak velký dojem neudělalo, ale bude se mu stýskat po tom mi dělat „harasment“ v podobě kanadských žertíků, které jsem na rozdíl od prudérních Američanek snášela bez úhony.
Mezi mou další jazykovou výbavu patří němčina. Naposledy jsem ji viděla na základce, ale jakmile se ocitnu v sousedních zemích a posílím se alkoholem, tento nemelodický protivný jazyk začnu používat s radostí. Se stoupající hladinou alkoholu se zlepšuje můj přízvuk, ovšem klesá slovní zásoba. Obvykle se konverzace stočí na obdivné výkřiky typu „Du bist Arnold Schwarznegger (nikdy jsem nepochopila, proč je v tomto jméně důležité zdůrazňovat, že „negr“ je černý), das ist wunderbar nebo das is super. Vypravěči mají radost, že se mi vyprávění líbí a já mám radost, že mi kupují panáky. Ovšem, když ze mne má vypadnout kloudné slovo, jako například oznámit, kolikáté narozeniny slavím nebo že mám nohou snowboardové boty, zmůžu se maximálně na „ich bin alte Hexe“ (jsem stará ježibaba) a „ich habe schweine haxen“ (mám prasečí nohy). Posluchač v tu chvíli dost překvapeně kouká a dalšího panáka mi už nekoupí, jelikož (většinou správně) usoudí, že už mám dost.
V italštině jsem se pouze zapomněla a v restauraci trapně objednala „presso“ místo „espressa“, což paní nechápala, ale se španělštinou, ve které jsem si naivně věřila, jsem se vytrestala. Když se mne mexický prodavač ovoce cosi zeptal a já předpokládala, že mi nabízí špejli k napichování melounu, sebevědomě jsem mu oznámila, že „sí“. K mému překvapení však místo dřívka na kousky ovoce cosi nasypal. Jako ostré jídlo mi chutná, proti tomu žádná, ale zkoušeli jste někdy polknout červený meloun s chilli?!
Ovšem za blbce nebývám jen já. Pamatuji si, jak kamarádka tvrdošíjně přesvědčovala svého italského přítele, že je ženatý, což se on s hrůzou v očích snažil vyvracet a nechápal, proč ona trvá na tom, že když zívá, tak přece musí být ženatý. No, italské slovíčko „unavený“ se nakonec doučila.
Velký jazykovědecký frajer je ale i můj manžel. Trochu jsem se styděla, když osmahnutému Mexičanovi v restauraci oznámil, že si dá „tea de negro“, čili čaj z černocha, avšak pikolík to nakonec nějak vstřebal a přinesl mu černý čaj.
Mnohem větší zábava bylo ale Španělsko, kde se můj tehdy novomanžel se svým kamarádem, oba posilnění alkoholem a pocitem, že když zvládli na baru s domorodci při fotbale zpívat jejich hymnu, ovládají jejich jazyk, dožadovali kuřiva. Rozhodli se, že seženou jointa trávy, čili „porro“ jenomže nedávali pozor a říkali „perro“. Takže seděli na terase a vykřikovali na kolemjdoucí lidi, zda by pro ně neměli kousek psa. „Jenom malinký kousíček, kousek psa, no tak, chceme jen vykouřit psa…“ Divná země to Španělsko, ani psa vám vykouřit nenechají. No, možná to bylo pořád lepší, než kdyby to vykřikovali správně.
Ve finále je snad asi nejlepší se neučit žádný jazyk a dorozumívat se hezky česky a zřetelně nahlas. Pamatuji si, jak na dovolené v Řecku jedna bodrá česká paní požadovala po řidiči autobusu svůj kufr a máchajíc rukama vykreslovala obrys obdelníku se slovy: "vel-kej, čer-nej." Člověk aspoň neudělá nějaké faux pas. I když... pokud nechcete být za neomaleného hrubiána, tak v anglicky hovořících zemích se nevyplatí ani krásné české obdivné zvolání: "fakt, jo?!" ;)
A co vaše lingvistické zážitky?
