Když se vdáte za magora…

…nebude váš život snadný. Ani v případě, že jde „jen“ o magorství sportovního charakteru. Zvlášť pokud budete chtít aspoň trošku udržet se svým bláznem krok.

Mohlo mi to být jasné už od začátku. Seznámila jsem se s manželem na horách, na první společný víkend mě vzal na kolo a první dovolenou jsme surfovali. Chce udělat dojem, tak to přehání, říkala jsem si tehdy. Ale nepřeháněl. Tenkrát se vlastně ještě krotil.

Bez sportu by zemřel. Sport u nás hraje prim v televizi, (byla jsem informována, že programy v TV přepíná on, já si můžu zase nerušeně přepínat programy na pračce), sport se u nás neustále provozuje fyzicky. I když má horečku, i když má vyhozené rameno, i když pak musí pracovat do dvou ráno… sportovat se prostě musí. A podřizuje se tomu veškeré dění v našem životě. A skladové dispozice našeho sklepa, jemuž vévodí nikoliv zavařeniny či brambory, ale nejroztodivnější sportovní náčiní.

Připravte se na to, že sportovní magor zásadně dává „praktické“ dárky. K narozeninám a Vánocům jsem postupně dostala boty na kolo, snowboard, běžky, anebo brusle, a ke svátku například upínací pásky na lyže. Hlouposti jako šperky nebo kabelka u nás pod stromečkem nemají místo, ještě tak možná letenka někam na dobrodružnou výpravu.

Den nám zpestřuje pípání manželových hodinek oznamující změnu tlakové výše, v noci nám pípá jeho mobil, oznamující blížící se sněhový mrak do Alp, to proto, aby si mohl druhý den vzít v práci dovolenou a jet na otočku pokořit kopu čerstvého prašanu. Každé úterý nám zvoní budík v 6 ráno, kdy chodí manžel hrát hokej, dovolenou plánujeme vždy tak, aby nám nenarušila olympiádu, světové poháry, extraligové zápasy, Ligu mistrů, Tour de Franc, Giro di Italia, anebo zápasy a utkání mého manžela v plážovém volejbale, florbalu, hokeji, fotbale nebo čemkoliv jiném.

Jednou se stalo, že nám nějakou z fotbalových událostí narušila taková blbost, jako je svatební cesta. Sportovní maniak si však umí poradit i v takovém případě. Nějakým šestým smyslem našel uprostřed malinké vesničky někde v Andoře hospodu s televizí, do které jsme zapadli rovnou cestou z horského výšlapu, a já jen fascinovaně přihlížela, jak můj novomanžel s nulovou znalostí španělštiny či katalánštiny s místňáky na baru zaníceně zpívá národní hymnu. Cestou zpět do ČR pak nebyl problém zastavit kdesi ve Francii, v městě, kde viděli zahraničního turistu poprvé v životě, abychom shlédli další z rozhodujících zápasů. Ještě, že jsem měla sebou knížku.

Asi nejvíc jsou u nás lyže. Na sjezdovky a běžky se jezdí za každého počasí, ale prašan, ten nemá konkurenci. Mohla bych stát nahá uprostřed obýváku, roztoužená a nabízet mu za manželské potěšení milion, ani by si nevšimnul. Zato si všímá toho, že v hlubokém sněhu nezvládám vyřezávat oblouky dle jeho představ, ale uklidňuje se tím, že jednou bude jezdit na freeride s dětmi, které na rozdíl od maminky budou mít k této činnosti talent. Po něm.

Své výsostné postavení má i kolo. Silnička nebo horák, to je jedno. Nejdůležitější je dojet někam jako první, nejrychlejší nebo nejdrsnější. Během svého prvního výletu v botách pevně přikurtovaných ke šlapkám (dárek k narozeninám), jsem postupně vymetla, co se dalo. Mého těla pokrytého ostny maliníku, jehličím, kamínky a bahnem si manžel ani nevšimnul. Toho, že zdržuji, ano.

Loni v létě jsme sjížděli nějakou alpskou silnici, on mi jako vždy již dávno ukázal záda a já ve snaze nebýt za loosera a zdržovače, to napálila z kopce dolů. Pozor! Zákruta! Pozdě, šotolina horské cesty mne zradila a já v devadesátistupňové zatáčce upadla i s kolem. Když se mi podařilo vyprostit zpod kola a ze šlapátek, trochu jsem si poplakala. Z části leknutím, z části bolestí a z části naštváním.

„No kde jsi?!“ Volá na mě můj magor, když k němu konečně přijíždím.

„Jsem spadla,“ popotahuji nudli a po obličej se mi kutálí slzy.

„Pády, jsou koření cyklistiky!“

„Ale to bolí.“

„Kdo nepadá, jezdí pod hranice svých možností!“ Dostává se mi ponaučení.

„No jo, ale to mám jít za tři dny na svatbu kamarádce takhle?“ Ptám se a ukazuji na krev řinoucí se z levé části mého těla od kotníku až po rameno.

„Aspoň konečně vypadáš, jako pořádnej bajker,“ uklidňuje mě sportovní fanatik a žene zpět do sedla kola, neboť: „Máme před sebou ještě spoustu kilometrů!“

Kde je sakra nějaká lítost? Pofoukání bolístky? Na to není během výkonu čas.

Víte, sport, to není žádná legrace, to se musí dělat pořádně! Chození po horách, přes sto kilometrů za den na inlajnech, běžkování ve vánici a mrazu, sjíždění divoké řeky… „Nemůžeš? Tak přidej!“ Na druhou stranu… člověk se s takovým bláznem nikdy nenudí!

Přeju vám spoustu krásných sportovních zážitků ;)

www.viktoriebeso.cz