Jak moc báječné je být islámskou ženou?

Ženy této kultury se prý oblékají jako maškary dobrovolně. A vůbec všechno ostatní taky dělají dobrovolně, protože jinak by se cítily zneuctěné. To, jak s nimi jejich muži a kultura aktuálně zacházejí se jim zdá uctivé?

No prosím, já taky „dobrovolně“ sleduji s manželem v TV sport, abych měla klid v domácnosti, a to u nás hrozí přinejhorším drobné poštěkání. Kdyby mi za neuposlechnutí jeho přání či příkazu nabančil, vyrazil mi zuby a zlámal pár žeber, tak „dobrovolně“ sleduju i šachy. O dobrovolném jednání islámských žen mám tedy jisté pochybnosti.

Nechci tady rozebírat ale islám jako takový, ani to, že z něj valná většina Evropanů není nadšená. Každé malé dítě už dávno ví, že to není o víře jako takové, ale spíše o tom, co se skrývá za „kulturou“ a tradicemi. Ve finále nikomu primárně nevadí ani tisíckrát omílané šátky na hlavách muslimských žen, ale spíše ta jejich symbolika. Je to stejné jako se svastikou. Onen obrázek samotný nikoho nepobuřuje, ale v hlavách se nám spouští alarm z toho, co se za hákovým křížem skrývá.

Pro mě za mě, ať si klidně ženy nosí šátky (nikoliv přes obličej), všichni se modlí dvacetkrát denně na rohožce, nejí vepřové (jejich mínus, že nepoznají chuť opečené slaninky nebo škvarkovou pomazánku na čerstvém chlebu), ale ať se chovají jako lidi.

V naší zemi žije spousta „jinověrců“ ať už jsou to pravoslavní, jehovisté, buddhisté, hinduisté, adventisté a já nevím, co všechno a v podstatě nikomu nevadí. Dokud se chovají jako lidé a respektují pravidla naší země. Nedělají bordel, nepáchají násilí, nevraždí, nevnucují nám svoji pokřivenou kulturu a neohánějí se nad vším, co se jim nelíbí, jako rasistickým útokem.

Přitom stačí tak málo. Pokud se odstěhuji do nové země (patrně proto, že ve své jsem nebyla šťastná), přijmu pravidla oné země, protože se mi tam asi líbí, tudíž se chovám tak, jak je v dané zemi přirozené, asi proto se mi líbí. Nebo se mi v nové zemi nelíbí a je mi smutno po mojí vlasti a mých tradicích, takže se seberu a táhnu domů. Jak prosté.

Procestovala jsem kus světa a vždy jsem respektovala pravidla dané země, se vším všudy, s úctou k jejich kultuře, s vědomím, že já jsem pouhá návštěva. Jenomže jak lze očekávat nějakou úctu a respekt od lidí pocházející z kultury, kde si neváží ani vlastní matky nebo svého života?

To celé je však na dlouhé povídání. Já se chci zaměřit, jak je mým dobrým zvykem, na věc z pohledu ženy. Osobně mi nějak uniká smysl toho, když některá evropská žena nalezne zalíbení v islámu a s nadšením a hlavou omotanou kusem hadru přijme za své všechny podivné tradice. Co vede moderní ženu z Evropy, ve které po mnoha letech v potu, slzách a krvi vybojovaly ostatní ženy jakous takous rovnoprávnost, aby se toho vzdala a vrátila se do středověku?

Napadlo mne tedy, že logicky musí ony ženy vidět v novém způsobu života zásadní výhody. Ale co třeba?

Možná se jim líbí představa mnohoženství. Nejspíš je láká pořádný grupáč se svým mužem a ostatními manželkami, pokud ovšem nepodstoupily „dobrovolnou“ obřízku, to si pak holky zas extra velkou jízdu neužijí.

Nebo se jím líbí ten hadr na hlavě. Ono to ve finále má nesporné výhody! Kolikrát se mi nechtělo mýt a foukat vlasy, ale šla jsem mezi lidi a nedalo se jinak. Takhle bych si hodila na hlavu šátek a vlasy si nemusím mýt klidně celý měsíc. To samé pak platí o hadru přes obličej, kolik jen ušetří ženská času a energie, kterou by jinak plýtvala na úpravě make-upu. Takhle bych si mohla skočit do krámu pro rohlíky, aniž by si kdokoliv všimnul, že jsem neupravená a mám ještě v očích ospalky. Jako bonus se v burce přes obličej dá určitě krásně i vybírat med ze včelína.

I onen samotný hábit je vlastně velkou výhodou. K čemu utrácet za nejnovější modely oblečení, když je doma uvidí maximálně můj starej, kopa dětí a spolumanželky? Stačí jeden černý hadr přes celé tělo a mám vystaráno na celý život, jak ekonomické i ekologické! Navíc, co jsem tak četla v nejrůznějších knihách z islámského světa, je tento hadřík báječně multifunkční. Funguje jako skvělý lapač prachu z ulic, ochrana před sluncem s vysokým UV faktorem a rukávy poslouží klidně jako kapesník. Mňam!

A napadla mne ještě jedna výhoda. Znáte takový ten robotický vysavač, který pustíte do bytu, a on sám uklízí, zatímco jste v práci? Obleček islámských žen může zase posloužit jako takový praktický mop. Žena si stoupne do lavoru se saponátem a pak chodí po bytě, dokud nevytře každé místo.

Super je určitě i to, že spousta žen nesmí chodit ven sama a jednat s cizími muži. Za prvé se dámy s mužným doprovodem nikdy neztratí, známe ženský orientační smysl že? A také se vyhne otravnému zařizování. Zatímco evropská žena, obtěžkána dětmi, nákupem a všemožnými úkoly, útočí dětským kočárkem na úřady, kde vyřizuje agendu za celou rodinu, islámská žena doma vaří falafel a její manžel zařizuje.

Určitě se evropským ženám moc líbí i to, že nemusí řídit auto. Kdo by dělal řidičák?! Ve stresu se učit na zkoušky a pak prožívat další stres na silnicích, když vás manžílek nebo taxikář (pokud máte propustku k samostatnému opuštění domu) hodí, kam si jen zamanete.

Nejspíš se tyto konvertované ženy těší i na nějaké to pěkné znásilnění, na své si v podstatě přijde každá, protože svobodní, sexuálně frustrovaní muži, na které žádná manželka nezbyla (jelikož ti movitější jich mají doma v sadě několik) a dle pravidel se nemohou z žalu ani pořádně ožrat, nejsou příliš selektivní ve svém výběru. Protože za prvé, každá žena je odporný hříšný tvor, kterého se hnusí byť jen dotknout (krom chvíle, kdy si potřebují sexuálně ulevit) a navíc v těch černých hadrech je každá stejná.

A ve finále je čeká ještě odměna kamenováním za své vlastní znásilnění. Čelit takové sprše balvanů musí být náramně zábavné, asi něco jako rajčatová bitva ve Španělsku. 

Nebo se Evropankám zalíbil způsob práce, který islámské ženy podle muži stanovených tradic provozují, pokud se už do nějakého zaměstnání dostanou. Třeba taková zdravotní sestra. „Jo, dnes je k obědu vepřový plátek, tak to já pacienty nekrmím, ani nerozvážím jídlo. Sorry, má víra.“ Nebo když přivezou do nemocnice třeba nabouraný autobus fotbalového manšaftu. „Jo, samí chlapi? Fuj, na ty nesáhnu, ošetřete si je sama, doktorko (s doktorem přirozeně nehovoří), až skončíte, najdete mě na sesterně s nohama nahoře.“

No není to život snů? ;)

PS: Přes veškerou „prdel“ si uvědomuji, že situace je vážná, ne-li kritická!