Generace smradů

Všimli jste si, jak jsou ty dnešní děti příšerné? A že my jsme byli ve srovnání s nimi dokonalí andílci? Říká to každá generace o té následující…

Tak jsem se nad tím zamyslela. Určitě je to pravda. Jsou to dneska darebáci, to my byli slušní a hodní. Třeba já a moje kamarádky. Poslušnost sama. Občas jsme se v noci nenápadně vytratily objevovat svět, koupat se o půlnoci tajně v rybníku, stopem na diskotéku nebo velebit naši rodnou vesnici. Samé bezpečné aktivity.

Inspiraci jsme braly v přírodě a našem okolí. Například jsme šly kolem kukuřičného pole. Pár klasů jsme si vzaly sebou, člověk nikdy neví, kdy se budou hodit. Hodily. Třeba jsme je nacpaly autům v ulicích do výfuku, mrzelo nás, jen, že neuvidíme tu následnou legraci, až řidič nastartuje.

Moc nás bavilo také pravidelné, téměř každonoční rozkutálení složených pneumatik před jedním domem. Následující den, byly gumy zase vzorně srovnané. Majitelé se museli náramně bavit. Mluvíce o gumách… občas jsme podaly i výkon hoden Oscara, jako když jsme poslaly naši nejmladší kamarádku, která vypadala tak na devět let s rozbaleným kondomem za jedním dědou od nás z ulice, aby se zeptala, k čemu to je. Děda blekotal, celý rudý, zato kámoška ani brvou nehnula.

Taky jsme jednou zabili člověka. Jen se dodnes nenašla mrtvola. Napadla nás tehdy jedna z vysoce inteligentních myšlenek. Daly jsme doprostřed silnice lavičku a schovaly se do křoví, čekajíc, jaká to bude legrace, až pojde auto, bude muset zastavit a lavičku odnést ze silnice stranou. Jenomže řidič nás vypek. Prostě lavičku objel. Tak to ne, umístily jsme do vozovky lavičky dvě a čekaly. Zanedlouho se ozvalo vrzání kola, z putyky odjížděl jeden z místních štamgastů. Vrz, vrz, vrz… najednou rána, prásk, napálil to přímo do lavičky. Chvíli bylo ticho, jen my ve křoví dusily smích. Ale ticho pokračovalo. Nikdo nenadával, neodtahoval lavičky, nesténal, ani vrzání kola znovu nezačalo. „My jsme ho zabily!“ Dana začala hystericky řvát. „Ne, to určitě ne,“ oponovala jsem jí, ale nebyla jsem příliš přesvědčená o své pravdě. Po chvíli jsme se odvážily vyjít ven a čelit následkům svého vtipu. Nikdo na silnici nebyl. Jenom pobořené lavičky, jinak nic. Dodnes netušíme, co se tehdy stalo. Lavičky jsme se staženým zadkem odnesly pokorně zpět na místo.

Nebo jsme jednou narazily v ulicích na auto, které nebylo zamčené. Výchovně jsme mu umístily na sedačku vlastnoručně vyrobené… no, to je jedno, ale nebylo to tak úplně vyrobené rukama. No co, má si auto zamykat!

Byly jsme nesmírně důsledné v tom, abychom nebyly prozrazeny a ztrestány nechápajícími nemoderními rodiči. Jednoho večera, když jsme utíkaly z domu přes sousedovu stavbu, najednou slyším decentní šepot Moniky, prosící o pomoc. Ležela na zemi, držící se za trsy trávy a šeptala cosi o Daně. Sklouzl mi zrak po jejím těle až k nohám. Za kotníky ji pevně držela Dana, ta co obvykle hystericky řve, jak tiše prosí o pomoc. To víte, ohledy před spícími rodiči, přece je nebudeme budit. Zírala jsem na ten úkaz. Monika svírající travnaté drny, Dana hmoždící její kotníky a pod ní obrovská jáma, jakožto budoucí žumpa, plná mrtvých psů, koček a další vybrané společnosti. Nechápu, jak se jim tento akrobatický kousek povedl, stejně jako mně, Danu z jámy vytáhnout jednou rukou.

A taky jsme byly za školou. Jenomže jsme nevěděly, jak onen čas smysluplně využít, koupily jsme si tedy rybí salát v majonéze a společně s tukovým rohlíkem ho zblajzly na lavičce za supermarketem. Jaká rebelie!

O to zábavnější byly ale telefonáty cizím lidem dle telefonního seznamu. Tehdy ještě nebyly mobily a pevnou měla doma spousta lidí. Nejlepší bylo volat na pánská jména, když to zvedla žena. Frivolním tónem jsme se dožadovaly hovoru s jejím mužem, kterého jsme náležitě něžně oslovovaly. Určitě jsme do mnoha manželství vnesly spoustu pohody a harmonie.

Zkrátka, naše generace byla naprosto stejná jako ta dnešní. Jen se tomu říkalo zlobení, (místo nejrůznějších diagnóz psychického onemocnění), po kterém následoval trest. A po tom jsme si na dlouhou dobu rozmysleli něco podobného zopakovat.

PS: Být mým rodičem, a o tom všem vědět, seřežu vydatně sebe i své kamarádky. A co vy, byli jste svatoušci nebo jste si zasloužili rákoskou? :)

www.viktoriebeso.cz