Cukr free!

Měsíc bez cukru, to se snadno řekne, ale mnohem hůř udělá. Jsem mlsná jak koza, na cukru závislá. Ale taky pěkně tlustá koza, takže jsem si vymyslela Challenge69.

Během obou těhotenství jsem přibrala 25 kilo (velmi) živé váhy. Zatímco po prvním dítku kila mizela sama, po druhém se držela jako židovská víra (může se to dnes říkat?).

Do roku 2019 jsem vstoupila ze šťastnými 77 kily. Já už tolik šťastná nebyla. Osm kilo nadváhy! To si ze mě ta příroda snad dělá p…rťouchlata. Takže jsem se rozhodla s tím udělat krátký proces. Nejprve omezit pečivo. Něco se hnulo, ale pořád to bylo málo, takže došlo na nejhorší. Budu žít bez cukru!

Já, která sežere na posezení tabulku čokolády a vysaje pytlík bonbonů. Já, která miluje oplatky, sušenky, perníčky a kafe s pořádnou dávkou cukru. Já, před kterou není v bezpečí žádná velikost kyblíku se zmrzlinou… Ano já!

Nazvala jsem si to Challege69. Výzva, ve které se pokusím během 69 dní bez cukru dosáhnout zpět mých 69 předdětných kilo. Není důležité vyhrát, ale zúčastnit se, že?

1. Den – Mám spoustu pochůzek, takže to jde snadno, není čas myslet na jídlo, takže ani na mlsání. Jsem na sebe hrdá, jak jsem to pěkně zvládla.
2. Den – dítě mě nacpává piškotem, až uprostřed kousání si vzpomenu, že vlastně nejím cukr, ale co už, přece to nevyplivnu.
3. Den – kafe bez cukru mi připadá opravdu hnusné. Kupuju si stévii, abych zachovala chuť sladkého, ale nepřijímala kalorie.
4. Den – nedokážu už myslet na nic jiného, než cukr. Bolí mě hlava, je mi na omdlení, mým snem je brigáda v cukrárně.
5. Den – Mám chuť vraždit. Pro kostku cukru. Jsem malátná, točí se mi hlava, chybí mi cukr. Ach tak moc mi chybí, až je mi fyzicky zle. Proste klasický droga s abstinenčními příznaky. Ne, že bych měla osobní prožitek, ale tak nějak si to představuju.
6. Den – děti pořád tláskají něco sladkého. Pribiňáky, termixy, loupáky, záviny, dožadují se bonbonků za odměnu. Já chci taky odměnu! Jenže nesmím!
7. Den – aby toho nebylo málo, manžel večer u telky vytáhnul pytlík. Jakože pytlík bonbonů. Moje oblíbené pendrečky. Taková ta krysí hovínka obalená v barevné cukrové polevě. I když můj oblíbený bonbon je dnes asi každý. Ještě jeden den vydržet, a uvidím prasátko. Sebe na váze.
8. Po týdnu neuvěřitelného mučení mám půl kila dole. No, čekala bych větší odměnu, ale na týden asi slušná práce.
9. Den – pořád čekám, kdy si moje tělo konečně zvykne na fakt, že cukr už prostě nedostane. Nechápe to a mozek stále vysílá signály požadující svůj příděl bílé drogy. Před očima mi tančí karamelky, dortíky a zmrzlinky.
10. Den – děti ve škole mne mohou používat jako názornou pomůcku pro vysvětlení Pavlovova reflexu. Jakmile uslyším šustění obalu od sladkostí, slintám jako bernardýn.
11. Den – zvažuji koupi „pozemku“ na Olšanech, umírám! (Pozn. pro nepražské: hřbitov.)
12. Den – už to nedávám a tajně si ulamuju čtvereček z čokoládové tyčinky Milena. Tak ještě jeden, to už není velký rozdíl. No, celá tyčinka má jenom čtyři dílky, to se přece nic nestane. Nebe v hubě! Výčitky v duši. Ale stálo to za to.
13. Den – sleduju dokument o cukru, který mi poslal jeden hodný fanoušek z mého facebooku. Hrůzou mi stoupají chlupy po těle, celý ten cukrový průmysl a lži kolem něj mě přesvědčují ve správnosti rozhodnutí eliminovat tuto drogu ze svého života. Jenomže i když racionálně vše chápu, cosi uvnitř mě stále volá: „dej mi cukr!“
14. Den – mám žízeň na něco jiného, než voda nebo neslazený čaj. O neslazené kávě ani nemluvím. Dávám si malé pivo. A ještě do druhé nohy. Ale jinak držím.
15. Den – olalá! Další půl kilo dole. Dře to, ale jde to!

Jedeme dál...

22. Den - zjišťuju, že čím víc se držím bez cukru, tím víc do sebe cpu jiných prasáren. Tučné sýry, uzeniny, jogurty zásadně smetanové, dokonce na řadu přišla i tatarka. Když si dám bezmasé jídlo, za chviličku mám hlad. Obdivuju vegany, žít celý život takhle, to chce odvahu. Očividně nejsem typ člověka na zdravou stravu.

A do toho přichází Velikonoce. Ach můj Bože. Jak strastiplné muselo být tvé utrpení. Ale nicotné ve srovnání s mým! Všechny ty chlebíčky, zákusky, cukroví, obžerství… a já se mám ty hory jídla pod nosem jen koukat? No, nekoukala jsem. Chlebíček sem, buchtička tam… Ale i tak je po týdnu další půlka kila dole.

36. Den:  Další půl kilo! Jo! Na kafe bez cukru už jsem si zvykla a docela mi chutná. Některá sladká jídla mi dokonce začínají lehce smrdět. Ale je toho zoufale málo. Chutě na sladké stále trvají.

Nejhorší je to po obědě. Tělo automaticky očekává sladkou tečku. Proto je nejlepší nechat po obědě spát dítě v obýváku, na který nám navazuje kuchyně. Všechny ty sladkosti při otvírání, ale už i vytahování ze skříňky hrozně šustí a budí dítě, a to nechceš! Například loupání kedlubny nešustí vůbec.

43. Den: Tak a teď se to ani nehnulo. Pořád chybí 3 kila ze 7. Nadšení uvadá. Je to marný, je to marný. Své chutě na sladké oblbuji přírodním cukrem v podobě sušeného ovoce. Mlsání chipsů a podobné neřesti nahrazuji dopingem z oříšků a semínek. Není to úplně ono, ale lepší, než drátem do oka.

Moje proradná rodinka chce k večeři palačinky. To mi to dělají snad schválně!

47. Den: Budu muset přitvrdit. Od teď nejen omezení pečiva a žádný cukr. Ale nebude žádné pečivo ani přílohy! Takže si k večeři dávám krajíc čerstvého chleba, a pak ještě jeden. Ale když on tak krásně voňel.  Slibuji si, že druhý den už to dodržím. Na svačinu byl proto celozrnný rohlík s šunkou od kosti. Ten taky voňel! A k obědu těstoviny. Bo nebyl čas vařit.

S takovou ty 3 kila do odletu na dovolenou neshodím.

„Už len dvacať dva dní, no tak nezabudni, čas sa krátí…“