Život je jeden z nejtěžších. Spravedlivý trest bývá někdy rafinovaný, ale vždy nutný. Jde o to najít si tu správnou formu, aby splňovala účel. Zde jsou kroky Páně nevyzpytatelné. Francouzsky by se to řeklo Bonne chance !
Adolf Bervida z Buquoyů sloužil před válkou coby policejní komisař v Liberci a v Rochlici u Liberce vlastnil zahradu s rekreační chalupou, kde pěstoval králíky.
Bervida byl velice svobodomyslný člověk a nechal králíky volně se pohybovat po zahradě, jak se jim zachtělo.
Toho zneužil jeden z nich. Emigroval na pozemek reprezentativní, rodinné vily k německému sousedovi Wendlerovi a nehodlal se vrátit.
Situace byla navíc ztížená tím, že Wendler poskytl králíkovi „politický azyl“ a odmítal ho mému dědečkovi, tedy českému policajtovi, vydat.
Neměl to, z hlediska existenčního, ani zapotřebí. Wendlerovi byli úspěšní Němci a vlastnili v Sudetech továrnu na výrobu lihu. V Budějovicích měli navíc spoluúčast na tamním pivovaru.
Ovšem o Wendlerovi se roztrušovalo, že je držgrešle a nechal by si pro pětník vrtat koleno. Nastal, dnes by se řeklo „česko-německý dialog“ mezi Bervidou a Wendlerem.
Dědeček tvrdil, že králík je jeho i když se jedná o utečence.
Továrník a držgrešle v jednom, oponoval a zastával se jakoby králíka: „Zvíře přišlo k nám, protože se mu u nás líbí. Vy jste policista a víte sám, že pro zásah potřebujete důkazy. Čím chcete dokázat, že králík je Váš?“
Wendler měl pravdu a nevypadalo to na to, že by se emigrant navrátil tam, kam patří.
Dědečka napadla spásná myšlenka: „Poslyšte Wendlere, Vy víte, že pocházím z Táborska. Tam řešíme hádky tohoto druhu tak, že se navzájem kopneme do koulí a ten, kdo se dříve postaví na nohy, vyhrává spor o králíka.“
Továrník-držgrešle kupodivu souhlasil.
Bervida se mírně rozeběhl a trefil plnou silou policejní holínkou Wendlera, ohnutého přes zahradní pumpu, zezadu – přímo do varlat. Kulky se rozplácly a doslova přestaly existovat. Továrník se zhroutil na zem, začal s vytím připomínajícím postřeleného vlka, které místy přecházelo až k jódlování. Asi po deseti minutách úporného úsilí se postavil jakž takž na nohy.
Hrál všemi barvami, přičemž zelenožlutá převládala. Zšedivěl, zestárl o deset let a pod očima se mu vytvořily kruhy, vypadajíce jako fialové pytlíky. Opřel se o zahradní pumpu a povídá: „Tak, Bervido, teď jsem na řadě já, abych Vás nakopl do koulí.“
Dědeček se jen shovívavě pousmál a pravil: „Víte co, továrníku? Nechte si toho králíka!“
